Communist Program, č. 5, 6, 1979
V první části tohoto textu (1) jsme poukázali na neadekvátnost některých kritik vznesených vůči individualistickému terorismu a poukázali jsme na Leninovu polemiku proti nihilistům a populistům, aby byla tato problematika zasazena do správné perspektivy. Ve svém dlouhém a odhodlaném boji za zformování třídní strany musel Lenin bojovat jak proti ekonomistickému spontaneismu, tak proti voluntarismu teoretiků a šiřitelů násilí a teroru odpoutaných od všeobecného třídního boje. Poté jsme se dobrali k období těsně před revolucí v Rusku v roce 1905. V daném kontextu nabývalo masové násilí a teror jakožto odezva na potřeby revoluce velmi konkrétního významu, přesně jak na to poukazovala marxistická teorie od svého vzniku.
„Generální zkouška“ z roku 1905
Není proto divu, že Lenin označil ruskou revoluci v roce 1905 za „generální zkoušku“ revoluce v roce 1917. Ve skutečnosti to byla generální zkouška pro proletariát, který si během onoho roku plného dramatických otřesů odzkoušel všechny možné formy boje: od demonstrací po pouliční boje, od izolovaných a lokálních stávek po generální stávky, od městských a venkovských vzpour po pokusy o povstání, od opovážlivých útoků na věznice a zbrojnice po vzpoury v armádě a zejména v námořnictvu, od bezprostředních organizací po vytvoření prvních sovětů dělnických zástupců. Pro stranu to byla rovněž generální zkouška: jak boj dramaticky gradoval, strana zdokonalovala své teoretické, programové a taktické zbraně stavějíc problematiku ozbrojeného povstání (a „umění povstání“) na pořad dne se vším, co to obnášelo nejen v průběhu samotného povstání, ale i při přípravě na něj. A nebyla-li strana sto prověřit tyto zbraně v samotném víru událostí, dokázala je předat coby nehmotný odkaz Rudému říjnu roku 1917.
Ve sledu revolučních událostí ztratilo násilí a teror, včetně toho, které uplatňovali „jednotlivci a nevelké skupiny“, svůj voluntaristický, idealistický a „blanquistický“ charakter. Bylo na bolševicích, aby obhajovali násilí a teror právě v tomto kontextu a postavili se nejen proti zapřisáhlým oportunistům, ale i proti verbálním revolucionářům, tj. proti menševikům a samotnému Plechanovovi.
Revoluce sotva vzplanula, když Lenin na III. sjezdu Ruské sociálně demokratické strany práce, který se konal v Londýně od 17. dubna do 10. května 1905 (podle juliánského kalendáře od 12. do 25. dubna), předložil rezoluci „Návrh resoluce o postoji SDDSR k ozbrojenému povstání“. Třebaže později souhlasil se zmírněním některých formulací a zpřesněním jiných, přetiskujeme ji zde:
„1. proletariát je již svým postavením nejpokrokovější a nejdůslednější revoluční třídou a je tedy povolán sehrát úlohu vůdce a vedoucí síly ve všeobecně demokratickém revolučním hnutí v Rusku;
2. pouze splnění této úlohy v revoluci zajistí proletariátu nejvýhodnější pozici pro další boj za socialismus proti majetným třídám rodícího se buržoazně demokratického Ruska;
3. tuto úlohu může proletariát splnit jen tehdy, zorganizuje-li se pod praporem sociální demokracie v samostatnou politickou sílu a bude-li vystupovat ve stávkách a demonstracích co nejjednotněji,
usnáší se III. sjezd SDDSR, že jedním z hlavních úkolů strany v této revoluční situaci je organizovat síly proletariátu k přímému boji proti samoděržaví prostřednictvím masových politických stávek a ozbrojených povstání a vytvořit s tímto cílem informující a řídící aparát. Proto ukládá jak ústřednímu výboru, tak i místním výborům a svazům, aby začaly připravovat masovou politickou stávku a zároveň také organizovat zvláštní skupiny, které budou obstarávat a rozdělovat zbraně, vypracují plán ozbrojeného povstání a budou je bezprostředně řídit. Tento úkol může a musí být plněn tak, aby nejen neutrpěla sebemenší újmu veškerá práce spjatá s probouzením třídního uvědomění
proletariátu, ale aby byla naopak prohloubena a úspěšně rozvinuta“ (2).
Je to právě revoluce, která „poučí lidové masy“. Problémem pro stranu je zjistit, bude-li ze své strany schopna „něčemu naučit revoluci“ (3). Dokud existuje dělnické hnutí, má strana dvojí úkol: jednak vyzbrojit proletariát „palčivou potřebou ozbrojit se“ pro svůj cíl, kterým je uchopení moci, jednak „přivést ty, kteří si to uvědomují, k nutnosti organizace a plánovitého jednání, k nutnosti zvážit celou politickou situaci“. V „normální“ situaci strana staví vůči těm sváděných vůlí ke šlechetné, ale bezmocné „potřebě okamžitě se vypořádat s buržoy a jejich lokaji“ sílu „organizace a kázně, sílu uvědomění a vědomí toho, že individuální vraždy jsou nesmyslné, že ještě nenastal čas opravdového lidového revolučního boje, že pro to není vhodná politická situace“. Za takových poměrů strana „nikdy neřekne: Ozbrojujte se!, ale vždy a závazně (…) [lid] vyzbrojuje palčivou potřebou zbrojit se a zaútočit na nepřítele“. Ovšem v revoluční situaci, jakou byl rok 1905, tatáž strana „následující revolučně iniciativní dělníky, vytyčuje heslo Do zbraně!“ (4).
Tato pasáž jasně ukazuje postoj revolučních marxistů. Je opakem postoje „šarlatánů“, kteří se vyhýbají (nebo se jednou provždy zřekli) za každé situace propagovat nutnost přípravy na toto ozbrojené povstání, bez něhož je dobytí moci a následný přechod k socialismu pouhou fantasmagorií. Je rovněž opakem postoje voluntaristů, kteří v kterémkoli okamžiku pozvedají zbraně nebo vyzývají proletáře k ozbrojenému vystoupení, aniž by se seriózně zabývali skutečným poměrem sil. Jestliže ti první si zasluhují zavržení, protože reálně opustili revoluční perspektivu, ti druzí představují neefektivní a dezorganizující faktor, protože si osobují ambice nahrazovat jimi samotnými věcnou povahu situace, jež rovněž sestává ze síly třídy a revoluční strany. Navíc v průběhu povstaleckých vystoupení je marxistický postoj opakem jak těch, kteří si pletou povstání s bojem určitých jednotlivců proti jiným jednotlivcům, tak těch, kteří třebaže v podstatě obhajují nutnost povstání, nechtějí jej organizovat v živoucím nitru všeobecného třídního boje, neboť, byť si to nechtějí přiznat, „se strachem myslí na to, aby [jej] nemuseli‚provést‘“.
S tímto neoblomně zastávaným postojem Lenin sleduje s nadšením a vášnivou jasností nekonečně rozmanitý a složitý vývoj revolučního boje, zaznamenává z něj ponaučení a ukazuje marxistickým militantům, jak převzít „úlohu vůdce a vedoucí síly“ ve všech oblastech, včetně (ale nejen) vojenské přípravy. Citujme několik pasáží jeho postřehů a instrukcí. V srpnu 1905 napsal:
„Můžete si, pánové, sebevíc ohrnovat nos nad nočními útoky a podobnými ryze taktickými vojenskými otázkami, můžete se sebevíc pošklebovat ‚plánu‘ vyhlásit stálou pohotovost tajemníků nebo i řadových členů organizace pro případ mimořádných vojenských akcí, život si žádá své, revoluce učí, přitahuje a burcuje i nejzkostnatělejší pedanty. Vojenské otázky, až po ty nejdetailnější, se za občanské války musí studovat a zájem dělníků o tyto otázky je jev naprosto přirozený a zdravý. Hlavní štáby (nebo členové organizace mající stálou pohotovost) se musí organizovat. Rozestavování stráží a rozmisťování oddílů – to všechno jsou ryze vojenské funkce, to všechno jsou počáteční operace revoluční armády, to všechno je organizování ozbrojeného povstání, organizování revoluční moci, která se v těchto drobných přípravných akcích, v těchto malých potyčkách zoceluje a zakaluje své síly, zkouší je, učí se bojovat a připravuje se k vítězství“ (5).
I těmto mimořádně složitým problémům je třeba neodkladně čelit. Avšak ani v té nejútočnější Leninově pasáži není ani stopy po „avanturismu“ či přehnané ukvapenosti:
„Povstání – to je velké slovo. Výzva k povstání je nesmírně vážná věc. A čím složitější je společenský systém, čím organizovanější je státní moc, čím dokonalejší je vojenská technika, tím je nepřípustnější, aby se takové heslo razilo lehkomyslně. Řekli jsme již nejednou, že revoluční sociální demokraté se chystali vydat toto heslo už dávno, ale jako přímou výzvu je vydali až teprve tehdy, když už nemohlo být ani nejmenší pochyby o závažnosti, šířce a hloubce revolučního hnutí, když už nemohlo být ani nejmenší pochyby o tom, že věci spějí k rozuzlení v doslovném smyslu slova. (…) Heslo povstání je heslo vyzývající k řešení materiální silou, a takovouto silou je za současného stavu evropské kultury jedině vojenská síla. Toto heslo nelze razit dříve, než dozrají celkové podmínky převratu, dříve než se jasně projeví pobouření mas a jejich odhodlání k činům, dříve než vnější okolnosti dospějí k zjevné krizi. Ale když už bylo jednou toto heslo vydáno, pak už by bylo přímo hanebné od něho couvat zpátky, zase jen k morální síle, zase jen k jedné z podmínek vzrůstající připravenosti k povstání, zase k jednomu z ‚možných přechodů‘ atd. atd. Nikoli! Jakmile byly jednou kostky vrženy, musí se skoncovat se všemi vytáčkami a musí se co nejširším masám přímo a otevřeně vysvětlit, jaké jsou teď praktické podmínky úspěšného převratu“ (6).
Opět je třeba umět se z revoluce poučit a něco ji naučit. Je třeba umět se poté, co se s chladnou hlavou zhodnotí situace a určí se okamžik, energicky rozhodovat. Je třeba začít jednat před hnutím mas, ale až poté, co je myšlenkově a materiálně připravíme na nutnost nevratného rozhodnutí. Nelze si představovat, že si masy vystačí samy se sebou, ani že si strana vystačí sama se sebou, natož pak její „vojenské křídlo“, jež podle některých teorií nahrazuje samotnou stranu. Revoluční proces je poznamenán bouřlivou erupcí společenských sil, které si razí cestu tisíci směry, které vytvářejí a znovu tvoří, opouští a následně znovu obnovují organizační formy, v nichž jejich energie postupně hledají směřování a disciplínu. Každá z nich má vliv na ostatní: všechny na sebe vzájemně působí. Všechny stojí nebo padají v tomto procesu společně.
