Čtyřicet let znovuutváření třídní strany

Od října 1982, kdy naše někdejší strana čelila sérii otřesů, které ji nakonec roztříštily, uplynulo čtyřicet let. Nechceme zamlčovat toto dramatické dění, protože ze všech chyb, přehmatů a odchýlení se ze správného směru, které přispěly k rozmetání organizace strany, jež se v roce 1952 po nevyhnutelném rozkolu znovu sešikovala na organicky soudržných a jednolitých teoretických, politických, taktických a organizačních základech, se můžeme poučit. Proto se k tomuto tématu vracíme, abychom obhájili politický boj, který jsme tehdy vedli, aby bylo možné navzdory této vypjaté krizi znovu shromáždit síly, které jsou homogenní a v souladu s celým souborem třídních bitev, jež charakterizovaly Italskou komunistickou levici a naši tehdejší stranu.

Během této výbušné krize v letech 1982–1984 se různé skupinky militantů, na které se strana roztříštila a které chtěly pokračovat v politické činnosti, vydaly různými cestami. Ve Francii/Švýcarsku se vytvořila malá skupina ze soudruhů z Paříže, Štrasburku, Lyonu a Lausanne, která pokračovala ve vydávání listu Le prolétaire. Kontakty se soudruhy ve Španělsku, Německu, Belgii a mnoha dalších francouzských sekcích se přerušily; kontakty s bývalým centrem v Miláně zůstaly zachovány až do června 1983, ale snahy o mezinárodní reorganizaci byly velmi slabé a zmatečné. Převratem samozvaného „ústředního výboru“, který vytvořili představitelé nejdůležitějších italských sekcí (Milán, Mestre, Neapol, Řím, Catania), bylo prohlášeno, že předešlé centrum pozbylo své funkce a že bylo nahrazeno právě tímto ústředním výborem. Zpočátku bylo záměrem nového vedení strany reorganizovat zůstavší síly při formálním zachování teoreticko-programového obsahu, který stranu charakterizoval; zároveň však provedlo radikální obrat na politické, taktické a samozřejmě i organizační linii, jíž se strana řídila až do celkové krize.

Nová politická linie spočívala ve zpochybnění předchozí politické linie, která byla považována za neschopnou čelit potřebám nových poměrů, které nastaly po všeobecné krizi světového kapitalismu v roce 1975, se vznikem nových organizací odborového typu mimo tradiční struktury odborových svazů CGIL, CISL a UIL, a s novými dělnickými boji vedenými na místní úrovni a izolovaně nezaměstnanými, prekérními pracovníky a odborově neorganizovanými dělníky. Nové vedení strany postavilo svou činnost především na intervenci v těchto nových dělnických orgánech (tovární výbory, koordinace, společenské kruhy atd.) a na tom, aby politická propaganda strany byla formulována tak, aby byla pro masy přitažlivější a srozumitelnější, byla jednodušší a vycházela z méně nekompromisních postojů a vystupování a aby byla otevřenější k přijímání praktických úkolů v oblastech, na které se dříve nevstupovalo (boj za bydlení, proti práci načerno, proti represi atd.). Přechod od opomíjení úkolů, které si strana vždy stanovovala v oblasti permanentního osvojování si teorie, k „objevení“ příčiny zaostávání strany a její neschopnosti ovlivňovat pracující masy v tzv. „vrozené vadě“ Italské komunistické levice (spočívající ve hluboce zakořeněném a abstraktním teoretizování a neschopnosti „dělat politiku„), byl velmi rychlý. „Dělat politiku“ pro nové vedení znamenalo využít všech prostředků, včetně praktických a taktických, k tomu, aby v krátké době zvětšilo vliv na proletariát a následkem toho rozšířilo počet militantů strany. Jedním z prostředků, které byly použity k urychlení procesu ovlivňování mas, bylo vstupování do nových proletářských orgánů, které se zrodily jak z potřeby nejbojovnějších proletářů organizovat se mimo tradiční odbory, tak z jejich potřeby organizovat se na společenské úrovni a teritoriálně okolo témat spojených s bydlením, represemi, bojem proti národnímu vyzbrojování a vysílání italských vojsk do zahraničí, bojem proti jaderné energii, s podporou protiimperialistických bojů v zemích na periferiích imperialismu atd., převzít jejich vedení a přimknout je k organizaci strany.

