Communist Program, č. 5, 6, 1979
Při naší kritice individuálního terorismu vycházíme z marxismu, který uznává třídní násilí jako „porodní bábu dějin“ a představuje jedinou cestu a jedinou sílu, která je schopna tuto cestu spojit s občasnými epizodami proletářského násilí proti buržoaznímu útlaku. Tato kritika musí nejprve ukázat materiální společenské příčiny jevu, který se pravidelně objevuje v dějinách boje mezi třídami; poté musí analyzovat jeho charakteristickou ideologii, jeho základní rysy a různé historické formy. Tato analýza musí vycházet z jediné možné perspektivy, tedy z perspektivy proletářského třídního boje – boje, který v budoucí objektivní situaci nevyhnutelně musí vyústit v otevřenou válku. V této válce strana zajišťuje nezbytnou organizaci, směřování a disciplínu proletářských sil. Ačkoli je tato vrcholná konfrontace mezi třídami jistě ještě nějakou dobu vzdálená, právě nyní se na ni musíme začít připravovat, a to jak politicky, tak materiálně.
Abychom doplnili četné články již publikované v našem tisku (1), začneme zde odkazem na klasické práce marxistického hnutí.
* * *
„Marxista stojí na půdě třídního boje, a ne sociálního smíru. V určitých obdobích ostrých hospodářských a politických krizí třídní boj přerůstá v přímou občanskou válku [...]. Z hlediska marxismu je zcela nepřípustné ji jakkoli morálně odsuzovat“ (2).
V těchto řádcích Lenin shrnuje základní principy, jimiž se marxisté musí řídit při analýze různých bezprostředních projevů terorismu, při hodnocení úlohy a významu „ozbrojeného boje vedeného jednotlivci a malými skupinami“. Tyto projevy se vyskytují v mnoha různých situacích, ale všechny jsou součástí neodvratitelného a nezadržitelného procesu, který, i když není vždy občanskou válkou, není nikdy sociálním smírem.
Při analýze konkrétního projevu „terorismu“ tyto principiální úvahy předem zakazují jakýkoli pokus vycházet ve svém úsudku z čehokoli jiného než z neochvějného a trvalého odporu vůči státu vládnoucí třídy – toť základní charakteristika komunistů. Zakazují nejen jakékoli otevřené vyjádření sociálního pacifismu (jak je to charakteristické pro oficiální „komunistické“ strany), ale i ty mnohem rafinovanější a nebezpečnější postoje, které se snaží uhýbat před daným problémem a odmítají otevřeně a důsledně zaujmout perspektivu třídního boje se vším, co z toho nevyhnutelně vyplývá – což je pro marxisty nutností i tehdy, když boj ještě nevypukl v otevřenou válku.
Z hlediska těchto kritérií nemohou marxisté „odsuzovat“ fenomén individuálního terorismu o nic víc než jakýkoli jiný projev dlouhodobě se projevujících krizí buržoazní společnosti. Nejprve musí ukázat jeho materiální příčiny a historické kořeny a poté si položit následující otázku: jaký význam má tento jev z hlediska třídního boje, a to nikoliv obecně nebo abstraktně, ale tady a teď? Jak je třeba o něm uvažovat s ohledem na vývoj třídního boje, který dříve či později (a dnes musíme připustit, že to nebude případ blízké budoucnosti) „v určitých obdobích ostrých hospodářských a politických krizí“ musí přerůst v občanskou válku? Jaký úkol to ukládá straně, která nesmí „vytvářet“, nýbrž vést revoluci, která musí, jak říkal Lenin, vtisknout revoluci její charakter? Jaký úkol to ukládá straně, která předem ví, že ke dni revoluce se dospěje jen nerovnoměrným průběhem vzestupů a pádů s prvotními a spontánními malými střety, které budou předcházet velké bitvě, straně, která nemůže tuto bitvu řídit, pokud se na ni aktivně nepřipravila tím, že pracovala na ujmutí se vedení těchto předběžných bojů? Zejména, jak musí strana reagovat na ty, kteří redukují celý třídní boj na terorismus a činí z něj jediný prostředek činnosti třídní strany, a to za předpokladu, že by při takové perspektivě bylo stále možné hovořit o straně. Ti, kdo odmítají násilí obecně, ozbrojený boj obecně a terorismus obecně, jsou z povahy věci mimo marxismus, ale k tomu, aby měl někdo právo nazývat se marxistou, nestačí dožadovat se tohoto všeho obecně (tj. dožadovat se obecně revoluce).
Nedostatečné odpovědi „levice“
Mnoho takzvaných „levicových“ skupin předstírá, že odpovídají marxistickým způsobem na „terorismus jako absolutní metodu“ (či terorismus „jakožto princip“). Ve skutečnosti jsou však jejich odpovědi zcela nedostatečné a odhalují snahu zakrýt skutečnost, že vůči otázce násilí a terorismu obecně vystupují vyhýbavě a nerozhodně. Lenin nám ohledně této otázky podává základní vodítka, jimiž se máme řídit, v první kapitole Partyzánské války, z níž jsme citovali výše. Píše v ní:
„Začněme od začátku. Které základní požadavky musí uplatňovat každý marxista, hodlá-li zkoumat formy boje? Za prvé, marxismus se liší od všech ostatních primitivních forem socialismu tím, že nespojuje hnutí s nějakou jednou určitou formou boje. Uznává nejrůznější formy boje a přitom si je ‚nevymýšlí‘, ale jen je zobecňuje a třídí, vnáší uvědomělost do těch forem boje revolučních tříd, jež vznikají samy o sobě v průběhu hnutí. Jako nesmiřitelný nepřítel všech abstraktních formulí i všech doktrinářských receptů marxismus považuje za nutné pozorně sledovat současný masový boj, jenž s rozvojem hnutí, s růstem uvědomělosti mas a zostřováním hospodářských i politických krizí přináší stále nové a stále rozmanitější způsoby obrany i útoku. Proto se marxismus rozhodně nezříká žádných forem boje. V žádném případě se neomezuje jen na takové formy boje, které jsou použitelné a uplatňují se právě v dané situaci, nýbrž uznává, že změna dané sociální situace nutně přinese nové formy boje, které v současné době nejsou ani známy. V tomto ohledu se marxismus učí, lze-li se tak vyjádřit, z praxe mas, a ani zdaleka si nedělá nároky učit masy formám boje, které si vymýšlejí kabinentní „systematikové“. Víme, řekl například Kautsky, když studoval formy sociální revoluce, že nám nadcházející krize přinese nové formy boje, kter dnes nemůžeme předvídat.
Za druhé, marxismus požaduje, aby se formy boje posuzovaly přísně historicky. Klást tuto otázku mimo konkrétní historickou situaci znamená nechápat základy dialektického materialismu. V různých momentech ekonomického vývoje a v závislosti na různých politických, národně kulturních, životních a jiných podmínkách se dostávají do popředí různé formy boje, stávají se hlavními, čímž se mění také druhořadé a vedlejší formy boje. Pokoušet se bez podrobného rozboru konkrétní situace daného hnutí na daném stupni jeho vývoje odpovědět ano či ne na otázku, jaký prostředek boje zvolit, znamená úplně opouštět marxistické pozice.“
Nestačí tedy odpovědět na teroristickou ideologii takto: vy jste pro individuální násilí a my jsme pro třídní násilí, kolektivní násilí; to je to, co odlišuje marxismus od „revolučního avanturismu“. Taková formulace je polemicky nedostatečná a má negativní dopady na práci revoluční přípravy pracující třídy. Ono zrníčko pravdy, které obsahuje, je, že pouze násilí uplatňované proletariátem je porodní bábou dějin – tedy pouze násilí jediné revoluční třídy v kapitalistické společnosti, třídy, která je ve svém obtížném boji vyzbrojena svým nepostradatelným stranickým orgánem, aby centralizovala veškeré své úsilí o své osvobození a aby všechny základní popudy, i ty „iracionální“, směřovala k cíli, jímž je uchopení moci.