V červenci 1906 první revoluční vlna opadla, ale vše nasvědčovalo tomu, že se znovu silně vzedme. To se zdálo být tak bezprostřední, že bolševici byli nuceni otevřeně bojkotovat volby do dumy, jež byly zamýšleny jako pojistka proti hněvu dělníků a rolníků. V té chvíli Lenin upozornil na skutečnost, že „posledním slovem“ masového hnutí v průběhu posledního čtvrtletí roku 1905 byla politická generální stávka. Ukázal, že tato stávka byla jistě nezbytnou podmínkou pro vývoj stavu vysokého společenského pnutí, ale navzdory tomu by zůstala nedostačujícím faktorem, pokud by nezavdala příčinu k povstání. To bylo vyvoláno právě tím, že politická generální stávka se střetla s protivníkem, který si byl vědom, že vytahuje svou poslední kartu: „nezávisle na naší vůli, navzdory jakýmkoli ‚direktivám‘ přemění zostřená revoluční situace demonstraci ve stávku, protest v boj a stávku v povstání“. A teprve vývoj tohoto vzestupného řetězce událostí, jehož články se vzájemně prolínají, bude sto postavit nutnost dobytí moci před široké masy s naprostou jasností.
Na konci roku 1905 jsme byli svědky toho, jak ze stávky vzešly sověty dělnických delegátů jakožto orgány masového boje. Ale „pod tlakem nutnosti se z nich velmi rychle staly orgány všeobecného revolučního boje proti vládě“: ty se „nezadržitelně přeměnily v orgány povstání“. Jsou-li však sověty „nezbytné k stmelení mas, k jejich sjednocení pro boj, k šíření stranických (nebo po dohodě stran vytyčovaných) hesel politického vedení, k zainteresování, probuzení a získání mas“, „nestačí však k organizování sil pro přímý boj, k organizování povstání v nejužším smyslu slova“. Ba co víc, samotné přežití sovětů předpokládá existenci „vojenské organizace k jejich obraně, k uskutečnění povstání, bez něhož by byli všechny sověty i všichni volení zástupci mas bezmocní“. Vytváření těchto vojenských orgánů samozřejmě nemůže být dílem pouze sil strany: organizace mas „do lehkých, mobilních, malých bojových jednotek prokáže, až se věci dají do pohybu, velmi velkou službu, pokud jde o obstarávání zbraní“ (7).
To však stále nestačí. Moskevské povstání v prosinci 1905 ukázalo, že se Plechanov mýlil, když naříkal nad tím, že „se nemělo sahat ke zbraním“; události jasně ukázaly, že naopak ke zbraním „se mělo sáhnout s mnohem větší rozhodností, energií a útočností“ a že je třeba řídit se Marxovými instrukcemi, že „povstání je umění a že hlavním pravidlem tohoto umění je co nejodvážněji, co nejodhodlaněji a co nejrozhodněji útočit“. Povstání také prokázalo, že o vážném boji nemůže být řeč, „nestane-li se revoluce záležitostí širokých mas a nezachvátí-li také armádu“. Navíc prokázalo, že tento „boj o armádu“ nebude vybojován jako „jednorázový akt“, ale že vítězství bude výsledkem dlouhého, houževnatého, „odvážného, obratného a ofenzívního“ boje, který v okamžiku povstání bude „také fyzický boj“ (8).
A konečně obráceně, ozbrojené povstání, vrcholný bod všeobecného masového revolučního boje, je nemyslitelné bez činnosti „malých, pohyblivých oddílů – desítičlenných, trojčlenných nebo dokonce dvojčlenných“. Tato činnost je ve vlastním smyslu „taktikou partyzánské války“ a je právě dána a nezbytná vzhledem k vývoji moderní vojenské techniky, a to jak jako předzvěst, tak jako součást povstání jako takového:
„A partyzánská válka, masový teror, který se od prosince takřka nepřetržitě šíří po celém Rusku, nesporně masám pomohou naučit se v budoucím povstání správné taktice. Sociální demokracie musí tento masový teror uznat a včlenit jej do své taktiky, musí jej ovšem organizovat a kontrolovat, podřizovat jej zájmům a podmínkám dělnického hnutí a všeobecného revolučního boje a zároveň musí potlačovat a nelítostně vymycovat ‚lumpenproletářské‘ výstřelky této partyzánské války, s nimiž se tak skvěle a nemilosrdně vypořádali Moskvané ve dnech povstání a Lotyši ve dnech proslulých lotyšských republik.“ (9)
Je třeba mít na paměti, že k povstání lze dospět až ve vrcholném stadiu dlouhé řady demonstrací a stávek, a to jak na poli ekonomickém, tak politickém; že armádu je možné dostat na svou stranu až na vrcholu úsilí proletariátu o ozbrojení a přezbrojení; že oddíly na obranu sovětů mohou být skutečně organizovány až na vrcholu formování a zevšeobecnění sovětů atd. Vše se vzájemně propojuje, vše se sbíhá v závěrečném aktu povstání. To je ona ohromná perspektiva, kterou Lenin zaujímá v návrhu Taktické platformy k sjednocovacímu sjezdu SDDSR a která nemá nic společného s krátkozrakým a úzkoprsým viděním individualistického a voluntaristického terorismu. Po nové rezoluci o Ozbrojeném povstání, která shrnuje body, jež jsme právě připomněli, navrhl slavnou rezoluci o Partyzánských bojových akcích, zcela překrucovanou těmi, kdo dnes tvrdí, že se na ni odvolávají. Zní takto:
„Vzhledem k tomu, že
1. od prosincového povstání téměř nikde v Rusku nedošlo k úplnému zastavení vojenských akcí, jež se nyní projevují jednotlivými partyzánskými útoky revolučního lidu proti nepříteli;
2. tyto partyzánské akce jsou za existence dvou nepřátelských ozbrojených sil a za dočasné převahy běsnících vojenských pochopů nejen nevyhnutelné, ale zároveň dezorganizují nepřítele a přispívají k přípravě dalších otevřených a masových ozbrojených akcí;
3. tyto akce jsou nezbytné také pro bojovou výchovu a vojenský výcvik našich bojových družin, které za prosincového povstání nebyly, jak se na mnoha místech ukázalo, na tuto pro ně novou činnost prakticky připraveny,
konstatujeme a navrhujeme sjezdu, aby schválil tyto závěry:
1. Strana musí uznat partyzánské bojové akce družin, jež jsou jejími složkami nebo jsou na ni napojeny, v nynějším období za zásadně přípustné a účelné.
2. Partyzánské bojové akce musí být co do svého charakteru přizpůsobeny úkolu vychovávat v povstání kádry vůdců dělnických mas a osvojovat si zkušenosti v útočných a nenadálých vojenských akcích.
3. Za nejpřednější a nejbližší úkol při takových akcích je třeba považovat rozbití vládního, policejního a vojenského aparátu a nemilosrdný boj proti aktivním černosotňovským organizacím, jež se uchylují k násilnostem a zastrašování obyvatelstva.
4. Přípustné jsou rovněž bojové akce s cílem zmocnit se peněžních prostředků nepřítele, tj. absolutistické vlády, a použít je pro potřeby povstání, přičemž je nutno bedlivě dbát, aby byly co nejméně poškozovány zájmy obyvatelstva.
5. Partyzánské bojové akce se musí provádět pod kontrolou strany, a to tak, aby se zbytečně neplýtvalo silami proletariátu a aby se zároveň přihlíželo k podmínkám dělnického hnutí v daném místě a ke smýšlení širokých mas“ (10).
Právě všechny tyto aspekty (které anarchistický či blanquistický voluntarismus a romantismus se vším svým individualismem systematicky ignorují) přisuzují „partyzánské akci“ a „masovému terorismu“ roli, kterou nelze oddělit od povstaleckého boje za uchopení moci. Tato tvrzení nás přivádějí zpět k našemu výchozímu bodu, k citátům z Leninovy Partyzánské války a našeho textu Strana a třídní akce, které jsme vzpomněli v první části tohoto článku. Poté, co jsme zrekapitulovali na rovině teoretického boje i praktických instrukcí dějiny bolševismu od jeho zrodu až po předvečer boje o moc v revoluci roku 1905 – předchůdkyně revoluce roku 1917 –, můžeme kriticky zhodnotit nejen individualistický terorismus obecně, ale i jeho současné verze.
Marxistická metoda a otázka terorismu
Zvolili jsme-li tuto nepřímou cestu, bylo to proto, abychom objasnili postoj marxismu k terorismu, postoj, který, jak poznamenal Trockij ohledně role spiknutí v revolučním procesu, je rozporuplný pouze navenek: principiální kritika individuálního a romantického terorismu jde ruku v ruce s obhajobou násilí a teroru v rámci celkové strategie pracující třídy na dobytí moci. Proti lavině samoúčelných falzifikací nejrůznějších politických skupin reagujících na činy Frakce Rudé armády (Německo) nebo Rudých brigád (Itálie) lze bojovat pouze na tomto základě.
Marxismus odmítá všechna vysvětlení společenského fenoménu terorismu, která se neopírají o materialistickou analýzu a jejichž materiální základ musí marxisté naopak vysvětlit. Připustíme-li, že individualistický terorismus je čistě a jednoduše produktem určité ideologie, bylo by nutné hledat objektivní kořeny této ideologie: všechny ideologie jsou odrazem materiální reality. Připustíme-li, že individualistický terorismus je systematickým výsledkem „tajných intrik“ „protistrany“, bylo by třeba vysvětlit, proč taková „provokace“ nachází tak úrodnou půdu. Připustíme-li, že terorismus je (obecně, a nikoli jen v několika sporadických patologických případech) „politickou variací“ běžné kriminality, bylo by stále nutné vysvětlit jak tento výsostně společenský fenomén kriminality, jakož i neméně společenský fenomén její politické „přeměny“.
Marxismus ze své strany spojuje fenomén individuálního terorismu se zcela přesným historickým a společenským kontextem – v opačném případě by neměl právo nazývat se vědou. Při vší úctě k těm, kteří se vydávají za marxisty, ačkoli prosazují nebo navrhují jako marxistická například i ona výše uvedená „vysvětlení“, musíme konstatovat, že právě tímto přístupem se marxismus při studiu teroristických akcí i teroristických „teorií“ vždy řídil.