Ve skutečnosti o těchto oblastech intervence bylo ve straně uvažováno již v průběhu 70. let, takže pro militanty nebyly žádnou novinkou, nicméně novinka spočívala v praktickém přístupu a cílech stanovených pro činnost strany. Tj. praktický přístup podmíněný cílem dosáhnout okamžitých výsledků a rozšířit početní sílu strany. Obecné hodnocení, které odůvodňovalo tuto „změnu kurzu“, sestávalo z následujících bodů: 1) skupiny proletářů organizující se mimo tradiční odbory dokládají, že tyto odborové organizace ztrácejí vliv na proletariát, 2) boje utlačovaných národů, jako jsou Palestinci, Kurdové atd., oslabují vliv imperialistických mocností, které je utlačují, 3) vleklou krizi kapitalismu následující po velké světové krizi v roce 1975 se nedaří překonat, jako v předchozích obdobích, jak ukazují např. boje polského proletariátu, a tudíž může být příznivým terénem pro znovuobnovení boje třídního charakteru ze strany proletariátu jako třídy a tak i pro jeho revoluční boj. Šlo tedy o to překonat zaostávání strany v její funkci vést nejbojovnější proletářské vrstvy prostřednictvím zintenzivnění jejích intervencí mezi masami se záměrem názorně ukázat, že má na to, stát se vedením jejich bojů na bezprostředním terénu a s touto přechodnou vlastností, že má na to, stát se vedením budoucí revoluce.

Proti této náhlé „změně kurzu“ a „změně ústředního vedení“ se postavili jak militanti v Itálii – ve skutečnosti menšina –, kteří oprávněně odmítli tezi o „vrozené vadě“ proudu Komunistické levice Itálie a bránili teoreticko-politickou integritu strany drženou po třicet let a postavili se také proti myšlence, že rozšířením praktických intervencí v proletářských bojích a základních výborech by strana mohla přispět k akceleraci znovuobnovení třídního boje, a i proti reorganizaci strany prostřednictvím sebevolby „ústředního výboru“ nahrazujícího původní centrum, které hájilo organizační kritéria organického centralismu proti demokratickému centralismu; tak militanti, kteří nepřijali tuto „změnu kurzu“ a „změnu ústředního vedení“, avšak vyjadřovali naprostou ztrátu víry v to, že by se strana po otřesech, které jí zasadila celková vnitřní krize v roce 1982 a následná krize v Itálii v roce 1983, dokázala vrátit na správnou cestu, byť s malým počtem sil, a proto jí opustili a odešli z politického života. Novinový titul, pod nímž byla strana po třicet let známá nejen v Itálii, „Il programma comunista“, se dostal do rukou nového „ústředního výboru“, který měl pod kontrolou i stranickou pokladnu, a tak noviny od července 1983 reprezentovaly výhradně novou politickou linii.

Když jsme na našich stránkách prezentovali mezi starými stranickými publikacemi novinový titul „Il programma comunista“, napsali jsme:

V krizi z let 1982–1984 se od teoretického pojetí a přístupu, který v průběhu dějin zaujímala Komunistická levice Itálie a strana, jež jej více než třicet let reprezentovala ve formální stranické podobě, jednoznačně odklonili nejprve tzv. likvidátoři z roku 1982, podle nichž strana „selhala“, a proto se musela rozpustit a spojit se vzpurnými společenskými hnutími, a posléze, v letech 1983–1984, i likvidátoři jiného druhu: tito tvrdili, že „demokratickým“ centralismem napravují „centralismus“, který již nefunguje; a protože ani jejich „demokratický“ centralismus neskýtal „záruky“ disciplíny a jednoty, dospěli poté až k teoretizování „vrozené vady“ Italské komunistické levice, která měla spočívat v tom, že neuměla „dělat politiku“, že neuměla „politicky vést“ ani stranu, ani masy (narážíme zde na skupinu, která si říkala „Combat“). Svalit vinu za vlastní politickou neschopnost pochopit, jaké jsou vlastně úkoly třídní strany (v podmínkách revoluce v minulosti, kontrarevoluce dnes a znovuobnovení třídního boje v budoucnu), na jakousi specifickou skrytou chorobu, která měla napadnout Italskou komunistickou levici, se jim zdálo být nejlepším východiskem z bezvýchodné situace, která je v krátké době dovedla k seberozpuštění. Tváří v tvář těmto soustředěným útokům vůči straně a jejímu teoretickému a historickému odkazu se skupina, která v roce 1984 získala noviny „Il programma comunista“ zpět do svých rukou prostřednictvím právní pře zcela podobné té, jakou v roce 1952 proti straně vedla skupina kolem Damena, vyznačovala nejen těmito ostudnými kroky, ale také naprostou absence politického boje uvnitř organizace strany, která i přes výbušnou krizi v roce 1982 zůstala při životě a aktivní; tato skupina soudruhům v Itálii i v zahraničí, kteří byli zcela dezorientováni tímto rozbitím strany na kusy, neposkytla žádný teoretický, programový a politický záchytný bod. Uchýlila se k sentimentalitě vůči straně a k soudnímu řízení a svěřila buržoaznímu soudu „rozhodnutí“ o tom, která politická skupina má „právo„ být prezentována novinami „Il programma comunista“. Na základě buržoazního práva a ovládnutí komerčního vlastnictví novin si tato skupina nárokuje být uznána za „pokračovatele“ včerejší strany, Mezinárodní komunistické strany, strany, za kterou v průběhu krize, která ji nakonec rozmetala na kusy, nevedla žádný politický boj; vystupoval za ni buržoazní soud, a právě proto platí stejná slova, která jsme napsali v roce 1952 o skupině okolo Damena a buržoazním právu: ti, kdo jej využili, se již nikdy nebudou moci vrátit zpět na půdu revoluční strany. Pro nás ve skutečnosti, stejně jako byly noviny „Battaglia comunista“ spolu s revue „Prometeo“ hlasem strany až do roku 1952, byly i noviny „Il programma comunista“ hlasem strany, který ji reprezentoval více než třicet let, a to i v mezinárodním měřítku, až do konce roku 1983, kdy bylo jejich vydávání přerušeno v důsledku právních kroků skupiny, které dodnes patří jejich „vlastnictví“.

Po čtyřiceti letech je vhodné připomenout, že od června 1983, kdy byl na generálním sjezdu strany pučem nastolen výše zmíněný ústřední výbor, se rozhořel nový vnitropolitický boj mezi některými soudruhy, kteří se podíleli na iniciativě soudně získat nazpět do rukou noviny „Il programma comunista“, a některými dalšími soudruhy, kteří se postavili jak proti „novému kurzu“ zavedenému prostřednictvím samozvaného ústředního výboru, tak proti soudnímu podnětu té druhé skupiny soudruhů a snažili se vyrvat co nejvíce soudruhů z vlivu četných odchylek, které dolehly na stranu a zcela ji zmítaly. Tato posledně zmíněná skupina soudruhů, bojující v rámci toho, co zbylo z Mezinárodní komunistické strany po výbušné krizi v roce 1982 a dokud jí byla dána praktická možnost v ní politicky působit – tedy do konce roku 1984 – a bojující současně proti stažení obou již zmíněných skupin do nitra hranic Itálie, uvede v život od května 1983 nový titul „Il comunista“; a od února 1985 spolu s francouzsko-švýcarskými soudruhy z „Le prolétaire“ zahájili obnovu strany na základě životně důležité politické bilance krizí, které na ni dopadaly od jejího zrodu po druhé světové válce – bilance, která pevně vycházela z teoretických, programových, politických, taktických a organizačních východisek, jimiž se vždy vyznačovala Komunistická levice Itálie a naše někdejší strana, a s internacionalistickou a mezinárodní vizí, která je pro stranu, jež chce být komunistickou a revoluční, stejně tak životně důležitá.