Je také pravda – a to je něco, co teoretici anarchistického-spontaneistického terorismu nechápou – že tento cíl není v kterémkoli okamžiku uskutečnitelný. Lze ho dosáhnout pouze tak, že projdeme po sobě jdoucími fázemi, kdy uvidíme, že do boje vstupují nikoli malé skupinky spiklenců nebo odvážných jednotlivců, ale stále větší masy, které jsou uváděny do pohybu vůbec ne svou „uvědomělostí“ nebo vnitřním osvojením si určitého racionálního akčního plánu, nýbrž tlakem vlastních materiálních životních podmínek. Je nepopiratelné, že vrcholný projev třídního násilí, tj. povstání, které uvozuje dobytí a diktaturní uplatňování moci, může být pouze oním „uměním“, jímž musí být, aby bylo zajištěno vítězství, pouze nebude-li se opírat „ani o spiknutí, ani o stranu, ale o pokrokovou třídu“ (3). To je možné pouze tehdy, pokud se opírá o „revoluční elán lidu“ a umí využít tento „převratný okamžik v dějinách narůstající revoluce, kdy aktivita vyspělých vrstev lidu je největší, kdy řady nepřátel i řady slabých, polovičatých a nerozhodných přátel revoluce nejvíce kolísají“. Je jisté, že terorismus, ať už starý nebo nový, ať už anarchistického ražení z konce 19. století nebo Baadera a Rudých brigád dnes, tyto podmínky zcela ignoruje, neboť, jak uvidíme, nemůže je než ignorovat.
Hranice mezi individuálním a kolektivním násilím však vůbec není absolutní. Během povstání a v postupu, který k němu vede, vstupuje do boje a bojuje s nepřítelem nejen pokroková třída, ale spolu s ní i okrajové vrstvy a dílčí části „lidu“. V takové situaci je čirá sofistika stavět proti sobě individuální terorismus a kolektivní terorismus, nebo se dokonce snažit najít mezi nimi jasnou hranici. Je sofistikou předstírat, že v takovém masovém (a tudíž kolektivním) hnutí lze vyloučit nebo eliminovat násilné a teroristické iniciativy „jednotlivců a nevelkých skupin“ proletariátu. Je čistou sofistikou předstírat, že strana musí těmto akcím oponovat, namísto aby je podřídila své přímé kontrole. Je to sofistika vhodná pro akademiky a salónní revolucionáře a neslouží k ničemu jinému než k odložení revolučního násilí, revoluce a třídní diktatury na neurčito.
V roce 1906 Lenin poukázal na rostoucí počet ozbrojených akcí „jednotlivců a nevelkých skupin“, které se „zaměřují (…) na likvidaci jednotlivých osob, velitelů i nižších příslušníků armády a policie [nebo na] konfiskování vládních i soukromých peněžních prostředků“ (4). Těm, kteří byli těmito akcemi šokováni a kteří zděšeně volali proti anarchismu, blanquismu a terorismu, se dostalo této ostré Leninovy odezvy: v současné situaci jsou tyto formy boje nevyhnutelné a úkolem revoluční strany není vyhýbat se jim ze strachu, že by jimi byla dezorganizována, ale naopak dát jim organizaci, která jim fatálně chybí, a snažit dokázat je „zvládnout“ – tj. mít pod svou kontrolou (5).
Podobně v roce 1921, kdy italský proletariát vedl těžký defenzivní boj proti fašismu, aniž by však opomíjel příznivé příležitosti k protiútoku, a kdy maximalisté (6) podepsali s fašisty „mírovou dohodu“, Komunistická strana Itálie reagovala následujícím prohlášením, v němž odsoudila pokrytecké argumenty maximalistů:
„Revoluční socialismus uznává, že v určitém historickém okamžiku […] nabývá střet mezi společenskými třídami podoby občanské války. Tato válka, která je vedena všemi možnými prostředky, se projevuje zpočátku epizodicky střety jednotlivých skupinek, jejichž počet narůstá a které rozšiřují svou aktivitu a útočnou sílu. Jsou tací, kteří by v této válce chtěli nastolit pravidla rytířské cti. Nakolik jsou tyto snahy dětinské a na hony vzdálené realitě, jíž člověk útrpně čelí během boje, ukazují zkušenosti z válek a z minulých i nedávných revolucí.
Rozlišovat v této válce mezi kolektivním násilím a individuálním násilím by bylo hnidopišstvím a malicherným hašteřením se o možnosti boje, v němž by bylo možné eliminovat individuální násilí. A častěji se to rovná odmítnutí vést tuto válku. Každý, kdo se otevřeně staví proti občanské válce, popírá samotný třídní boj, neboť třídní boj podle socialistického mínění a vzhledem k příčinám, které jej vyvolávají, nemůže než nakonec vést k občanské válce. Pokud je někdo proti této válce, pak je povinen to jasně říci proletariátu, jak to dosud až příliš často činili pánové ze socialistické pravice. Pokud však někdo uznává dějinnou nutnost občanské války, pak je třeba ji přijmout se všemi výstřelky, které ji provázejí, a zároveň se pokusit ujmout se jejího vedení dodržováním politické disciplíny a předvídáním jejích vyústění“ (7).
Pokud jde o „excesy“, které oportunistická propaganda tak vehementně odsuzuje, je třeba připomenout slova, která Marx a Engels adresovali dělníkům na barikádách revoluce, kteří byli odhodláni nenechat se limitovat ve svém společném boji proti starému feudálnímu režimu cíli stanovenými buržoazií:
„Nesmějí vystupovat proti takzvaným výstřelkům, exemplárním projevům pomsty lidu na nenáviděných jednotlivcích nebo veřejných budovách, jež jsou spojeny s nenávistnými vzpomínkami, musí tyto projevy nejen trpět, nýbrž sami se ujmout jejich vedení.“ (8)
Jistě se najdou tací, kteří namítnou, že dnešní situace je jiná než v době, kdy Marx a Engels napsali tato slova. To je jistě pravda. Ve skutečnosti je jednou z našich kritik klasického i současného terorismu právě to, že není schopen pochopit, které momenty si žádají individuálního teroru, a v důsledku toho je nastolen coby metafyzický princip platný pro jakoukoli situaci a oproštěn od veškerého materiálního základu. Přesto však strana nemůže brát ohled pouze na současnost, neboť jejím úkolem je právě dnes budovat subjektivní podmínky pro revoluční boj budoucnosti. Je tedy její povinností začít již nyní připravovat své militanty a proletářský předvoj na okamžik (a není důležité, zda je tento okamžik blízký, nebo vzdálený), kdy činy „jednotlivců nebo nevelkých skupin“, ať už spontánní, nebo organizované stranou, budou sehrávat skutečnou úlohu a kdy jejich uskutečňování nesmí být bráněno odporem, údajně ospravedlňovaným „principy“, k tomuto typu akcí. Strana má povinnost připravit proletářský předvoj na „ideální“ řešení a tím je, aby strana tyto akce dokázala zvládnout (tj. mít nad nimi kontrolu) a využít je v souladu se svým posouzením aktuální situace a svou celkovou strategií. Má také povinnost připravit je na možnost – která je do jisté míry nevyhnutelná –, že k těmto činům dojde mimo její kontrolu, jakožto projevům zdravého proletářského hněvu.