Nejčastěji marxismus nacházel kořeny terorismu v bouřlivé vnitřní krizi samotné vládnoucí třídy, v krizi, která nutí ke vzpouře i samotné syny a dcery etablovaného řádu, včetně těch z nejvyšších vrstev, ale především těch nižších, bezprostředněji zasažených nebo ohrožených rozvíjejícím se nebo blížícím se společenským zemětřesením: intelektuály, studenty a obecněji, jakmile kapitalismus dospěl do určitého stádia nebo je v procesu svého rozvoje, městskou maloburžoazii. Vzácněji a až druhotně nacházel tyto kořeny v živelné a spontánní reakci (například první tajné spolky) rodící se dělnické třídy proti dramatickým převratům všech tradičních životních a pracovních podmínek, které způsobovala primitivní akumulace kapitálu a rozvoj velkého průmyslu. V konkrétním případě Rudých brigád v Itálii je pupeční šňůra spojující je se studentským hnutím, zvláště pak s rokem 1968, tedy s maloburžoazně smýšlejícím společenským prostředím, očividná.
Nakolik marxismus poznává a chápe kořeny tohoto jevu, je jediný schopen jej historicky vysvětlit, byť zároveň přistupuje k jeho drtivé porážce na teoretické úrovni. Jedině marxismus je schopen rozpoznat symptomatických význam událostí, které nutně probíhají nejen nezávisle na vůli, rozhodnutích a vědomých cílech aktérů zaujímajících přední místo na společenské scéně, ale i proti jejich vůli, rozhodnutím a vědomým cílům. A pozitivní či negativní význam, který je třeba těmto událostem přisoudit, závisí pro marxismus na materiálních danostech konkrétní historické situace, nikdy ne na abstraktních úvahách a už vůbec ne na moralistických soudech! Je zjevné, že idealisté takovému pohledu nemohou rozumět.
Podívejme se na několik historických příkladů marxistické kritiky. V roce 1847 Engels spolu s Marxem rozcupoval Heinzenovu „tyranovraždu“ a odsoudil marnou snahu svrhnout existující politické a společenské vztahy odstraněním velké či malé „osobnosti“, která ve skutečnosti není původcem, ale produktem těchto vztahů. A v letech 1878–1879 tentýž Engels vítal známky blížící se revoluce v Rusku, která pro jistotu „začne (…) nahoře, v paláci, mezi zchudlou a frondérskou šlechtou“, ale která, jakmile se dá do pohybu, „strhne rolníky a pak uvidíte scény, před nimiž budou blednout ty, které se odehrály v roce 1793“; tentýž Engels vítal „silnou konspirativní činnost v armádě a dokonce i na carském dvoře“; a tentýž Engels mluvil o „politické vraždě“ jakožto „jediném prostředku, který mají inteligentní, čestní a charakterní lidé na obranu proti agentům neslýchaného despotismu“ (11).
Navíc, zatímco Engels v letech 1875–1894 vedl nemilosrdnou kritiku narodnické ideologie v Rusku a jejích blanquistických kořenů, aby tím položil teoreticko-programové základy orgánu rodícího se proletariátu, komunistické strany, byl to opět on sám, kdo v roce 1885 psal o sudu střelného prachu, kterým se carská říše stala:
„Je to jeden z výjimečných případů, kdy hrstka lidí může provést revoluci; to znamená malým nárazem zvrátit celý systém, jehož rovnováha je víc než labilní (abych použil Plechanovovy metafory) a uvolnit tak jinak bezvýznamným činem výbušné síly, které se pak už nedají spoutat. Jestliže tedy blairismus - fantazie, že celou společnost převrátí akce malé spiklenecké skupiny - měl kdy určité oprávnění, pak je to rozhodně v Petrohradě. Jakmile se jednou prach zapálí, jakmile se uvolní síly a potencionální energie národa se přemění v kinetickou (opět oblíbený a výtečný obraz Plechanovův) - budou lidé, kteří minu zapálili, výbuchem strženi a ten bude tisíckrát silnější než oni a bude si hledat ventil, kde to bude možné, jak rozhodne ekonomická potence a rezistence“ (12).
V pesimistických podmínkách po roce 1850 Marx opačně odsuzoval voluntaristické sny Schappera a Willicha („musíme se dostat k moci hned — nebo si můžeme rovnou lehnout za pec!“), sny, ve kterých neviděl ani nejmenší náznak příznivého stavu. Obdobně Engels odsuzoval sny, jimž se oddávali blanquističtí komunardi v Londýně, kde nalezli útočiště, v době vrcholného ústupu, jenž následoval po potlačení Pařížské komuny.
Marx a Engels však současně vysvětlovali tyto sny z materialistického hlediska, ze zoufalé situace dělnické třídy, která byla po strašlivých porážkách v letech 1848-49 v Německu a 1871 ve Francii uvržena do stavu bezmoci a zbavena dokonce i „práva na svobodu slova, tisku a sdružování“. A jako důsledek oné šlechetné, leč bezmocné vůle (blanquisté totiž nechápali, že dělnická třída se z této situace dostane až „za 15, 20 nebo 50 let“, a to ještě jen pod podmínkou, že bude pracovat na budování proletářské strany budoucnosti), usilovali o okamžité vybřednutí z této situace pomocí voluntaristického aktu.
Ve všech případech je pochopení fenoménu terorismu – jako činu nebo jako teorie – nezbytnou podmínkou pro jeho překonání prostřednictví třídně orientované a materialistické vize revolučního procesu a role, kterou v tomto procesu hraje strana. Toto pochopení je o to nutnější, neboť romantický terorismus nachází nejen volné pole působnosti, ale takřka své opodstatnění vzhledem k absenci či momentálnímu útlumu jediné dějinné síly, která je schopna polarizovat „výbušné energie“ dřímající ve společnosti (ať už jde o dovedení buržoazně demokratické revoluce v rámci dvojí revoluce do nejzazších důsledků, nebo o uskutečnění proletářské a komunistické revoluce), tedy proletariátu jednajícího jako třída.
Dále je třeba zdůraznit, že přísný ortel vynesený marxisty se nevztahuje na terorismus obecně, nýbrž na jeho specifickou podobu, kterou mu dávají ti, kdo podle Marxovy výstižné definice s odkazem na Schappera a Willicha nahrazují „materialistický názor idealistickým“, pro něž „místo skutečných poměrů stává se jí hybnou pákou revoluce pouhá vůle“ (13). To, co nás od nich odlišuje, není otázka, zda je třeba použít násilí a teror, ale skutečnost, že máme odlišné, ba dokonce zcela opačné pojetí revolučního procesu, třídního boje a třídní války. V našem pojetí teroristický či exemplární čin, odvážný útok, realizovaný dokonce „jednotlivci nebo skupinami“, když ne přímo vzmáhajícími se masami, vedenými a pokud možno organizovanými stranou, nachází své přirozené místo a svou přínosnou funkci – stejně tak i „konspirace“, která je nezbytným aspektem povstání –, protože vše je zasazeno do dějinného cyklu, který není možné redukovat na úroveň… jakéhosi puče.
Základním předpokladem marxistického pojetí je, že střet tříd se nerozhoduje na rovině práva, ale na rovině síly, síly, jejímž nejvyšším vyjádřením je revoluční, autoritářské a centralizované násilí, které útočí na kapitalistický stát a které se po dobytí moci přeměňuje v jinou formu systematického a plánovaného násilí, v proletářskou třídní diktaturu. To je význam proslulých slov z Kapitálu: „násilí je porodní bábou každé staré společnosti, která je těhotná novou společností“ – a ti pacifističtí akademici, kteří by rádi tvrdili, že Marx a Engels si nepředstavovali, že tato slova budou mít své zjevné konsekvence, a kteří tvrdí, že obhajoba násilí byla naopak výmyslem Lenina (který je házen do jednoho pytle se Stalinem), šíří pouhopouhou směšnou a opovrženíhodnou lež.
Pro pořádek je třeba říci, že v Londýně po roce 1850 se Marx a Engels odvrátili od voluntaristických revolucionářů, kteří byli zaměstnáni obrazným sestavováním „budoucí prozatímní vlády“, zatímco „nastalo nové dosud nevídané období průmyslové prosperity“ a základna společenských poměrů byla „tak pevná a… tak buržoazní“ (14). Ovšem v žáru revolučních bojů předchozích let, inspirován potřebami boje, a nikoli abstraktním přemítáním či „svobodným rozhodnutím“, to byl Marx, jehož buržoazie označila za doktora rudého teroru, kdo napsal: „existuje jen jeden prostředek, jak zkrátit, zjednodušit a zkoncentrovat vražedné smrtelné křeče staré společnosti a krvavé porodní bolesti nové společnosti, jen jeden prostředek - revoluční terorismus“! A jestliže proletariátu není vlastní „kanibalismus“ buržoazní kontrarevoluce, stejně tak pohrdá pokrytectvím, s nímž tato kontrarevoluce zastírá krutost svých represálií. „Jsme bezohlední, a nežádáme žádné ohledy od vás,“ řekl Marx pruským policistům, kteří zakázali vydávat Neue Rheinische Zeitung, „až přijde řada na nás, nebudeme terorismus nijak přikrášlovat“ (15).
V roce 1850 Marx a Engels přerušili ve Svazu komunistů organizační svazky se Schapperem a Willichem, muži – které přesto osobně obdivovali –, kteří „podstrkují revoluční frázi na místo revolučního vývoje“; věnovali se přípravě „opoziční strany budoucnosti“, proletářské třídní strany, pro budoucnost, o níž věděli, že je dosti vzdálená, a obhajobě důsledně nezávislých postojů. Ale v březnu téhož roku ve slavném Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů dali této straně závazný pokyn, že „ozbrojení veškerého proletariátu puškami, karabinami, děly a střelivem musí být provedeno okamžitě“, protože dobře věděli, že „včerejší spojenci“ jsou současnými, a tím spíše budoucími nepřáteli. Prohlásili, že „zbraně a střelivo [se] nesmějí za žádnou cenu dávat z rukou, každý pokus o odzbrojení musí být v krajním případě zmařen násilím“. Stručně řečeno konstatovali, že „dělníci (…) musí být ozbrojeni a organizováni“ (16). V témže roce Engels v Revoluci a kontrarevoluci v Německu stanovil závaznou taktickou zásadu, že „povstání je umění“, což je v protikladu k představě povstání vydaného napospas vlastní živelnosti, připraveného o centralizaci, a tím i o účinnost, zásadu, která si vynucuje jednat „co nejrozhodněji a přejít do ofenzívy“ (17).
V roce 1874 marxisté vskutku nemilosrdně odsoudili voluntarismus, který panoval mezi blanquisty v exilu. V Třídních bojích ve Francii (1850) však Marx poukazuje na Blanquiho jako na muže, který v očích buržoazie po právu zosobňoval – a to je ta nejlepší pocta, jíž se mu mohlo dostat – děsivý přízrak „vyhlášení permanentnosti revoluce (…) třídní diktatury proletariátu“ v bouřlivých dnech roku 1848. V roce 1861 ho Marx opět vyzdvihuje jako „hlavu a srdce proletářské strany ve Francii“ (18), a to proto, že se neváhal postavit nepříteli na jeho vlastním poli, na poli síly, a tedy i násilí.