V té době jsme připomínali nejen správný postoj, který strana zaujala v roce 1952, kdy skupina kolem Damena vedla soudní spor, aby se zmocnila titulu „Battaglia comunista“, ale také skutečnost, že z formálních funkcí vyžadovaných buržoazními zákony („komerční vlastnictví“ tiskového titulu a redakční odpovědnost „šéfredaktora“, který musí být členem profesní novinářské organizace Ordine dei gionalisti) nevyplývala pro soudruhy, kteří je byli nuceni vykonávat, jakási politická privilegia uvnitř strany a ani jim nepřinášela roli čelných a nezpochybnitelných reprezentantů postojů strany před stranou samotnou, soudruhům, kteří je nutně museli plnit, jakési politické privilegium uvnitř strany, ani jim nepřisuzovali roli prvních a nezpochybnitelných reprezentantů stranických postojů vůči samotné straně i navenek. Pro stranu to byly a jsou pouze byrokratické funkce, kterým je třeba dostát, aby bylo možné legálně vydávat stranický tisk, nic víc. Soudruzi, kteří totiž byli formálně „komerčními vlastníky“ a „odpovědnými šéfredaktory“ stranických novin, ne vždy nutně sdíleli postoje strany. To se týkalo jak čísel „Il programma comunista“ z období od 7. července 1983 do 11. ledna 1984, tak i pozdějšího „Combat“ z období od února do prosince 1984 (novin, jejichž směřování jsme nikdy nesdíleli).

Nuže, od skupiny, která se zmocnila titulu „Il programma comunista“, nás dělily dvě základní pozice: politický boj uvnitř strany za vytvoření teoreticky, programově a politicky pevného referenčního bodu na mezinárodní úrovni a práce na politické bilanci krizí strany. Trvali jsme na zásadní nezbytnosti těchto dvou pozic; ti, kteří sdíleli opačný postoj, tj. žádný politický boj uvnitř strany a žádné bilancování krizí, to odůvodňovali tvrzením, že strana se dostala do rukou jisté kliky likvidátorů, se kterými nemá cenu vést „politický“ boj, ale proti nimž je prostě třeba zahájit soudní při, aby byla znovu získána úplná kontrola nad historickým listem strany; a že bilance krizí strany není nutná, protože po odstranění této kliky jde jen o to, aby se „pokračovalo v kurzu“, který byl na půldruhého roku bohužel přerušen.

Skupina, která se zmocnila „Il programma comunista“, se navíc uzavřela v nitru hranic Itálie s představou konsolidovat se především ve své zemi se snahou sledovat stejný proces vývoje, jaký po druhé světové válce sledovali soudruzi z Komunistické levice Itálie, a nárokovala si být jedinými představiteli teoreticko-politické a organizační kontinuity strany. Ve skutečnosti tento přístup – uvážíme-li, že tato skupina se organizovala kolem dávného představitele stranického centra – považovali soudruzi z Le prolétaire, kteří stále působili jako sekce strany ve Francii a Švýcarsku, za ponechání zahraničních soudruhů svému osudu. Což by strana, která se sama označila za mezinárodní a prohlásila, že představuje dokonce organizační kontinuitu staré organizace, nikdy nemohla udělat. Toto uzavření se v nitru hranic Itálie však bylo součástí jejich vrozeného odmítání bojovat uvnitř strany proti pozicím, které považovali za odklon od linie. Celkem vzato bylo přirozené, že ti, kteří svěřili do rukou buržoazního soudu rozhodnutí o tom, že budou uznáni za „pravé“ představitele Mezinárodní komunistické strany, zaujímali takový přístup.

Vydávání titulu „Il comunista“ ve velmi rané fázi, v letech 1983–1984, tedy uprostřed krize italské sekce strany, bylo součástí záměru strany, o němž bylo rozhodnuto na ústředním sjezdu v roce 1982, vydávat tuto novou publikaci s cílem poskytnout organizaci specifičtější politický a intervenční list a přidělit historické tiskovině „Il programma comunista“ status teoretické stranické revue v italštině, jak tomu již bylo ve francouzštině, španělštině, němčině, angličtině a řečtině. Blíže k této otázce viz prezentace „Il comunista“ na internetových stránkách strany www.pcint.org.

Od roku 1985, po dalším politickém boji uvnitř toho, co v Itálii ze strany zbylo („Combat“), a po znovunavázání spojení se soudruhy z „Le prolétaire“, představoval „Il comunista“ obnovu stranické organizace v Itálii a jasně se odlišoval od obou nových skupin „Il programma comunista“ a „Combat“, které představovaly nové likvidátory strany.