Stejně jako nestačí postavit kolektivní násilí proti násilí individuálnímu, není rovněž dostačující odmítnout teorii „exemplárních činů“, která je charakteristická jak pro starý terorismus, tak dle všeho i pro jeho současnou podobu. Její prosté odmítnutí znamená dopustit se stejné chyby, jaké se dopouštějí ideologové „propagandy činu“: to, co je pouze prostředkem a někdy i účelným prostředkem, se mění v samotnou podstatu (tj. jedni ji absolutně odmítají, druzí ji absolutně prosazují). Je jisté, že revoluční situaci ani svržení nepřátelské mašinérie nadvlády nemůže přivodit ani izolovaný čin „bombového atentátníka“, ani dopad, který takový odvážný čin údajně má pokud jde o „pozvednutí uvědomělosti mas“ (nebo „lidu“, abychom použili jazyk, který je pro toto téma příhodnější).
Marxisté však tuto zcela oprávněnou kritiku nesměřují vůči aktu samotnému, nýbrž proti jeho idealizaci, proti teoretickému zdůvodnění. Avšak i marxisté, a to právě proto, že disponují teoretickými prostředky, které jim brání upadnout do takovýchto idealizací, musí uznat význam, který tyto činy mohou mít v určitých fázích třídního boje. I sporadické akce tohoto druhu mohou mít význam pro zastrašení nepřítele a co je ještě důležitější, mohou sloužit k utužení vůle proletářských bojovníků, dát jim pocítit vlastní síly a zranitelnosti nepřítele a ukázat vykořisťovaným, že režim, proti němuž se bouří, je jistě mocný, ale nikoli všemocný, byť těžko zničitelný, nikoli však nezničitelný. V určitých aspektech a v určitých mantinelech se třídní boj řídí stejnými zákony jako všechny jiné války. K zjištění účinku zastrašení jak u útočníka, tak u napadeného nebylo nutno čekat až do naší „civilizované“ epochy; a není od věci, že Marx a Engels označili ony pověstné „excesy“ za „příklady“ a apelovali na komunisty, aby je nezatracovali, ale aby je povzbudili a je-li to možné, aby je vedli.
Tímto aspektem se zabývá Návrh akčního programu Komunistické strany Itálie, který byl prezentován na IV. kongresu Komunistické internacionály na konci roku 1922. Návrh programu vycházel z praktických zkušeností strany v občanské válce a byl zcela v souladu s akcemi, které strana uskutečňovala v průběhu předchozích dvou let. Návrh objasňuje:
„[Fašismus] má za cíl demoralizovat a porazit proletariát prostřednictvím teroristických metod, tj. vzbuzením u proletariátu dojmu, že fašistické síly jsou neporazitelné a že je nemožné jim vzdorovat. Abychom mohli bojovat proti tomuto postupu demoralizace mas, je nutné, aby si proletariát uvědomil, že oponovat síle silou, organizaci organizací, vyzbrojování vyzbrojováním není nějaké vágní heslo, které se bude uskutečňovat až v daleké budoucnosti, nýbrž praktická a uskutečnitelná aktivita, díky níž jedině bude možné připravit se na návrat proletariátu k ozbrojeným akciím. V této oblasti činnosti si strana nestanovuje žádné principiální mantinely vyjma toho, že jakákoli akce, která není naplánována příslušnými orgány strany, musí být odmítána (a to se následně týká i jakékoli individuální iniciativy). To neznamená, že se zříkáme individuálních akcí zaměřených na konkrétní jednotlivce z tábora nepřítele nebo akcí prováděných osamocenými komunistickými soudruhy na příkaz strany. Právě naopak, neboť akcí se mohou účastnit vojenské skupiny nebo formace pouze tehdy, začnou-li do boje vstupovat velké masy. V běžném průběhu třídní partyzánské války musí strana organizovat akce jednotlivců nebo nevelkých selektovaných skupin a musí tyto akce pečlivě připravovat, aby se vyhnula nepříznivým důsledkům. Akce tohoto typu budou namířeny nejen proti ozbrojeným silám nebo fašistům, ale obecně proti vlastnictví, institucím a osobám buržoazní třídy a všem buržoazním stranám. Obecně platí, že je třeba se vyvarovat nadměrných přímých či nepřímých škod na materiálních zájmech pracujících. Úkolem takových akcí by měl být odvetný úder na každý útok nepřítele proti proletářským institucím. V této oblasti musí komunistická strana vůči buržoazním institucím postupovat stejně jako fašisté vůči proletářským masám. Průvodním rysem této taktiky je důležité v antifašistické kampani nepadnout do pasti fašistů a přehnaně zdůrazňovat krutosti a bezohlednost jejich jednání. Jakkoli je nutno činit fašismus odpovědným za všechny jeho akce, je třeba se vyvarovat toho, abychom zaujali plačtivý postoj, a naopak maximálně vyzdvihovat násilné akce provedené silami pod vedením strany nebo samotným proletariátem jakožto spontánní reakce na útok nepřítele“ (9).
Zopakujme ještě jednou, že kritéria, jimiž se třídní strana řídí při volbě metod jednání, nejsou moralistická kritéria. Strana rovněž nemá neomylný recept na poražení nepřítele a zajištění vítězství. Nicméně jak při útoku, tak při zoufalé obraně a dokonce i při nejbolestnější porážce se musí snažit co nejúčinněji využít „psychologických“ faktorů ve společenském boji. Přestože úloha a význam těchto faktorů během agitace ohledně ekonomických otázek a při stávkách je zcela jiná než v období otevřené nebo doutnající občanské války, hrají přesto svou roli v každé situaci a je vždy nutné brát tyto faktory v úvahu, a to nikoli proto, abychom z nich vytvořili mýtus jako idealisté, kteří vztyčili terorismus jako systém, ale naopak proto, abychom je lépe využili jako taktické prostředky.
Rok 1921 ukázal nejen to, jak nedostatečný, ale i jak nebezpečný je postoj, který šíří falešnou a malichernou kritiku terorismu, o níž jsme se dříve zmínili. Tehdy část Komunistické strany Německa (KPD) v reakci na idiotskou teorii „ofenzívy za každou cenu“ s její perspektivou finální a „nezvratné“ krize kapitalismu upadla do těch nejporaženějších defenzívních postojů – a to též „za každou cenu“. Jak se dalo očekávat, jako blanquismus, anarchismus a gangsterismus (10) stigmatizovala akty teroru a odplaty, k nimž se skupinky proletářů, pronásledovaných policií, armádou a soudy, uchylovaly, byť jen z důvodu své obrany a svého přežití – a běda jim, kdyby tak nečinily.