V roce 1871, s očima upřenýma na šlechetný příklad komunardů, napsal Marx Kugelmannovi, že „podlehnou-li, bude to jen proto, že jsou tak ‚velkodušní‘“, a to především proto, že nechtěli „začínat občanskou válku“ okamžitým pochodem na Versailles (19). Dnes se oportunisté třesou při představě, že by Rudé brigády mohly případně – jen si to představte – rozpoutat občanskou válku! Po porážce Komuny Marx znovu volal po tom, aby se ve „válce ujařmených proti jejich utlačovatelům, jediné oprávněné válce v dějinách“, užívalo právě takových metod, jakými jsou otevřená odplata, zastrašování a teror, které ohavná vládnoucí třída uplatnila proti poraženým, aniž by váhala jedinou vteřinu dát svým jednotkám rozkaz „zabíjet, pálit a ničit“ (20). Co se týče Engelse, který v roce 1874 kritizoval „revoluční frazérství“ blanquistů, ten samý rok připomněl odpůrcům autority, že:
„Vždyť revoluce je jistě nejautoritativnější věc, jaká jen existuje; je to akt, jímž jedna část obyvatelstva vnucuje svou vůli druhé části puškami, bodáky a děly, to jest prostředky neobyčejně autoritativními; a jestliže vítězná strana nechce přijít o plody svého boje, musí udržovat své panství strachem, který nahánějí reakcionářům její zbraně. Byla by se Pařížská komuna udržela třeba jen jediný den, kdyby se nebyla opírala o autoritu ozbrojeného lidu proti buržoazii? Co naopak Komuně právem nevytýkáme, že této autority neužívala v dostatečné míře?“ (21)
Můžeme to říci jasněji než takto? Nepředjímá snad těchto několik úryvků vybraných z nepřeberného množství jiných impozantní události Rudého října a občanské války, dovedené k vítězství pod vedením „barbarů“, „asiatů“, či dokonce „jakobínů“, jimiž měli být Lenin a Trockij?
Neslučitelnost marxismu a individualistického terorismu
Protože je si vědom společenských kořenů individualistického terorismu, může marxismus bez potíží definovat a kritizovat jemu vlastní ideologii, která řídí jeho jednání.
Na této rovině a s přihlédnutím nikoli ke konkrétnostem jeho projevů za určitých daných okolností, nýbrž k jeho historickým stálostem, nabývá „odlišnost“ mezi teroristickým romantismem a marxismem neslučitelnosti a rozdíly se stávají antitezemi. Ve svém boji či své instinktivní reakci proti zavedenému řádu za sebou příslušníci společenských vrstev, kde individualistický terorismus nachází svou živnou půdu – střední vrstvy včetně inteligence – osudově vlečou břemeno ideologických pohnutek vlastních jejich společenskému původu jakož i tomu odpovídajících forem jednání. Jako jednotlivci se bouří proti tíze výrobních, společenských a politických struktur, které „lidskou bytost“ stále více dusí (a které ji dusí tím více, čím více se společnost dušuje, že ji osvobozuje, má k ní úctu a umožňuje její rozvinutí). Třebaže používají střípky z marxistické terminologie, třebaže se dovolávají „proletariátu“ a mluví o „boji za komunismus“, zasazují svou vzpouru osudně pod prapor „buržoazního individualismu naruby“, onoho „individualismu jako základu celého světového názoru anarchismu“ (22), v němž Lenin rozpoznal samu podstatu jedné z ideologických větví narodnického terorismu. Nezbytným doplňkem tohoto individualismu (zde se připojuje k druhé větvi, terorismu povýšenému na systém, blanquismu) je idealismus ve výkladu dějin a voluntarismus v teoretickém pojímání prostředků akce, jež mají modifikovat jejich chod, což ostatně Marx kritizoval u Schappera a Willicha.
V centru tohoto vidění světa nejsou žádné třídy, ani žádné výrobní způsoby a výrobní vztahy, nýbrž naopak nijak spojená individua. Na rozdíl od tříd, které jsou nutně nuceny jednat na základě materiálních potřeb, tito jedinci údajně jednají v důsledku „svobodné volby“ a rozhodnutí své vůle. Proti „zlu“, moci a privilegiím, jimž se těší jednotliví utlačovatelé a vykořisťovatelé, staví své morální rozhořčení, vášnivou vůli, sílu myšlenky a model „spravedlivější“ společnosti, který si usmysleli utlačovaní a vykořisťovaní jedinci.
Zde nalézáme trojí „nepochopení“, které Lenin odhalil v anarchistickém pojetí a které se podepsalo již na předmarxistické a antimarxistické stránce blanquismu, jak to podtrhl Engels ve své kritice blanquistických emigrantů v Anglii: „socialista pouze citem, který sympatizuje s utrpením lidu, [Blanqui] nemá však ani socialistickou teorii, ani určité praktické návrhy na sociální nápravu“. Tento trojí nedostatek pochopení – nedostatečné „pochopení příčin vykořisťování; (…) pochopení vývoje společnosti vedoucího k socialismu; (…) třídního boje jako tvořivé síly k uskutečnění socialismu“ – zrcadlí idealistickou vizi revolučního procesu. Tato vize vychází z hrubých a bezprostředních faktů o vztahu utlačovaný–utlačovatel, vykořisťovaný–vykořisťovatel, ovládaný–vládce, který je společný všem společnostem rozděleným v třídy, a tedy nezávislý, na konkrétní společnosti, v níž člověk žije a jedná, a není sto jej překročit. Není schopna vysledovat materiální příčiny, které tento vztah určují, nikoliv abstraktně a odtrženě od jeho historické látky, ale v současném způsobu výroby a společenského života. Není schopna vysledovat třídní síly, které ze svého nitra plodí moderní způsob výroby a které nezadržitelně směřují k jeho svržení. Není tudíž schopna dospět k cestám a prostředkům, které jediné umožní těmto silám probít se z jejich skořápky, a dospět k cílům, které samotný vývoj tohoto výrobního způsobu činí současně možnými a nutnými. Následkem toho je odsouzena motat se v bludném kruhu iluzí a deziluzí, z něhož má za to, že bude schopna uniknout „aktem vůle“, který bude zároveň destruktivní i tvůrčí.
Proto Lenin dělá paralelu mezi ekonomismem a terorismem: jsou to dva projevy, jen zdánlivě protikladné, stejného zásadního podřízení se živelnosti, bezprostřední situaci. Zatímco „ryze ekonomický“ (odborový) boj redukuje historický střet mezi proletářskou třídou a buržoazní třídou se všemi jeho nezbytnými konsekvencemi na prostý spor mezi námezdními pracujícími a šéfy, čímž je omezen jeho obzor, „ryze teroristický“ boj vidí pouze spor mezi porobeným a vládcem (s korunou či bez ní) a redukuje tento historický střet, z nějž očekává „lidštější“ společnost, všeobecně na spor mezi otrokem a pánem.
Staví-li se teroristické akce (které dnes, zejména v Evropě, pramení z rozplynutí snu roku 1968 o „anti-moci“ či „alternativní moci“, obdobně jako ruský nihilismus pramenil ze zklamání těch, kteří chtěli v 70. letech 19. století „chodit mezi lid“) svou okázalostí proti tupé aktivitě ekonomismu, mají nicméně stejný ideologický horizont, který zůstává sevřen uvnitř rámce společenského uspořádání, proti němuž oba věří – uznáváme, že upřímně – bojují. A je-li terorista „hoden větší úcty“ než ekonomista vzhledem k tomu, že je vzbouřencem, je rovněž mnohem abstraktnější: uvažuje v termínech, které platí bez rozdílu pro otrokářskou, feudální nebo kapitalistickou společnost, a podle toho i jedná.
Iluze teroristů na této úrovni nevyhnutelně bují, a to nikoli náhodou. Je nevyhnutelné, že se domnívá, že „zasahuje stát přímo v jeho nitru“, zasahuje-li určitou osobu jeho aparátu, nebo naopak mechanismus výroby, zasahuje-li určitého jejího představitele. Je nevyhnutelné, že si plete síť zájmů, vztahů a institucí, na nichž spočívá buržoazní společnost, s hierarchií či přímo nějakou „klikou“, s pouhým a prostým souborem jedinců, který právě proto může být ohrožen odvážnými počiny nějakého jiného seskupení jedinců.
Je nevyhnutelné, že si plete revoluci se spiknutím vyvolených, jejichž cílem je svrhnout celosvětové spiknutí zlovolných jedinců. Nevidí, že v pevně spjaté struktuře ekonomické základny a společensko-politické nadstavby je lidský aparát označovaný jako výkonná moc pouze souborem zaměnitelných, obměnitelných a vlastně neustále nahrazovaných postav sloužících neosobní, historicky podmíněné mašinérii.
Je nevyhnutelné, že terorista odlišuje od celku určitou část – „centrum moci“, tu a tamtu vládu či stranu – a představuje si, že „rozloží“ celek tím, že rozloží jednu jeho část (ani na to klasická bomba či modernější únos zcela jistě nestačí…). Je nevyhnutelné, že určité skupiny (obzvláště v Evropě) spatřují zlo v nadnárodních korporacích, jejichž odstranění by učinilo stále ještě kapitalistický svět akceptovatelným.
Je nevyhnutelné, aby revoluční či kontrarevoluční úroveň poměrů poměřoval dle ukazatelů úrovně vlastního zanícení; co záleží na spletité souhře poměrů sil, je-li to pouhá vůle, která je vyvolává a řídí? Přeceňování dějinných událostí ze strany nemarxistického a antimarxistického teroristy v žádném případě není důsledkem „omylu v analýze“. Naopak, je mu vrozené, je součástí jeho naturelu a jeho smyslu existence („raison d'être“).
Nejenže se toto podřízení živelnosti promítá do bezmocné snahy zanechat škrábanec na obrněném krunýři „systému“; nejenže individualistický terorismus není sto dezorganizovat protivníka, i když mu může způsobit nesporné potíže, stejně tak však není sto organizovat společenské síly, za jejichž představitele a obhájce se vydává. Ba co hůř, přispívá celkově k jejich dezorganizaci.
Takto ruští narodnici šířili mýtus o lidu a především o ruském rolníkovi, který měl být „instinktivním revolucionářem“; který si stále uchovával nedotčené občinové instituce, jež byly údajně předstupněm budoucí socialistické společnosti, a který byl údajně připraven vydat se na svou slavnou pouť, pokud bude rozbit obrněný krunýř ryze politické a policejní nadstavby, tj. ruské samoděržaví. Tkačov, čelný představitel tohoto proudu, byl kupříkladu
„‚že je jen třeba současně na několika místech probudit nahromaděný pocit rozhořčení a nespokojenosti, který… stále vře v hrudi našeho lidu‘. Pak ‚dojde už samo sebou k sjednocení revolučních sil a boj... musí skončit příznivě pro věc lidu. Praktická nutnost, instinkt sebezáchovy‘ vytvoří už samy sebou ‚pevný a nerozborný svazek mezi protestujícími občinami‘ “
Engels mu na to odvětil:
„Snazší a příjemnější revoluci si vůbec nelze představit. Stačí udeřit na třech, čtyřech místech současně a ‚instinktivní revolucionář‘, ‚praktická nutnost‘, ‚instinkt sebezáchovy‘ udělají všechno ostatní ‚už samy sebou‘. Proč při této hravé lehkosti nebyla revoluce už dávno provedena, lid osvobozen a Rusko proměněno ve vzornou socialistickou zemi, to je prostě nepochopitelné.“ (23)
S několika drobnými úpravami výraziva nalezneme tentýž mýtus vyjadřovaný v ideologii současných teroristů, kteří i když mluví o „proletariátu“, systematicky jej směšují s lidem: vše, co je třeba udělat, je zahájit náš útok, proletariát je na svém místě, připraven, povstane samovolně; vše, co je třeba udělat, je vzepřít se, socialismus je své pozici, připraven, vzedme se samovolně.
Uvažovat tímto způsobem znamená ignorovat veškeré dějiny dělnické třídy, které na historické škále sestávají z řady postupů vpřed a porážek. Znamená to ignorovat závažnost těchto zvratů, stále přetrvávající brzdný efekt coby dědictví minulosti a zběhnutí celých zástupů vůdčích osobností k nepříteli. Znamená to ignorovat vliv buržoazní ideologie, nepřetržitě šířené ze všech vysoce postavených stolic, a rozkladné účinky „konkurence mezi námezdními dělníky“. Znamená to ignorovat obtíže uskutečnění „skoku“ – neboť je třeba učinit skutečný skok – z ryze ekonomického boje do boje politického, boje o moc a ignorovat nemožnost (navzdory jakékoli impozantní vůli) budovat uvnitř buržoazní společnosti ostrůvky alternativní moci. Znamená to zapomenout, že tato strana nevzniká přímo během boje a nerodí se spontánně a že nečeká na to, až její program – program osvobození proletariátu – vyplyne z přemítání nějaké „ozbrojené frakce“; že svou roli vůdčího orgánu revoluce může sehrát jen potud, pokud bude existovat před samotnou revolucí, a to jak na rovině programu (který není možné vymýšlet dnes, jelikož byl zformulován před půldruhým stoletím), tak na rovině praktické organizace. A znamená to zapomenout, že strana musí sehrát tuto roli, aby revoluce, vypukne-li, opět nebyla poražena.
Co je třeba udělat tady a teď uvnitř pracující třídy, která se konečně v některých oblastech světa teprve začíná zbavovat břemene oportunismu, který ji podřizuje buržoazii, pracující třídy, která se sotva začíná bránit na bezprostřední ekonomické úrovni a která si ještě neklade otázku své fyzické sebeobrany? Co je třeba udělat uvnitř pracující třídy, která se pracně snaží znovu objevit nejelementárnější metody a nástroje třídního boje a znovu zbudovat ty orgány odborového odporu, které dlouhé období kontrarevoluce zlikvidovalo nebo hluboce zdeformovalo? Co je třeba udělat, aby se krok za krokem potíral a odstraňoval nejen vliv otevřené třídní spolupráce, ale i reformismu a jeho tisíců „levicových“ variant? Jaký může být vztah mezi bezprostředním bojem, který je dnes pracující třída nucena vést na stále obtížném a nepříliš příznivém terénu, a „ozbrojenou organizací“ strany, která může existovat pouze ve fázi velmi vysoce napjaté společenské situace (24), a to pouze jako „vojenské křídlo“ této politické strany? Je možné skrze tyto nejzákladnější boje, skrze tyto prvotní pracné krůčky, vybudovat skutečnou solidaritu mezi dělníky, nezaměstnanými a zcela nemajetnými, ponechanými nuzně přežívat ať už jakýmikoliv krajními prostředky, budeme-li je ohlupovat nereálnou perspektivou bezprostředně blížící se revoluce? Jaký má být náš soud nad ruským, kubánským, jugoslávským, vietnamským nebo albánským „socialismem“ a nad „socialistickými“ hávy revolučních národně-demokratických hnutí, jejichž ideologie se mísí s anarchistickým a blanquistickým dědictvím současného teroristického romantismu? Cožpak není třídní strana nepostradatelná nejen pro uchvácení moci, ale i pro vedení a výkon proletářské diktatury? Není snad nutné tuto stranu znovu budovat v linii kontinuální tradice, již je zpětně strana povinna znovu předat pracující třídě v její celistvosti a neměnnosti, zbavené všech deformací a pokřivení nabalených jak zprava, tak „zleva“? A konečně, co je to komunismus, který tolik lidí degraduje na špatnou kopii kapitalismu?
Všechny tyto a mnohé další problémy zůstávají i nadále nevyřešenými otázkami mezi tím, co se vydává za „revoluční předvoj“. Chceme-li nyní směřovat k revoluci, je nezbytné dát na tyto otázky jasnou a pevnou odpověď. Naši současní teroristé nevědí o revoluci o nic víc než jejich předchůdci. Jediné, co dokážou říci, je, že je třeba zasáhnout stát v jeho nitru (nebo v tom, o čem se domnívají, že je jeho nitrem), přičemž prostě a jednoduše ignorují obrovské, někdy i prosté a ne vždy spektakulární, leč zásadní úkoly revoluční přípravy.
Ignorovat tyto problémy a tyto úkoly nebo spoléhat na otřesy bezuzdného teroru při jejich řešení znamená nejen vyhýbat se obtížné a zcela nezbytné práci na přípravě subjektivních podmínek revoluce, ale i fakticky si idealizovat stav programové a taktické dezorganizace a dezorientace, v němž se dnes pracující třída nachází. Nejenže to znamená, jak řekl Plechanov v roce 1884 (ve svém revolučním období), odvrácení „naši pozornost od nejdůležitějšího cíle – organizace dělnické třídy pro její boj proti jejím současným i budoucím nepřátelům“ (25), ale znamená to popírání samotné nezbytnosti této organizace. To znamená, že dezorganizaci, které bylo docíleno reformistickým oportunismem, zvyšuje teroristický romantismus svou vlastní dezorganizací a svou vlastní beztvárností, kterou nemůže zakrýt ani hřmot revolučních frází a dávek ze samopalů.
Jak Trockij velmi správně napsal:
„V podstatě je v každé třídní společnosti rozporů dost, aby bylo lze v jejich skulinách sestrojit spiknutí… Samotné spiknutí, i když se mu podaří zvítězit, může přinésti jenom to, že se vystřídají u vlády jednotlivé kliky téže vládnoucí třídy, anebo ještě méně: že se vystřídají vládní figury. Vítězství jednoho sociálního řádu nad druhým bylo v dějinách způsobeno vždy jen hromadným povstáním… Masy několikráte nastupují a ustupují, než se rozhodnou k poslednímu útoku. (26)“
Uvědomíme-li si, že to Trockij řekl o období, které bylo již předrevoluční, můžeme pochopit, jak těžkou a dlouhou přípravnou práci máme dnes před sebou. Právě tohoto těžkého úkolu se musíme ujmout a právě jemu musíme věnovat maximum svých sil. Revoluční vyústění bude výsledek dlouhého a namáhavého tažení, a nikoliv důsledek prostého šťouchnutí zasazeného do struktury kapitalismu, která je navzdory svým narušeným základům stále pevná.
Individualistický terorismus odmítá nastoupit na tuto cestu. Právě v tomto odmítnutí spočívá jeho „pomatenost“ – a nikoli v obhajování dějinné nutnosti násilí, což pobuřuje naše udatné demokraty, kteří jsou sami vždy připraveni jej bez zábran použít k obraně buržoazních institucí. Je to právě toto odmítnutí, které je odsouzením terorismu.
Co potřebují masy?
V žádném případě nepředstavuje rozpor to, že individualistický idealismus, který charakterizuje doktrínu a praxi romantického terorismu jak v minulosti, tak dnes, se v určitém bodě své dráhy pokouší vymanit z bludného kruhu své reálné izolace a věří, že se může „promítnout do hnutí mas“, jak se například píše v rezoluci Rudých brigád z února 1978. Tento pokus naopak potvrzuje jeho náturu, kdy buď fantazíruje, že aktivizuje hnutí mas, aby se do něj pak sám zasadil, nebo se vydává za „špičku ledovce“ již probíhajícího hnutí. V obou případech pouze pozvedá svůj vrozený voluntarismus na vyšší úroveň, aby jej mohl lépe spojit se spontaneismem. Teroristé sní o tom, že začnou organizovat „dělnickou moc v továrnách, obytných čtvrtích a věznicích“ právě teď a že budou působit prostřednictvím své vojenské organizace jako ocelová pěst daná k dispozici této nové moci.
Historie se opakuje. V létě 1902 musel Lenin svádět boj se socialisty-revolucionáři:
„Socialisté-revolucionaři se div nepotrhají, když hájí teror, jehož nevhodnost tak jasně dokázaly zkušenosti ruského revolučního hnutí, a když prohlašují, že uznávají pouze teror spojený s prací mezi masami a že se jich proto netýkají argumenty, kterými ruští sociální demokraté vyvraceli (a na dlouhou dobu vyvrátili) účelnost tohoto způsobu boje“ (27)
S velebením případů ozbrojených „soubojů“ s představiteli moci socialisté-revolucionáři prohlašovali:
„…vyzýváme k teroru nikoli místo práce mezi masami, nýbrž právě v zájmu této práce a současně s ní“.
Leninova odpověď je o to poučnější, že vychází ze situace, která se radikálně liší od té dnešní. Tehdy byly masy prakticky na pokraji vzpoury. Závažný problém, kterému revoluce čelila, spočíval v tom, jak vyplnit mezeru oddělující vzmáhající se masové hnutí a křehkost organizace, která nebyla schopna v této chvíli, nikoli přímo vést, nýbrž reagovat na jeho nejelementárnější potřeby směřování, organizace a politické připravenosti v širokém slova smyslu. Nuže, „nepochopení úlohy organizace a výchovy“ bylo pro Lenina a marxismus vždy jedním z charakteristických rysů anarchismu. Ekonomisté, v zajetí immediatistické vize hnutí, redukují revoluční úkoly na každodenní intervenování do ekonomických bojů. Teroristé, „na rub převrácení ekonomisté“, stižení nemocí analogické neschopnosti, zužují tyto úkoly na spektakulární hrdinské činy. Oba ignorují naléhavé potřeby, současně jak nenápadné, tak i působivé, tohoto hnutí, pro něž, jak sami tvrdí, se obětují. Oba maří subjektivní podmínky pro posílení orgánu, bez něhož je hnutí odsouzeno k motání se v kruhu, to znamená třídní strany.