Na III. sjezdu Komunistické internacionály (1921) Lenin a Trockij prohlásili, že hlásat permanentní útok je sice idiotské, avšak odmítat útok celkově a „z principu“ je přímo zrada; a Internacionála, i když odsoudila útok vyhlášený coby absolutno, vzdala hold "teroristickým" akcím Maxe Hölze. Strana, která má vést třídu, jež má dějinné poslání útoku na nepřítele a zničení jeho ústředních bašt, zcela jistě nemůže zavrhnout přímý a ozbrojený útok, aniž by jako revoluční strana spáchala vlastní sebevraždu, jakkoli chápe, že tento útok nemůže zahájit v kterémkoli okamžiku. Pointa, kterou chtěli Lenin a Trockij sdělit, však jde za toto obecné shrnutí a lze ji formulovat ve stručnosti takto: je základním pravidlem války – a nevěděl to nikdo lépe než Trockij –, že se nelze účinně bránit, zříkáme-li se a priori veškerého útoku. Ani v obranném boji nelze principiálně odmítat ofenzivní akce a o možnosti jejich zahájení se nesmí rozhodovat na základě nějakého abstraktního principu, ale na základě praktického vyhodnocení situace. Tento argument je dále rozveden v jednom z našich základních stranických textů, který byl v naprostém souladu s postojem Internacionály:
„Žádný komunista nemůže mít předsudky vůči používání ozbrojených akcí, odvetných úderů a dokonce teroru nebo popírat, že tyto akce, které vyžadují disciplínu a organizaci, musí být řízeny komunistickou stranou. Stejně tak dětinská je představa, že používání násilí a ozbrojených akcí je vyhrazeno teprve pro onen ‚významný okamžik‘, kdy bude zahájen vrcholný boj o dobytí moci. V realitě revolučního vývoje jsou krvavé srážky mezi proletariátem a buržoazií před finálním bojem nevyhnutelné; mohou mít počátek nejen v neúspěšných pokusech o povstání samotného proletariátu, ale také i v nevyhnutelných, dílčích a jen krátkodobých střetech mezi buržoazními obrannými silami a skupinami proletářů, kteří byli dohnáni k tomu povstat se zbraní v ruce, nebo mezi oddíly buržoazních ‚bílých gard‘ a dělníky, kteří jimi byli napadeni a vyprovokováni. Není rovněž správné tvrdit, že se komunistické strany musí distancovat od všech takýchto akcí a šetřit veškerou svou sílu na finální okamžik, neboť všechny boje vyžadují přípravu a určitou dobu učení a právě v těchto prvotních akcích se musí začít formovat a prověřovat revoluční schopnost strany vést a organizovat masy.
Bylo by však chybou ze všech těchto předchozích úvah vyvozovat, že činnost politické třídní strany si lze představovat pouze jako akce jakéhosi generálního štábu, který by mohl pouhou svou vůlí rozhodovat o pohybu ozbrojených sil a jejich použití. A bylo by zcela faktasktní taktickou perspektivou domnívat se, že strana potom, co vybuduje vojenskou organizaci, by mohla v určeném okamžiku, jakmile by usoudila, že její síla je dostatečná k porážce buržoazních obranných sil, zahájit útok.
Ofenzivní akce strany je myslitelná pouze tehdy, když realita ekonomické a společenské situace vrhne masy do hnutí s cílem vyřešit problémy, které v nejširší rovině přímo souvisejí s jejich životními podmínkami; toto hnutí vytváří vlnu nespokojenosti, která se může rozvinout skutečně revolučním směrem pouze za podmínky, že strana do toho zasáhne s jasným stanovením svých všeobecných cílů a zároveň racionální a účinnou organizací své činnosti, a to včetně jejího vojenského umu. Není pochyb o tom, že i v dílčích pohybech mas se může revoluční příprava strany začít promítat do předem připravených akcí: takto jsou odvetné údery proti bílému teroru – jejichž cílem je vzbudit v proletariátu pocit, že je definitivně slabší než jeho protivník, a přimět jej zanechat revoluční přípravy – nepostradatelným taktickým prostředkem.
Bylo by nicméně dalším voluntaristickým omylem – pro který nemůže a nesmí být žádný prostor v metodách marxistické Internacionály – domnívat se, že využitím takovýchto vojenských sil, byť by byly široce velmi dobře organizované, je možno změnit poměry a uprostřed stagnující situace vyvolat zahájení celkového revolučního boje“ (11).
Tato pasáž velmi jasně poukazuje na materialistická hlediska, jimiž se marxisté musí řídit v této i ve všech ostatních otázkách třídního boje. Ukazuje, že nelze provést marxistickou kritiku ideologie terorismu, jsou-li předmětem kritiky „principy akce“ teroristů (které jsou v určitých situacích nenapadnutelné a pouze je třeba je včlenit do celkového rámce revoluční akce) anebo jejich neustále se opakující omyly v hodnocení poměrů sil. Místo toho je třeba cílit na samotné základy teroristické ideologie. V opačném případě kritika upadne do nesprávně zjednodušujícího a poraženeckého pacifismu, který tak oprávněně podnítil revoluční rozhořčení Lenina.
Když Friedrich Adler 21. října 1916 zavraždil rakouského ministerského předsedu Stürgha, Leninova reakce byla pravým opakem jakéhokoli pacifismu. Když si bral slovo na sjezdu Švýcarské sociálně demokratické strany, nechal otevřenou odpověď na otázku, zda v tomto konkrétním případě byla tato akce
„aktem teroru jako taktiky (12), jež spočívá v soustavném organizování politických vražd bez spojení s revolučním bojem mas, nebo zda je tato vražda jen jedním krokem na přechodu od oportunistické, nesocialistické taktiky oficiálních rakouských sociálních demokratů, spjaté s jejich obranou vlasti, k taktice revoluční masové akce“.
Ale bez ohledu na to, co to mohlo představovat, pokračoval:
„V každém případě jsme přesvědčeni, že zkušenosti z revoluce a kontrarevoluce v Rusku potvrdily správnost více než dvacetiletého boje naší strany proti teroru jako taktice. Nesmí se však zapomínat, že tento boj byl veden v těsném sepětí s nelítostným bojem proti oportunismu, který měl tendenci odmítat každé násilí utlačovaných tříd vůči utlačovatelům. Byli jsme vždy pro používání násilí jak v masovém boji, tak i v souvislosti s tímto bojem. Za druhé, boj proti terorismu jsme spojili s dlouholetým propagováním ozbrojeného povstání, s nímž jsme začali již mnoho let před prosincem 1905. V ozbrojeném povstání jsme spatřovali nejen nejlepší odpověď proletariátu na politiku vlády, ale i nevyhnutelný důsledek rozvoje třídního boje za socialismus a demokracii. Za třetí, neomezovali jsme se jen na to, že jsme zásadně uznali používání násilí a propagovali ozbrojené povstání. Tak například již čtyři roky před revolucí jsme byli pro to, aby masy používaly vůči svým utlačovatelů násilí, zejména při pouličních demonstracích. Snažili jsme se, aby se z každé takové demonstrace poučila celá země. Začali jsme se stále více zamýšlet nad tím, jak organizovat důsledný a soustavný odpor mas proti policii a armádě, jak jeho prostřednictvím zapojit co největší část armády do boje mezi proletariátem a vládou, jak přimět rolnictvo a vojsko, aby se na tomto boji uvědoměle podílely. To je tedy taktika, kterou jsme uplatňovali v boji proti terorismu a která podle našeho pevného přesvědčení byla korunována úspěchem“ (13)
Tato krátká rekapitulace procesu formování bolševické strany obsahuje deklaraci několika základních principů. Ty navazují na aspekty, kterými jsme se již zabývali, a vedou nás k těm, které ještě zbývá rozvést. Proto se zde na chvíli zastavme a proberme principy, které Lenin vytyčil.
Za prvé, kritika terorismu (který je lépe označovat jako „individualistický“ než „individuální“ terorismus) a za určitých okolností i otevřený boj proti němu jsou legitimní a dokonce i povinné za jediné podmínky, že jsou vždy spojeny s kritikou oportunismu a neúprosným bojem proti němu. Je příznačné, kterak tu Lenin objasnil, že rozlišujícím charakteristickým rysem oportunismu je „odmítat každé násilí utlačovaných tříd vůči utlačovatelům“. Ti, kdo zastávají takový postoj, nemají právo kritizovat terorismus; totéž platí pro ty, kdo se ohání Leninovou kritikou terorismu, avšak sami neútočí na oportunismus.