Dnes zažíváme dlouhodobé dopady sociálnědemokratické a stalinistické kontrarevoluce, které tak znesnadňují znovuzrození autentického „hnutí mas“ a které především s hrozivou tíhou působí na obnovu programových, taktických a organizačních základů revoluční třídní strany. Proto mají Leninova slova, napsaná v době obrovského společenského napětí, kdy se pokládaly základy budoucí říjnové strany, dnes ještě větší aktuálnost.
„Jak jsme už mnohokrát dokazovali, vyvěrá tato chyba z nepochopení [socialistů-revolucionářů] základního nedostatku našeho hnutí. (…) Vyzývat v době, kdy revolucionáři nemají dostatek sil a prostředků k vedení povstávajících mas, k takovému teroru, podle něhož mají jednotlivci a kroužky, které se navzájem neznají, organizovat atentáty na ministry, znamená, že se tím nejen maří práce mezi masami, ale že se tato práce dokonce přímo dezorganizuje.“
A svým obvyklým způsobem posuzování nejobtížnějších teoretických otázek z hlediska činnosti strany Lenin vysvětlil:
„Kdo skutečně vyvíjí svou revoluční činnost v sepětí s třídním bojem proletariátu, ten velmi dobře ví, vidí a cítí, jaká spousta bezprostředních a přímých požadavků proletariátu ( a lidových vrstev, jež jsou schopny ho podporovat) zůstává neuspokojena. Ten také ví, že se na mnoha místech, v celých obrovských oblastech pracující lid doslova hrne do boje a že jeho elán přichází nazmar, protože revoluční organizace nemají dost literatury a vůdců, nemají síly a prostředky. A my se ocitáme – vidíme to, že se ocitáme – ve stejném proklatém bludném kruhu, který jako zlý osud tak dlouho svíral ruskou revoluci. Na jedné straně přichází nazmar revoluční elán nedostatečně uvědomělého a neorganizovaného davu. Na druhé straně vyznívají naprázdno výstřely „nepolapitelných jedinců", kteří ztrácejí víru v možnost kráčet v jedné řadě a v jednom šiku s masami a pracovat s nimi ruku v ruce“ (28).
Proto se Lenin (jak jsme uvedli výše) postavil proti „‚snadnému‘ opakováním toho, co už minulost odsoudila“, tj. proti „pouze minulým formám hnutí“, to, co „má budoucnost“, „budoucí (…) formy hnutí“. Proto, vyhlásiv „rozhodný a nelítostný boj socialistům-revolucionárům“, mimo jiné napsal:
„Žádné slovní ujišťování a zapřísahání nemůže vyvrátit nesporný fakt, že nynější teror, jak ho uplatňují a propagují socialisté-revolucionáři, nikterak nesouvisí s činností mezi masami, s činností ve prospěch mas a společně s masami, že organizuje-li strana teroristické akce, odvádí to naše velice skrovné organizátorské síly od jejich obtížného a zdaleka ještě ne splněného úkolu organizovat revoluční dělnickou stranu, že teror socialistů-revolucionářů není ve skutečnosti ničím jiným než bojem muže proti muži, který dějinné zkušenosti naprosto zavrhly. Toto halasné propagování teroru, kterým se teď zabývají naši socialisté‑revolucionáři, začíná znepokojovat dokonce i zahraniční socialisty. A masám ruského dělnictva jsou tak přímo vštěpovány škodlivé iluze, že prý teror ‚nutí lidi, aby politicky uvažovali, třeba i proti své vůli‘ (Revoljucionnaja‑Rossija, č. 7, s. 4), že prý teror ‚dokáže lépe než měsíce ústní propagandy změnit názory… tisíců lidí na revolucionáře a na smysl (!!) jejich činnosti‘, že prý je schopen ‚vdechnout nové síly kolísajícím a zastrašeným, kteří jsou udiveni žalostným výsledkem četných demonstrací‘ (tamtéž) apod. Tyto škodlivé iluze mohou vést pouze k rychlému rozčarování a k oslabení příprav náporu mas proti samoděržaví“ (29)
…nebo dnes proti buržoaznímu demokratickému státu.
„Bojující strana“
Soudobí teroristé možná věří tomu, že se postavili na Leninovu stranu, protože se řídí jednou z jeho zásad, a to zásadou „bojující strany“. Je to z jejich strany skutečně projevem uznání zásadní nezbytnosti strany a měli bychom zde spatřovat náznak kvalitativní změny v teorii a programu individualistického terorismu? Očividně tomu tak vůbec není a tito lidé využívají Leninovo vyjádření zcela vytrženě z kontextu.
V marxistickém pojetí (a to nikoli v tom, které „revidoval a zkorigoval“ Lenin, jak by leckdo rád uvedl, ale prostě rozvinutém ve všech jeho výslovných i nevyslovených konsekvencích) má třídní strana, politická strana, od svého zrodu ve svém programu, jehož jádro je neměnné, vepsáno, že její jedinou funkcí jakožto politické „organizování proletářů v třídu“ je připravit kvalitativní skok k jeho „zorganizovaní v panující třídu“, jinými slovy připravit revoluční uchopení moci. To předpokládá ozbrojené povstání a diktaturu vykonávanou nad poraženými třídami vítěznou mocí vedenou stranou, a to jak ke zlomení vnitřního a vnějšího odporu buržoazie, tak k pokračování, dovolí-li to objektivní podmínky, ze své podstaty mezinárodního boje proti kapitalismu ve formě revoluční války. Strana nadto si je vědoma toho, že tohoto vytčeného cíle nelze dosáhnout a tuto přípravu nelze realizovat jinak než za předpokladu, že v celém období předcházejícím revoluční situaci nejen uskutečňovala celý soubor aktivit propagandy, získávání nových stoupenců, agitace, organizace, zasahování do dělnických bojů atd., jež jsou pro stranu charakteristické, ale také že je všechny (v různé míře) nepřestává vykonává i v průběhu revoluční situace. Jedině tak totiž bude schopna reagovat na potřeby organizace a politické přípravy proletariátu, kvůli nimž se zrodila a které ji určují jakožto třídní stranu.
„Za občanské války,“ píše Lenin ve výše citovaném článku o partyzánské válce, „je ideálem proletářské strany bojující strana“. Přesně tak, v době občanské války! Ne v jakékoli době, ne v jakékoli situaci, kterou blouznění nebo vůle určitých lidí označí za situaci občanské války. Strana se stává „bojující stranou“ teprve tehdy, když „už masové hnutí dospělo fakticky k povstání a když v občanské válce nastávají delší či kratší přestávky mezi ‚velkými bitvami‘“; tehdy, kdy strana, aby zabránila rozkladu a demoralizaci hnutí, které vyplývají z jeho hojné živelnosti, jíž tolik chybí směřování, musí prokázat, že je schopna jej vést. Stane-li se pak strana „bojující stranou“, je to proto, že se dlouhou dobu připravovala na nutnost vybavit se „vojenským křídlem“, což je úkol, který nelze aplikovat na jakoukoli situaci a který není realizovatelný v libovolné době. V žádném případě však nelze stranu směšovat s jejím vojenským křídlem, ani ji na něj zužovat. Je-li „bojující stranou“, je to proto, že se již dávno naučila boji a proto, že „za občanské války“ je připravena užívat náležitých prostředků, tj. vojenských, a vést proletariát na této úrovni boje. Nikdy však tyto prostředky nepovažuje za „za jediný nebo dokonce za hlavní prostředek boje“; naopak, „tento prostředek musí být podřízen ostatním a musí být nejen v patřičném souladu s hlavními prostředky boje, ale také zušlechtěn výchovným a organizujícím vlivem socialismu“ (30).
Využívá tedy těchto prostředků tak, že je zasazuje do strategického a taktického plánu, který nikdy nepřipouští, aby se politická strana přetvořila ve více či méně semknutou síť „brigád“ anebo v jakýsi typ „vojska“. Právě naopak, tento plán vyžaduje, aby si politická strana v období občanské války vybudovala vlastní vojenský aparát, který bude přísně podřízen cílům, programu, organizační síti a taktickým rozhodnutím strany. Vyžaduje, aby strana dopředu připravila subjektivní podmínky pro vytvoření tohoto aparátu a nedovolila, aby ji v okamžiku, který nadejde, brzdily nevyhnutelné projevy „dezorganizace“, které přináší přechod k jakémukoli aktu války a „každá nová forma boje, spjatá s novým nebezpečím a s novými oběťmi“. Tyto nevyhnutelné obtíže budou nicméně méně závažné nakolik budou militanti strany připraveni jim co nejlépe čelit a nakolik si strana jako celek vybojuje přízeň a podporu stále širších vrstev třídy v průběhu své činnosti vykonávané s neústupností a soustavností na poli a způsoby, které doposud nejsou a ani nemohou být vojenského rázu.
Tato strana, jejíž „vojenské křídlo“ je pouze nástrojem – a to nástrojem pomocným, technickým a přísně podřízeným – si nedopřává trochu zábavy tím, že by volí „život v ilegalitě“ (jak se říká v typicky voluntaristické frazeologii romantického terorismu), byť počítá s tím, že v určitém okamžiku svého života bude nucena v ilegalitě fungovat. Navíc nepodléhá idealistickému omylu, který prezentuje podzemí aktivitu jako jakési samovolné synonymum ozbrojeného boje nebo vojenských operací, byť počítá s tím, že v rozhodující fázi povstání se podzemní činnost stane jedním – ale pouze jedním – z nejdůležitějších způsobů jejího působení. Ba naopak, tehdy nepřestává ilegálními prostředky rozvíjet všechny ty aktivity, které byly charakteristické pro její předešlou „legální“ existenci, obdobně jako se v běžných časech musí věnovat vytváření více či méně pevné skryté sítě, nikoli jako alternativy k viditelné a veřejně propagované síti strany, ale jako jejího nezbytného doplňku, jako jejího systému nepostradatelné obrany.
Strana se zkrátka nedomnívá, že její trvalý úkol, který spočívá v organizování a nasměrování mas, aby je mohla vést, a který bude muset vykonávat i po skončení občanské války a po dobytí moci, lze redukovat na to, co je pouze jednou z jejích fází, fází, která je jistě mimořádně ošemetná, ale proto také tou, kterou je třeba mít nejvíce politicky pod kontrolou a která je z hlediska času nejméně rozsáhlá.
Co může mít organizace, která jedná podle těchto kritérií, společného s „bojující stranou“, kterou propagují teroristé blanquistického typu? Tito povyšují na úroveň strany to, co je pro marxismus pouze jedním z nástrojů strany, nástrojem, od nějž se vyžaduje především politická i organizační kázeň a dodržování instrukcí, protože jen za tohoto předpokladu mu strana bude moci v rozhodující hodině svěřit funkci dočasného velení na určitém území (31).
Pro marxismus není orgán strany mechanickým produktem živelného třídního hnutí (jak si namlouvají všichni spontaneisté), tím méně se může zrodit z hnutí zúženého na projev vojenských komand velmi omezeného rozsahu, jak by si to přáli dnešní brigadisté. Netvoří si svůj program den co den sbíráním všemožných rádoby nových teorií. Nečiní svou organizaci závislou na reálných či imaginárních vyhlídkách dané chvíle. Nepodřizuje svůj taktický plán bezprostřední přitažlivosti daného okamžiku. Její schopnost vést reálné hnutí – které sama nevytváří a o jehož chvíli vzniku nemůže nijak rozhodovat, podobně jako nemůže stanovovat stále rozmanitější formy, skrze něž se budou projevovat jeho rozmanité požadavky – závisí na její schopnosti mu předcházet svou existencí. Závisí na její schopnosti předjímat konečné vyústění i cestu, která k němu vede, fáze, kterými bude muset na této dlouhé trase projít, prostředky, které bude třeba v každé z těchto fází použít, přičemž žádný z nich nevylučuje ostatní, třebaže jeden z nich může zaujímat přední místo.
Strana má tuto schopnost, protože disponuje teorií a programem, které ukazují cestu vpřed na revoluční cestě potud, pokud zosobňují zájmy a cíle, které nikterak odpovídají jedné izolované fázi hnutí, nýbrž které přesahují snahy, jež se mohou zdát důležité jednotlivým příslušníkům třídy, ba dokonce třídě jako celku v určitých okamžicích jejích dějin. Stručně řečeno, strana musí být odrazovým můstkem, aby mohla být rozhodující pákou v procesu osvobození pracující třídy. Na druhé straně vojenský aparát, který je životně důležitým orgánem povstání, ale sám o sobě není ani dostačující, ani nezávislý, může být pouze jedním z vyšších stupňů na vzestupné trajektorii revoluce, nikdy jejím odrazovým můstkem.
Proto Lenin v knize Co je dělat? ukazuje, že zdánlivě protichůdné jevy – ekonomismus a terorismus – jsou dvě strany téže mince, která nese název: poddávání se živelnosti. Proto píše:
„Bylo by obrovskou chybou, kdybychom při budování stranické organizace počítali jenom s výbuchem a pouličním bojem nebo jenom s „postupným rozvíjením všedního každodenního boje". Musíme vždy konat svou každodenní práci a vždy být připraveni na všechno, protože velmi často bývá téměř nemožné předvídat, kdy budou období výbuchu vystřídána obdobími klidu, a ani tehdy, kdy by to možné bylo, nemohli bychom na základě předvídání přebudovat organizaci, poněvadž v absolutistické zemi se období výbuchů a období klidu střídají úžasně rychle, a mnohdy záleží na jediném nočním nájezdu carských janičárů Ani samu revoluci si nesmíme představovat jako ojedinělý akt (jak se patrně zdá Naděždinům), nýbrž jako několikeré rychlé střídání slabšího či silnějšího výbuchu a menšího či většího klidu. Hlavní náplní činnosti naší stranické organizace, ohniskem této činnosti musí proto být taková práce, jež je možná a nutná jak v období nejsilnějšího výbuchu, tak v období úplného klidu, totiž politická agitace, jednotná v celém Rusku, osvětlující všechny stránky života a zaměřená na nejširší masy“ (32).
Lenin tedy nepoukazuje na zbraň nebo bombu jako na hlavní nástroj strany, ale na nástroj vzdělávání a politické organizace, který představují stranické noviny, prostředek šíření zásad, programu a taktického plánu, tedy těch naléhavých požadavků, kterým je a musí zůstat podřízen každý jednotlivý prostředek boje. Okolo tohoto prostředku se bude formovat organizační síť, která přesně,
„bude připravena na všechno, od ochrany cti, prestiže a kontinuity strany v okamžiku největšího ‚potlačení‘ revoluce až po přípravu, stanovení data a uskutečnění všelidového ozbrojeného povstání“ (33).
Tedy „úkol vytvořit [v obdobích vysokého společenského napětí] takové organizace, které by byly schopny co nejlépe vést masy jak v těchto velkých bitvách, tak i pokud možno v těchto drobných srážkách“, a když se „třídní boj vyhrocuje až v občanskou válku (…), této občanské války se nejen účastnit, nýbrž mít v ní i vedoucí úlohu“ – tento úkol není svěřen jen tak nějaké organizaci vzešlé jako bezprostřední projev boje nebo vůle k boji, ať už ozbrojené či nikoliv. Lenin ji ukládá revoluční třídní straně (34), fyzickému, nikoli metafyzickému ztělesnění teorie, programu a tradic boje staletého dělnického hnutí.
Jedině v této perspektivě máme právo a povinnost bojovat za „bojující stranu“. Ti, kdo tento pohled nesdílejí, bojují pouze za fantazie vzešlé z jejich vlastního voluntarismu, a tím dezorganizují a dezorientují právě to „masové hnutí“, které tvrdí, že toliko oslavují.
Ve světle Října
Bolševici byli důsledně věrni této celkové vizi, nikoliv omezené či zkratkovité, o úloze strany v proletářské revoluci a při její přípravě. Právě to jim umožnilo nejen dát pokyn k povstání v říjnu 1917, což by bylo samo o sobě nedostačující, ale také ho vést a dovést ho k vítězství.
Od února do října prošla strana všemi fázemi svého vývoje, plnila všechny své úkoly, napnula své síly o svou propagandu, agitaci a úsilí o organizaci proletariátu ve všech směrech. Zdaleka se nespokojila se svým postavení coby menšiny a snažila se je překonat prací uvnitř řad samotné třídy, a to jak „v utajení“, tak „na denním světle“, při pouličních demonstracích i v ekonomických bojích, při odvážných útocích ve chvílích ofenzivy i při obezřetných operacích v době ústupu či bránění se. Pracovala neustále dál, soustředíc svou pozornost nikoli na svá vlastní přání nebo na svou netrpělivost, ale na skutečné tužby a hluboké potřeby mas, a vždy se snažila hnutí pobízet kupředu, i kdyby to znamenalo odvrhnout z vlastních řad všechny „chvostisty“, kteří měli sklon zůstat ve vleku hnutí. To je činnost, která charakterizuje „bojující stranu“, a nikoli její parodie podlévaná omáčkou městského partyzánství. Právě tato činnost strany přinesla ono „vrcholné dílo vojenského umění“, Říjnové povstání. Právě díky ní byl Říjen zároveň pohřbením individualistického terorismu a současně vrcholnou oslavou třídního násilí a teroru.
V celé této práci jsme se snažili znovu uvést ony dialektické souvislosti, které jediné nám umožňují opětovně stvrdit revoluční podstatu marxismu tváří v tvář nářkům demokracie a jejích velebníčků uvnitř dělnického hnutí, aniž bychom však polevili ve staleté kritice romantického terorismu. Neznáme lepší způsob, jak ji zakončit, než citací ze stránek, kde Trockij v plném souznění s Leninem ve svých dopisech ústřednímu výboru těsně před samotným Říjnem a také ještě dříve znovu dává konspiraci její náležité místo, a kde ji předkládá proletariátu jako jednu z jeho nepostradatelných zbraní.
Poté, co zdůraznil obrovský rozdíl mezi „záměrným podnikem menšiny“ a „povstáním, vypínající se nad revolucí jako nejvyšší vrchol v horském pásmu jejich událostí“, které „může býti způsobeno právě tak málo z libovůle jako revoluce vůbec“, Trockij píše:
„To, co jsme řekli, však nikterak neznamená, že by se lidové povstání se spiknutím vzájemně vylučovaly vždy. Prvek spiknutí, ať v rozměru tom nebo onom, je skoro vždy složkou povstání. Hromadné povstání, jsouc dějinně podmíněnou etapou revoluce, nikdy nebývá jenom živelné. Třebas propuklo neočekávaně pro většinu vlastních účastníků, je přece oplodňováno těmi idejemi, v nichž povstalci spatřují východisku z tíhy života. Avšak hromadné povstání se může také předvídat a připravit. Může býti organisováno předem. Tehdy je spiknutí podřízeno povstání, slouží mu, usnadňuje jeho postup a urychluje jeho vítězství. Čím vyšší je politická úroveň revolučního hnutí, čím vaznější jeho vedení, tím více místa zaujímá spiknutí v lidovém povstání…
Svrhnout starou moc je jedna věc. Chopiti se moci je věc jiná. Měšťáctvo v revoluci může se chopit moci nikoli proto, že by bylo revoluční, nýbrž proto, že je měsťácké: v jeho rukou jsou majetky, výchova, tisk, síť opěrných místa a soustava institucí. Jinak proletariát: nemajíc sociálních výhod, které by mu vně síly vlastní byly po ruce, může povstání proletářské spoléhat jen na svou početnost, na svou semknutost, na svá jádra a na své vedení.
Tak jako kovář nemůže holou rukou brát rozpálené železo, tak ani proletariát nemůže holýma rukama chápat se moci: třeba mu organisace, přizpůsobené tomuto úkolu. Spojovat hromadné povstání se spiknutím, podřídit spiknutí povstání, organisovat povstání skrze spiknutí, toť onen složitý a odpovědný úsek revoluční politiky, jejž Marx a Engels nazývali ‚uměním povstati‘. Předpokládá obecné správné vedení mas, pružnou orientaci v měnících se okolnostech, promyšlený záměr útoku, opatrnost v technické přípravě a smělost při první ráně…
(…) sociální demokracie (…) nepopírá revoluce vůbec, nepopírá jí jako sociální katastrofy, tak jako nepopírá zemětřesení, sopečných výbuchů, zatmění slunce a morové nákazy. To, co popírá jakožto ‚blanquismus‘, anebo ještě hůře bolševictví, je vědomá příprava k převratu, záměr, spiknutí…
August Blanqui vytkl z pozorování a úvah o neúspěších mnohých povstání, jejichž byl účastníkem anebo svědkem, několik taktických pravidel, jichž třeba dbát, nemá-li povstání vítězit neobyčejně svízelně, ne-li vzít za své. Blanqui žádal, aby se včas ustavily řádné revoluční oddíly, velení nad nimi se soustředilo, aby byly správně zásobovány, barikády postaveny na nejdůležitější místa, vybudovány podle určitého vzoru a hájeny soustavně a ne náhodně. Všechna tato pravidla, plynoucí z vojenských úkolů povstání, musí se ovšem ihned změnit, jakmile se mění sociální okolnosti a vojenská technika; avšak sama o sobě tato pravidla naprosto nejsou ‚blanquismem‘ v tom smysle, v němž se tento pojem blíží německému ‚pučismu‘ anebo revolučnímu dobrodružství.