Za druhé, obě „deviace“, proti nimž muselo hnutí historicky bojovat, aby si dokázalo vytvořit třídní orientaci a pevnou třídní organizaci – tj. proti oportunistické a „teroristické“ deviaci – nelze klást na stejnou úroveň. Stejně tak, jak ukázal Lenin v roce 1920, „levičáctví“, ona „dětská nemoc komunismu“, rovněž nemůže být postavena na stejnou úroveň jako ta forma věkem sešlé degenerace, kterou je pacifistický, legalistický a reformistický oportunismus. V případě posledně zmíněné (tj. oportunismu) není co zachraňovat a vše musí být zavrženo. V případě té první („levičáctví“) můžeme zachránit přinejmenším – a to vůbec není bez významu – požadavek násilí proti utlačovatelům. Ten lze ovšem zachránit pouze tím, že ho zasadíme do všeobecného a mnohostranného hnutí proletariátu, a dokonce i lidových mas, a přizpůsobíme ho vývoji a potřebám hnutí a budeme se snažit, aby se dostalo pod „kontrolu“, a dokonce i pod vědomou iniciativu třídní strany. Jedině tak můžeme rozptýlit zmatené představy, do nichž ho jeho teoretici obalují a kteří mu, protože jsou vyjádřením mentality maloburžoazie, nevyhnutelně dodávají individualistický a spontánní charakter.
Za třetí, komunisté nezůstávají u principiálního požadavku násilí „utlačovaných proti utlačovatelům“ jakožto obecné teze, která se má dodržovat pouze v teoretické rovině. Naopak musí tento požadavek v různé míře a v různých formách rozšířit na celou škálu projevů třídního boje, od těch nejelementárnějších až po ty nejvyspělejší (14), které vrcholí ozbrojeným povstáním a uchopením a výkonem moci. Musí ideově připravit proletáře na nutnost užití násilí, aby později byli sto připravit je – a to je to podstatné – na jeho fyzické uplatnění. Proto, jak řekl Lenin, komunisté nesmí váhat uznat jako něco, co si zasluhuje naše „všechny sympatie“, i izolovaný, individualistický čin anarchistického ražení, jako byl například čin Friedricha Adlera, vyjadřuje-li takový čin jako instinktivní reakce militanta nebo skupinky militantů snahu politické organizovanosti proletariátu začít se rozhodně vymaňovat z bažiny oportunismu.
Za čtvrté, ruská zkušenost, která je opravdovým cenným historickým příkladem, přesně ukazuje, za jakých podmínek může dosáhnout „boj proti terorismu“ úspěchu a odsunout tento fenomén do ústraní. K tomu je nutné, aby organizované dělnické hnutí rostlo a sílilo, aby se jeho předvojové složky postavily na stranu boje proti vládnoucí třídě a jejímu státu a aby třídní strana získala mezi dělnickou třídou vliv, který jí umožní třídu směřovat a vést ji kupředu a agitovat ve všech jejích sektorech za celkové cíle komunismu, za jeho zásady, program a taktiku. Pak bude mít individuální terorismus jakožto specifický fenomén tendenci ustoupit do ústraní, ale jen natolik, nakolik mu třídní hnutí a strana odňaly požadavek násilí a přetvořily jej a nakolik z něj učinily jeden z taktických prostředků, které si v různé míře a různých formách vynucují různé situace, a nikoliv již jedinou metodu s rádoby zázračnými vlastnostmi. Jinými slovy, jedině překročením úzkého rámce individualistického terorismu je možné dostat se ven ze slepé uličky, do níž vede.
Nesmíme zapomínat, že tento druh terorismu se historicky ve skutečnost objevoval v jedné ze dvou dějinných situací. Za prvé se s ním setkáváme v obdobích hluboké vnitřní společenské krize, která nabourává a znepokojuje více či méně široké vrstvy vládnoucí třídy a její podvrstvy, především intelektuály. Tyto vrstvy, neschopné zorientovat se ve stávajícím režimu a neschopné si v něm vydobýt své místo, jsou vháněny do politického a společenského dění a nakolik organizované hnutí pracující třídy, jediné revoluční, absentuje, je v útlumu nebo je příliš slabé, jsou tlačeny do pozice, kdy hrají pomíjivou roli předvoje. Při absenci polarizující síly novodobého proletariátu jsou tyto vrstvy vydány napospas svému bezprostřednímu spontaneismu a ubírají se směrem odpovídajícím společenským faktorům, kterými jsou poháněny, a jejich ideologii, která je idealistická, voluntaristická a moralistická.
Tak tomu bylo v případě v jádru „narodnického“ a blanquistického terorismu, který se objevil v 70. letech 19. století v Rusku, stejně jako v podstatě anarchistických variant, které se objevily ve Francii a Španělsku na konci 19. století po krvavé porážce Pařížské komuny a španělského republikánského hnutí (1873–1874).
Tento druh terorismu se objevil rovněž – například v letech bezprostředně předcházejících a následujících po revoluci v Rusku v roce 1905 a částečně i dnes – jako „zoufalá“ politická a moralistická reakce na převahu oportunistických proudů v dělnickém hnutí. Jak napsal Lenin v roce 1920, „anarchismus [a Lenin do tohoto pojmu zahrnul všechny odrůdy nejen anarchistického, ale i ‚lidově-osvobozeneckého‘ a blanquistického terorismu] býval často jakýmsi trestem za oportunistické hříchy dělnického hnutí. Oba nešvary se navzájem doplňovaly“ (15). Úpadek „starého“ terorismu na počátku 90. let 19. století se časově kryl s rozšířením a radikalizací stávek a zrodem prvních marxistických skupin a kroužků. Ústup „nového“ terorismu objevujícího se v letech předcházejících revoluci z roku 1905 se kryl se vzestupem dělnického hnutí, které mělo vliv na rolnictvo, a s vznikem dělnické třídní strany. Dějiny mají své neúprosné zákony, přestože to teoretikům individualistického terorismu uniká.
Dlouhý boj na dvou frontách
Je velmi důležité pochopit, jak v rámci ruské strany šla kritika individualistického terorismu ruku v ruce s neúprosným bojem proti oportunistickým tendencím, které terorismu poskytovaly objektivní opodstatnění. V letech 1898–1901 byl jednoznačný rozchod s teroristickou a konspirační anarchistickou a blanquistickou tradicí jednou z nezbytných předpokladů vzniku třídní strany. Když se však ujasnila celá složitost úkolů revolučních marxistů, co se týče celkové perspektivy i taktiky a organizace, téma revolučního teroru a jeho použití se vymanilo z temna minulosti, aby zaujalo své místo v perspektivě hnutí pokrývajícího celou společnost a v němž se pracující třída ujímá role protagonisty a vedení.