Povstání je umění a jako každé umění má i ono své zákony. Pravidla Blanquiho byla požadavkem vojensko-revolučního realismu. Omyl Blanquiho nebyl v jeho přímé poučce, nýbrž v jejím zvratu. Z toho, že bezradnost v taktice odsuzovala povstání k porážce, činil Blanqui závěr, že bude-li se dbát pravidel povstalecké taktiky, může již to samo o sobě zajistiti vítězství. Teprve tu se začíná přirozená protiva mezi blanquismem a marxismem. Spiknutí nenahradí povstání. Činná menšina proletariátu, ať je jakkoliv dobře organisována, nemůže uchvátiti moc nezávisle na obecné situaci země: tu je blanquismus odsouzen dějinami. Ale jenom tu. Přímá poučka si uchovává veškerou svou platnost. Aby se proletariát chopil moci, na to nestačí živelné povstání. Třeba náležité organisace, třeba záměru a třeba spiknutí“ (35).
Právě z těchto všech důvodů, které tvoří nedělitelný celek, je zapotřebí revoluční třídní strany, pevně zakořeněné v sovětech, odborech, továrních radách atd., disponující svým vojenským aparátem, avšak nikoli podřízené kterémukoli z těchto orgánů. A Trockij pokračuje těmito slovy, která se shodují se základními postoji našeho proudu:
„V čele ruského proletariátu se příznivou shodou dějinných okolností, a to jak vnitřních, tak i mezinárodních, octla strana politicky neobyčejně ujasněná a revolučně nesmírně zocelená: a jenom takto právě mohla mladá a málo početná třída vykonat dějinný úkol, jehož rozmach byl nesmírný. Dějiny – a to jak dějiny pařížské komuny, tak dějiny německé a rakouské revoluce 1918, tak sovětského Maďarska a Bavorska, revoluce italské roku 1919, německé krise roku 1923, čínské revoluce z let 1925 až 1927 i španělské revoluce roku 1931 – svědčí o tom, že až dosud byl vždy článek stranický nejslabším článkem v řetěze podmínek revolučního vítězství: úkol pro dělnickou třídu ze všech nejnesnadnější jest vytvořit revoluční organisaci, jež by byla na rovni jejích dějinných úkolů. V nejstarších a nejcivilisovanějších zemích jsou v činnosti ohromné síly, které zeslabují a rozkládají revoluční předvoj. Důležitou součástkou takovéhoto práce je i boj sociální demokracie proti ‚blanquismu‘, jímž se rozumí revoluční podstata marxismu.“
Před komunisty stojí obrovský úkol: bojovat proti silám sociálnědemokratického a dnes především stalinistického ražení a zároveň nedovolit, aby se na nohy znovu postavila ona pomýlená reakce, tj. ideologie popírající centralizující funkci strany.
Z těchto důvodů – zatímco odhalujeme rozporuplnosti „negativní stránky“ teroristického blanquismu a veškerých jeho variant – vyzýváme mladé proletáře, aby s maximální energií bojovali proti falešným iluzím reformistického gradualismu, proti moru oportunismu, a nepropadali přitom neplodnému a bezmocnému snění individualistického terorismu. Vyzýváme je k boji, aby se revoluční obsah marxismu mohl ukázat na denním světle; aby úsek pásma nezbytných podmínek pro revoluci, tj. marxistická politická strana, která se ve vyspělých zemích dosud ukázala být nejslabším článkem, mohla zesílit a projevit se se vší vervou; aby se proletářská revoluce znovu rodila díky sbližování a vzájemné interakci strany s živelným povstáním sil zrozených ze sopečného prostředí ekonomického a společenského života a aby se namísto toho, že bude opět zadušena v zárodku, mohla chopit svého vítězství.
Poznámky:
(1) Viz Communist Program č. 5. K tomuto tématu viz také „Terrorism and Communism: on the Events in Germany (Terorismus a komunismus: k událostem v Německu)“ v Communist Program č. 4.
(2) Návrh rezoluce o postoji SDDSR k ozbrojenému povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 10., str. 134, Svoboda, Praha, 1982. Zatímco dnes jsou sociálnědemokratické strany pouze zdegenerovaní reformisté, musíme připomenout, že v Leninově době se pojem sociální demokracie používal k označení marxistické strany.
(3) Lenin V. I., Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, str. 30, Svoboda, Praha, 1982
(4) Lenin V. I., Máme organizovat revoluci?, v Lenin Sebrané spisy, sv. 9, str. 263-272, Svoboda, Praha, 1982.
(5) Lenin V. I., Černé sotně a organizace povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, str. 212-216, Svoboda, Praha, 1982. Aby Lenin nepřikládal pojmu „revoluční“ armáda banální „technický“ význam, upřesňuje v jiné pasáži, že jde:
„o vojenskou sílu, o vojenskou sílu revolučního lidu (a ne lidu vůbec), sestávající 1. z ozbrojeného proletariátu a rolnictva, 2. z organizovaného předvoje zástupců těchto tříd, 3. z vojenských jednotek odhodlaných přejít na stranu lidu. To všechno dohromady právě tvoří revoluční armádu“. (Poslední slovo „Jiskrovské“ taktiky čili volební fraška jako nový podnět k povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, str. 386–387 , Svoboda, Praha, 1982)
(6) Lenin V. I., Poslední slovo „Jiskrovské“ taktiky čili volební fraška jako nový podnět k povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, str. 387–389 , Svoboda, Praha, 1982
(7) Lenin V. I., Rozpuštění dumy a úkoly proletariátu, v Lenin Sebrané spisy, sv. 13, str. 338–343, Svoboda, Praha 1983
(8) Lenin V. I., Poučení z moskevského povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 13, str. 391–392, Svoboda, Praha, 1983
(9) Lenin V. I. Poučení z moskevského povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 13, str. 395. Zdůraznili jsme ty věty, v nichž Lenin vyjadřuje stěžejní aspekt marxistického pohledu na použití násilí a teroru v revolučním boji.
(10) Lenin, V. I., Taktická platforma k sjednocovacímu sjezdu SDDSR; text byl zveřejněn 20. března 1906 a nachází se v Lenin Sebrané spisy, sv. 12, str. 241–242 (naše zvýraznění).
(11) Engels B., Dělnické hnutí v Německu, Francii, USA a Rusku, v Marx Engels Spisy, sv. 19, str. 148, NPL, Praha, 1966; Engels B., Výjimečný zákon proti socialistům v Německu. – Situace v Rusku, str. 180, ve stejném svazku Spisů.
(12) Engels Věře Ivanovně Zasuličové do Ženevy, 23. dubna 1885, v Marx Engels Spisy, sv. 36, str. 363, Svoboda, Praha, 1973
(13) Marx K., Odhalení o kolínském procesu proti komunistům, v Marx Engels Spisy, sv. 8, str. 450, SNPL, Praha, 1960
(14) Engels B., K dějinám Svazu komunistů, v Marx Engels Spisy, sv. 21, str. 253, Svoboda, Praha, 1967
(15) Marx K., Vítězství kontrarevoluce ve Vídni, v Marx Engels Spisy, sv. 5, str. 497, SNPL, Praha, 1959; a Marx K. Policejní potlačení „Neue Rheinische Zeitung“, v Marx Engels Spisy, sv. 6, str. 516, SNPL, Praha, 1959.
(16) Marx K. a Engels B., Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů (březen 1850), v Marx Engels Spisy, sv. 7, str. 276, SNPL, Praha, 1959.
(17) Engels B., Revoluce a kontrarevoluce v Německu, v Marx Engels Spisy, sv. 8, str. 121, SNPL, Praha, 1960; v předvečer říjnové revoluce Lenin tuto stránku z Engelse obšírně citoval.
(18) Marx Louisu Watteauouvi do Bruselu (10. listopadu 1861), v Marx Engels Spisy, sv. 30, str. 688, Svoboda, Praha, 1969.
(19) Marx Ludwigu Kugelmannovi do Hannoveru (12. dubna 1871), v Marx Engels Spisy, sv. 33, str. 246, Svoboda, Praha, 1971
(20) Marx K., Občanská válka ve Francii. Adresa Generální rady Mezinárodního dělnického sdružení, v Marx Engels Spisy, sv. 17, str. 392 – 393, NPL, Praha, 1965
(21) Engels B., O autoritě (1873), v Marx Engels Spisy, sv. 18, str. 338, NPL, Praha, 1966
(22) Lenin V. I., Anarchismus a socialismus, 1901, v Lenin Sebrané Spisy, str. 383, Svoboda, Praha, 1981
(23) Engels B., O sociálních poměrech v Rusku, 1875, v Marx Engels Spisy, sv. 18, str. 582, NPL, Praha, 1966
(24) To samozřejmě nijak neubírá na úkolu sebeobrany, který lze nastolit v jakémkoli období.
(25) Plechanov G. V., Naše rozdíly (Our Differences), 1884, v Selected Philosophical Works, Vol 1, (Moscow), str. 181; překlad vlastní.
(26) Trockij L., Dějiny ruské revoluce 1905–1917, Díl 3. Říjnová revoluce, str. 615–616, Fr. Borový, Praha, 1936. Dodejme, že zde citujeme Trockého jakožto člena bolševické strany, zakladatele Rudé armády a odpůrce Stalinovy kontrarevoluční teorie „socialismu v jedné zemi“. To v žádném případě neznamená, že můžeme obhajovat všechny Trockého postoje nebo že náš proud má něco společného s dnešním trockismem.
(27) Lenin V. I., Revoluční avanturismus, v Lenin Sebrané spisy, sv. 6, str. 388, Svoboda, Praha, 1981
(28) Tamtéž, str. 394–395
(29) Lenin V. I., Proč musí sociální demokracie vyhlásit rozhodný a nelítostný boj socialistům‑revolucionářům?, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 6, str. 384, Svoboda, Praha, 1981
(30) Lenin V. I., Partyzánská válka, v Lenin Sebrané spisy, sv. 14, str. 29, Svoboda, Praha, 1983
(31) Říjnový „revoluční vojenský výbor“ byl tedy velkolepým technicko-politickým nástrojem bolševické strany, který dostával příkazy od strany a byl jí odpovědný. Nikoho, a nejméně Trockého, by nikdy nenapadlo povýšit jej na úroveň náhražky strany.
(32) Lenin V. I., Co dělat?, v Lenin Sebrané spisy, sv. 6, str. 189–190, Svoboda, Praha, 1981
(33) Tamtéž, str. 189–190
(34) Lenin V. I., Partyzánská válka, v Lenin Sebrané spisy, sv. 14, str. 33, Svoboda, Praha, 1983
(35) Tento a následující citát (naše zvýraznění) jsou převzaty z Trockij Lev, Dějiny ruské revoluce 1905–1917, Díl 3. Říjnová revoluce, str. 616–619, 624, Fr. Borový, Praha, 1936. Je nepochybné, že s převzetím moci se otevírá nová kapitola, kapitola rudého teroru v průběhu občanské války a diktatury. Připomínáme čtenáři, že touto otázkou se Trockij vyčerpávajícím způsobem a s ohromnou dialektickou razancí zabýval ve své knize Základní otázky revoluce: terorismus a komunismus.