Nejprve zlom
V brožuře, kterou Lenin napsal a která vyšla v roce 1898 – právě v té brožuře, kde rozpracoval úlohu proletariátu v dvojí revoluci s takovou jasností, že o významu účasti proletariátu v demokratické revoluci nemohlo být pochyb – se můžeme dočíst následující:
„Blanquistické tradice spiklenectví jsou u narodovoljovců nesmírně silné, tak silné, že si politický boj nedovedou představit jinak než ve formě politického spiknutí. Sociální demokraté však nemají tak omezené názory; ve spiknutí nevěří a myslí si, že doby spiknutí už dávno minuly, že redukovat politický boj na spiknutí znamená jednak jej nesmírně zužovat, jednak volit nejnevhodnější metody boje.“
Jádrem kritiky je tedy „omezenost“ obzoru „spiklenců z principu“, nikoliv jeho „nelegitimnost“; nikoli „neadekvátnost“ prostředků, které přijímají a jejich „nedůslednost“ v absolutním smyslu. Bylo nutno překročit slepou uličku jejich jednání a jejich teoretických postulátů, aby se mohla rozvinout mnohostranná činnost ruských sociálních demokratů, činnost, kterou
„tkví v tom, že propagují učení vědeckého socialismu, že šíří mezi dělnictvem správné chápání současného společenskoekonomického zřízení, jeho základů a vývoje, různých tříd v ruské společnosti, jejich vzájemného vztahu, vzájemného boje těchto tříd, úlohy dělnické třídy v tomto boji a jejího poměru k zanikajícím a rozvíjejícím se třídám, k minulosti a budoucnosti kapitalismu, dějinného úkolu mezinárodní sociální demokracie a ruské dělnické třídy. S propagací je nerozlučně spjata agitace mezi dělníky (…). Agitace mezi dělnictvem spočívá v tom, že se sociální demokraté účastní všech živelných akcí v rámci boje dělnické třídy, všech srážek dělníků s kapitalisty kvůli pracovní době, mzdě, pracovním podmínkám atd.“ (16)
Již v roce 1900, kdy Lenin vytyčil rámcovou linii, po níž se bude v příštích letech ubírat obrovská práce teoretické výzbroje ruské strany, se v brožuře Naléhavé úkoly našeho hnutí zabýval choulostivými problémy „období rozkolísanosti, období pochybností, které vedou až k negaci vlastní existence“, které zachvátilo ruskou sociální demokracii, a přičítal je chybné orientaci v každodenní praktické činnosti strany. Tato rozkolísanost a pochybnosti měly jeden ze dvou důsledků: buď je „dělnické hnutí odtrhováno od socialismu“ tím, že se dělníkům pomáhá vést ekonomický boj, aniž by jim vysvětlily „socialistické cíle a politické úkoly hnutí jako celku“; nebo je „socialismus odtrhován od dělnického hnutí“ tím, že se tvrdí, že jelikož se dělníci údajně omezují jen na ekonomický boj, musí boj proti vládě vést „inteligence jen svými vlastními silami“. Omyl ekonomismu plodí jako protiváhu omyl, který redukuje politiku na konspirační aktivity, a obráceně. Chceme-li se dát revoluční cestou, musíme překonat tyto dvě deviace a odbourat jednostranný charakter činností tím, že je budeme organizovat na základě celkového taktického plánu, v němž má vše svou vlastní roli. Lenin píše:
„Náš hlavní a základní úkol je napomáhat politickému rozvoji a politické organizace dělnické třídy. Každý, kdo tento úkol odsunuje do pozadí, kdo mu nepodřizuje všechny dílčí úkoly a jednotlivé metody boje, se ocitá na nesprávné cestě a hnutí vážně poškozuje. A odsunují jej za prvé ti, kdo vyzývají revolucionáře k boji proti vládě v jednotlivých spikleneckých kroužcích odtržených od dělnického hnutí. Za druhé ti, kdo zužují obsah a rozmach politické propagandy, agitace a organizace, kdo považují za možné a vhodné předkládat dělníkům ‚politiku‘jen ve výjimečných chvílích jejich života, jen při výjimečných příležitostech (…).
…sociální demokracie si nesvazuje ruce a neomezuje svou činnost na nějaký předem vymyšlený plán nebo způsob politického boje – uznává všechny prostředky boje, hlavně když odpovídají reálným silám strany a umožňují dosahovat za daných podmínek nejlepších možných výsledků. Budeme-li mít pevně organizovanou stranu, může jednotlivá stávka přerůst v politickou demonstraci, v politické vítězství nad vládou. Budeme-li mít pevně organizovanou stranu, může se povstání v jednotlivém místě rozrůst ve vítěznou revoluci“ (17).
V roce 1901, kdy byly položeny programové základy strany a stanoveny obecné linie její taktiky („taktika-jako-plán“ – Co dělat?), bylo třeba naléhavě řešit problém organizačních úkolů. Jakou roli v tomto kontextu hraje terorismus? Lenin opět nepřistupuje k otázce abstraktně, ale uvažuje o ní ve vztahu k perspektivám, úkolům a celkovým cílům hnutí a ve vztahu ke stupni rozvoje vůdčího orgánu hnutí, tedy strany. Právě v tomto světle nahlíží na danou otázku v článku Čím začít?. Může určitý taktický prostředek, například terorismus, přispět k posílení hnutí, nebo přináší rizika jeho oslabení či dokonce zničení? Lenin píše:
„Teroru jsme se nikdy zásadně nezříkali a nemůžeme se ho zříkat. Je to jedna z bojových akcí, která může být v určité fázi boje, za určitého stav vojska a za určitých podmínek zcela vhodná, a dokonce nezbytná. Ale podstatné je právě to, že terorem se dnes vůbec nemyslí jedna z operací bojující armády, operace úzce spojená a zkoordinovaná s celým systémem boje, nýbrž samostatný a na jakékoli armádě nezávislý prostředek individuálního útoku. Vždyť neexistuje-li ústřední organizace a jsou-li místní revoluční organizace slabé, teror ani ničím jiným být nemůže. Proto tedy jednoznačně prohlašujeme, že tento prostředek boje je za daných okolností nevhodný a neúčelný, protože odvádí nejaktivnější bojovníky od jejich skutečného a pro celé hnutí nejdůležitějšího úkolu, že je to prostředek, který dezorganizuje nikoli vládní, ale revoluční síly. (…) Rozhodně nechceme říci, že jednotlivé odvážné údery nemají žádný význam, ale naší povinností je co nejenergičtěji varovat před nadšením pro teror, před tím, aby byl uznáván za hlavní a základní prostředek boje, k čemuž dnes tak silně inklinuje až příliš mnoho lidí.
(…) Jinými slovy: naše strana nemůže nyní vyzývat všechny síly k útoky, nýbrž k vytvoření revoluční organizace schopné sjednotit všechny síly a vést hnutí nejen fiktivně, ale i skutečně, tj. takové organizace, která by byla vždy připravena podpořit každý protest a každý výbuch a využít jich k znásobení a posílení bojových sil schopných vést rozhodný boj.“ (18)
Dále, překonání úzkého rámce individualistického terorismu
Dělnické hnutí může překonat onen úzký rámec, k němuž jej omezují síly, jejichž pojetí se upíná k bezprostředním okolnostem a jejich proměnám, jen pokud překoná svůj vlastní spontánní immediatismus. Dva póly této spontánnosti, z nichž oba vedou k podřízení hnutí buržoazní politice, jsou právě ekonomismus a terorismus. Dělnické hnutí může tuto spontánnost přemoci a překonat pouze osvojením si revolučního marxistického programu, jenž je obhajován se zarputilou pevností a neustálou neoblomností stranou a houževnatou prací vnášen do řad hnutí. O tom napsal Lenin v knize Co dělat? následující:
„V předchozí poznámce jsme srovnávali ‚ekonomistu‘ a nesociálně demokratického teroristu, kteří se náhodou shodli. Avšak, všeobecně řečeno, vnitřní spjatost mezi nimi není jen nahodilá, nýbrž nutná. (…) ‚Ekonomisté‘ a dnešní teroristé mají společné to základní: je to právě ono poddávání se živelnosti, (…). Na první pohled se naše tvrzení může zdát paradoxní: tak velký je zřejmě rozdíl mezi lidmi, kteří zdůrazňují ‚všední každodenní boj‘, a mezi lidmi, kteří vyzývají k nejobětavějšímu individuálnímu boji. Ale není to paradox. ‚Ekonomisté‘ a teroristé se poddávají různým pólům živelného hnutí: ‚ekonomisté‘ živelnosti ‚čistě dělnického hnutí‘ a teroristé živelnosti vášnivého rozhořčení inteligence, která nedovede anebo nemá možnost spojit revoluční práce v jeden celek s dělnickým hnutím.
(…) Politická činnost má svou logiku, nezávislou na vědomí těch, kdo s nejlepšími úmysly vyzývají buď k teroru, nebo k tomu, aby se vlastnímu hospodářskému boji vtiskl politický ráz. Cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími, a v tomto případě nejsou dobrá předsevzetí ještě nic platná proti živelné snaze jít ‚cestou nejmenšího odporu‘…
(…) teroristé i ‚ekonomisté‘ podceňují revoluční aktivitu mas…, přičemž jedni horlivě pátrají po vykonstruovaných ‚podněcujících prostředcích‘, kdežto druzí mluví o ‚konkrétních požadavcích‘. Ani jedni, ani druzí nevěnují dostatečnou pozornost zvyšování své vlastní aktivity při politické agitaci a organizace odhalování politických poměrů.“ (19)
V následujících kapitolách („Jaký typ organizace potřebujeme?“ a „‚Spiklenecká‘ organizace a ‚demokratismus‘“) Lenin ukazuje, v jakém kontextu přestává být individuální teroristická akce tím, čím je spontánně, tj. projevem „revolučního avanturismu“. To je možné pouze v rámci komplexní a organizované činnosti strany; strany, která si je vědoma celého rozsahu svých vlastních úkolů a je připravena použít všech schůdných prostředků ve své propagandě a agitaci zaměřené na všechny vrstvy společnosti a dotýkající se všech vztahů mezi třídami a všech vztahů mezi těmito třídami a státem; strany, která pracuje na tom, „co sbližuje a stmeluje v jeden celek živelně ničivou sílu davu a vědomě ničivou sílu organizace revolucionářů“. Lenin píše:
„silná revoluční organizace je bezpodmínečně nutná právě proto, aby upevnila hnutí a uchránila je před možností nepromyšlených útoků. Právě nyní, kdy takovou organizaci nemáme a kdy se rychle a živelně šíří revoluční hnutí, objevují se již dvě naprosté krajnosti (které se, což se dalo očekávat, ‚setkávají‘): hned naprosto neudržitelný ‚ekonomismus‘ a hlásání umírněnosti, hned právě tak neudržitelný ‚excitační teror’,… (…) už [se] vyskytují sociální demokraté, kteří před oběma krajnostmi kapitulují. Není na tom nic překvapujícího, mimo jiné také proto, že ‚hospodářský boj proti zaměstnavatelům a vládě‘ revolucionáře nikdy neuspokojí a protikladné krajnosti se budou vždycky objevovat hned tu, hned tam. Jen centralizovaná bojová organizace, která důsledně provádí sociálně demokratickou politiku a uspokojuje takříkajíc všechny revoluční instinkty a snahy, může ochránit hnutí před nepromyšleným útokem a připravit útok slibující úspěch“ (20).
Aby nebylo pochyb a aby nikdo nemohl využít jeho slov k odkládání zahájení boje, doplnil Lenin v září 1902 následující jednoznačné řádky:
„Sociální demokracie bude vždy varovat před avanturismem a nelítostně odhalovat iluze, které nutně končí úplným rozčarováním. Musíme mít na paměti, že revoluční strana je hodna svého jména pouze tehdy, když skutečně vede hnutí revoluční třídy. Musíme mít na paměti, že každé lidové hnutí má nekonečně rozmanité formy, že neustále vytváří nové formy a odhazuje staré, že pozměňuje nebo nově kombinuje staré i nové formy. A naší povinností je aktivně se podílet na tomto vypracovávání metod a prostředků boje. (…) V zásadě jsme vůbec neodmítali násilí a teror, ale žádali jsme, aby se připravovaly takové formy násilí, které by počítaly s bezprostřední účastí mas a které by tuto účast zajišťovaly. Nezavíráme oči před obtížností tohoto úkolu, ale budeme jej vytrvale a houževnatě plnit a nenecháme se odradit námitkami, že to je ‚neurčitá vzdálená budoucnost‘. Ano, pánové, my hájíme i budoucí, a ne pouze minulé formy hnutí. Dáváme přednost dlouhé a namáhavé práci, má-li budoucnost, před ,snadným’ opakováním toho, co už minulost odsoudila.“ (21)
Dlouhá a namáhavá práce, má-li budoucnost… O tři roky později, 26. září 1905, věnoval Lenin krátký entuziasmem nabitý článek „Od obrany k útoku“ zprávě o akci, dnes by se řeklo „speciálního komanda“, v Rize, přímořském městě u Baltského moře. Sedmdesát lidí zaútočilo na ústřední věznici, zabilo a zranilo několik dozorců; osvobodili dva politické vězně a podařilo se jim stáhnout bez velkých ztrát. Lenin píše:
„V tomto okamžiku průkopníci ozbrojeného boje nejen slovy, nýbrž i skutky splývají vjedno s masami, stavějí se do čela proletářských družin a oddílů, ohněm a mečem občanské války vychovávají desítky lidových vůdců, kteří zítra, v den dělnického. povstání, budou moci svými zkušenostmi a svou hrdinskou odvahou být nápomocni tisícům a desetitisícům dělníků. (…)
Naše kořist: dva revoluční vůdcové vysvobození ze zajetí. Ale vždyť to je přece skvělé vítězství!!! Opravdové vítězství v boji s nepřítelem ozbrojeným od hlavy až k patě. To už není spiknutí proti nějaké nenáviděné osobě, to není akt pomsty, výbuch zoufalství nebo pouhá ‚zastrašovací akce‘, nikoli, to je promyšlený, připravený, z hlediska poměru sil uvážený začátek operací oddílů revoluční armády. Naštěstí už minuly doby, kdy neexistoval revoluční lid a revoluci ‚dělali‘ pouze jednotliví revolucionáři, teroristé. Puma už přestala být zbraní jednotlivce ‚atentátníka’. Stává se nezbytnou součástí výzbroje ozbrojeného lidu.“ (22)
Aby bylo možné dosáhnout tohoto bodu a opakovat tuto dílčí akci ve větším měřítku, aby bylo možné přejít od individuálního terorismu k masovému terorismu, který ten první přejímá a zúročuje, bylo zapotřebí dosáhnout vyššího stadia, než jakého dosáhlo hnutí, které v roce 1905 zachvátilo velké masy. Bylo zapotřebí strany, která se již popasovala s problematikou ozbrojeného povstání a partyzánské války (přičemž ta je právě bojem jednotlivců či skupin za použití revolučního teroru). Bylo zapotřebí, aby strana tuto problematiku měla již vyřešenou a aby na základě přijatých závěrů postavila přípravu na budoucnost. Přestože tato budoucnost byla třeba vzdálena na několik let, přestože jí třeba měly předcházet odrazující faktory a porážky, dokázala ji strana díky své marxistické metodě předjímat a připravovat se na ni – a po „generální zkoušce“ z roku 1905 se nakonec naplnila v říjnu 1917.
Poznámky:
(1) Viz zejména anglicky „Terrorism and Communism: K událostem v Německu“, ve vydání č. 4 této revue. Ve francouzštině viz naši brožuru Violence, terrorisme et lutte de classe, která je souborem článků z našeho tisku a letáků distribuovaných stranou; viz také články „L’idéologie des Brigades Rouges“ a „Critique du romantisme terroriste“ v č. 264 a 265 Le Prolétaire, našeho francouzsky psaného listu.
(2) Lenin V. I., Partyzánská válka, 1906, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 14, str. 29, Svoboda, Praha, 1983. Dlouhý citát, který použijeme o něco dále, se nachází na str. 23–24.
(3) Je třeba porozumět přesnému smyslu těchto slov: ani na spiknutí, ani na straně, neboť revoluční situace nevznikají dle vlastní vůle. Autor těchto slov (Lenin V. I., „Marxismus a povstání“, v Lenin Sebrané spisy, sv. 34, str. 273, Svoboda, Praha, 1987) je také tím, kdo váhajícím soudruhům neúprosně vysvětloval, že jakmile se tyto objektivní podmínky dostaví, je zásah strany nezbytný, aby hnutí nasměrovala a zajistila jeho soudržnou organizaci. Byl to také on, kdo poukázal na nezbytnost speciálního tajného, konspiračního, vojenského orgánu strany pověřeného praktickými úkoly při uplatňování onoho „umění povstání“. Nestačí tedy říci, že marxisté odmítají blanquismus. Odmítají konspirátorské spiklenectví povýšené na absolutní a nad dějinami stojící schéma, avšak sami musí využívat konspirátorských metod. K tomuto bodu se dostaneme později, až se podíváme na Leninovy a Trockého spisy a na dějiny bolševické strany v předvečer rudého Října.
(4) Nemluvě o braní rukojmích, popravách špionů či provokatérů, akcích na osvobození politických vězňů atd. K tomuto bodu se vrátíme později.
(5) Lenin V. I., Partyzánská válka, v Lenin Sebrané spisy, sv. 14, str. 29, Svoboda, Praha, 1983. Touto otázkou se velmi podrobně zabývá práce „Úkoly oddílů revoluční armády“ (1905), v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, str. 361–365, Svoboda, Praha, 1982.
(6) Křídlo Italské socialistické strany vedené Serratim.
(7) „Mentre si prepara la ‚spedizione pacificatrice‘“ (Zatímco se připravuje ‚mírotvorná výprava‘), článek zveřejněný v Il Comunista, 31. 7. 1921.
(8) Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů, březen 1850; Marx Engels Spisy, sv. 7, str. 278, SNPL, Praha, 1959
(9) Tento Návrh akčního programu byl v plném znění zveřejněn v čísle 67 časopisu Programme Communiste, naší teoretické revue ve francouzštině, pod názvem Projet de programme d’action du P.C. d’Italie, 1922. Výše citovaná pasáž se nachází na str. 57–58.
(10) Jako obvykle byl celý tento povyk (zejména ze strany Paula Leviho) doprovázen varováním před nebezpečím, že se strana zkompromituje s podproletářskými vrstvami (lumpenproletariátem), a špatně užitými citacemi z Marxe a Engelse. Lenin na tyto protesty reagoval již v roce 1906:
„Partyzánská válka prý snižuje uvědomělý proletariát na úroveň zpustlých pijanů a tuláků. To je pravda. Vyplývá však z toho jedině to, že proletářská strana nemůže nikdy považovat partyzánskou válku za jediný nebo dokonce za hlavní prostředek boje, že tento prostředek musí být podřízen ostatním a musí být nejen v patřičném souladu s hlavními prostředky boje, ale také zušlechtěn výchovným a organizujícím vlivem socialismu. Bez této poslední podmínky totiž všechny, naprosto všechny prostředky boje v buržoazní společnosti přiřazují proletariát k různým neproletářským vrstvám stojícím nad ním či pod ním, a jakmile jsou ponechány napospas živelnému běhu událostí, degenerují, zvrhají se, prostituují.“ (Lenin V. I., Partyzánská válka, 1906, str. 31, v Lenin Sebrané spisy, sv. 14, Svoboda, Praha, 1983)
(11) „Strana a třídní akce (Partito e azione di classe)“, publikováno v Rassegna Comunista, 31. 5. 1921. V anglickém jazyce coby „Party and Class Action“ v naší brožuře Party and Class.
(12) Lze namítnout, že v případě individualistického typu terorismu se jedná spíše o strategii než o taktiku. Je však důležité nezapomínat, že Lenin tato slova napsal v období totální imperialistické války a při představě nejen revoluční situace, ale i revoluční strategie založené na přeměně imperialistické války ve válku občanskou. Právě z tohoto hlediska bylo třeba správně definovat taktické úkoly proletářského a komunistického předvoje. Co se týče individuálního či kolektivního teroru, bylo třeba na ně nahlížet z hlediska jejich propojení s akcemi mas proletářů a vykořisťovaných obecně, a nikoli z hlediska "exemplárních činů".
(13) Lenin V. I., Projev na sjezdu švýcarské sociálně demokratické strany 4. listopadu 1916, str. 204, Lenin Sebrané spisy, sv. 30, Svoboda, Praha, 1987.
(14) V krátkém Leninově projevu, z něhož jsme citovali výše, mluvil o „pouličních demonstracích“, což je něco, co je již na vyšší úrovni než bezprostřední boje pracující třídy. Již jsme však viděli a dále znovu uvidíme, že zde má na mysli i skromnější a sporadické akce, počínaje stávkovými pikety, které jsou rovněž základní obrannou formou násilí.
V článku „Úkoly levicových zimmerwaldistů ve švýcarské sociálnědemokratické straně“, napsaném o několik měsíců později, Lenin názorně ukázal, jakou propagandu a agitaci je třeba rozvíjet ve všech oblastech, aby bylo možné přivést masy na pozice revolučního defétismu. Zdůraznil, že je třeba „ve všech vojenských jednotkách [armády] ustavit sociálně demokratické skupiny“; a „vysvětlovat, že z hlediska socialismu je historicky nutné a logické použít zbraně v jediné spravedlivé válce, tj. ve válce proletariátu proti buržoazii za osvobození lidstva od námezdního otroctví“. Když mluvil o nutnosti vést „propagandu proti izolovaným atentátům“, bylo to proto, „aby bylo možné spojit boj revoluční části armády s širokým hnutím proletariátu a vykořisťované části veškerého obyvatelstva“. Nakonec vyzýval intenzivněji propagovat postoje, „v niž se vojákům radí, aby odepřeli poslušnost, bude-li vojsko použito proti stávkujícím, a zároveň vysvětlovat, že se nesmějí omezovat na pasívní odpírání poslušnosti“ (Lenin Sebrané spisy, sv. 30, Svoboda, Praha, 1987; str. 226).
(15) Lenin V. I., Levičáctví – dětská nemoc komunismu, 1920, str. 46–47, Lenin Sebrané spisy, sv. 41, Svoboda, Praha, 1988
(16) Úkoly ruských sociálních demokratů, str. 441, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 2, Svoboda, Praha, 1980. Pojem „sociální demokrat“ byl v té době samozřejmě synonymem pro „socialista“ nebo „komunista“.
(17) Tamtéž, str. 377–378 (zvýrazněno námi).
(18) Lenin V. I., Čím začít?, 1901, str. 24, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 5, Svoboda, Praha, 1980.
(19) Lenin V. I., Co dělat?, 1901, str. 91–92, 94, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 6, Svoboda, Praha, 1981.
(20) Tamtéž, str. 151 (poslední věta námi zdůrazněna).
(21) Lenin V. I., Revoluční avanturismus, 1920, str. 393–394, v Lenin Sebrané spisy, sv. 6, Svoboda, Praha, 1981 (střední část námi zvýrazněna).
(22) Lenin V. I., Od obrany k útoku, str. 290–291, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Svoboda, Praha, 1982 (poslední třetina je námi zdůrazněna).