Závěr citované prezentace našich novin byl následující:

„Jisti si svým pokračováním stranické práce, která není nikdy svázána s dobou života jednotlivých soudruhů, a natož s dobou života vůdců, nýbrž probíhá na základě dialektického propojení stále ostřejších rozporů kapitalistické společnosti a v internacionalistickém a mezinárodním rozměru třídního politického boje, kterého se ujímají nejuvědomělejší živly organizujíce se ve stranu, my, jak to vyjádřil Lenin v ‚Co dělat?’, coby malá kompaktní skupina ‚[j]deme v těsně semknutém houfu strmou a nesnadnou cestou, držíce se pevně za ruce. Jsme obklíčeni ze všech stran nepřáteli a musíme jít téměř stále pod jejich palbou. Sjednotili jsme se podle svého svobodného rozhodnutí právě proto, abychom bojovali proti nepřátelům, a ne abychom uhýbali do sousední bažiny‘.

Dobře víme, jak nás naučila Italská komunistická levice a také Lenin, že tyto sousední bažiny se skládají ze smíru mezi třídami, spolupráce mezi třídami, demokracie a všech příkras, které si ‚demokratický život‘ této zahnívající společnosti vymyslel. Krize, které postihly Mezinárodní komunistickou stranu – stejně jako na druhé straně krize, které postihly mnohem silnější a robustnější strany, jako byla bolševická strana a Německá komunistická strana – byly krizemi ‚růstu‘ a ‚degenerativními‘ krizemi, jak se to v přírodě stává každému organickému tělesu. Síla třídní strany, která spojuje ‚vědomí‘ (teorii) a ‚vůli‘ (stranickou činnost), spočívá v obraně, boji za udržení a znovudobytí linie, která vede od Marxe k Leninovi, k založení Komunistické internacionály a Komunistické strany Itálie, k zapřisáhlému boji proti každé oportunistické degeneraci – ať už se tento oportunismus nazývá jakkoli –, proti každému požadavku obohacení marxismu nebo vypracovávání nových a ‚inovativnějších‘ teorií a proti každému ústupku individualistického a individuálního charakteru, tedy proti každé demokratické a libertariánské iluzi.

Perspektiva proletářské a komunistické revoluce pro nás není ideálem, který se neuchopitelně vznáší ve světě idejí a nadějí, není morální útěchou tváří v tvář nejistému a neuspokojivému individuálnímu životu: je to historická jistota, které nás dialektický materialismus naučil přizpůsobit naši praktickou činnost v konkrétním každodenním životě, ale v rámci dějinného vývoje, který nás pojí s budoucí společností lidského druhu, s komunismem. Stejně jako každá lidská skupina jsme součástí odcházející generace, kterou progresivní vývoj výrobních sil, byť ve svých silných rozporech vyvolaných třídně rozdělenou společností, organicky pojí s generacemi minulými i budoucími. Naším úkolem je nejen teoreticky a politicky, ale i prakticky bojovat za to, aby revoluční třída par excellence, proletariát, svým třídním bojem znovu dosáhla síly, aby se tento dějinný skok, který lidstvo nutně učiní od obchodní a kapitalistické společnosti k socialistické společnosti a nakonec k plnému komunismu, stal konečně skutečností.“

Můžeme jen důrazně zopakovat, co jsme tehdy řekli, a pokračovat v naší práci na obnovení napojení na historii Komunistické levice a znovu osvojení obrovského teoretického a politického dědictví revolučního komunismu a pevně se přitom držet již vytyčeného směru – jak jsme připomněli v dokumentu Co odlišuje naši stranu:

politická kontinuita, která sahá od Marxe a Engelse k Leninovi, k základům Komunistické internacionály a Komunistické strany Itálie; třídní boj Komunistické levice proti degeneraci Internacionály, boj proti teorii „socialismu v jedné zemi“ a stalinistické kontrarevoluci; odmítání všech lidových front a národních odbojových bloků; boj proti principům a praxi buržoazní demokracie, proti intermedismu, mezitřídní spolupráci a politické a odborové třídní kolaboraci, proti jakékoliv formě oportunismu a nacionalismu; obtížný úkol obnovy marxistické doktríny a revolučního orgánu par excellence – třídní strany – úzce spjatého s dělnickou třídou a jejím každodenním bojem v opozici vůči kapitalismu a buržoaznímu útlaku; boj proti osobnostní a volební politice, proti jakékoliv formě indiferentismu, chvostismu, movementismu či avanturistické praxi „ozbrojeného boje“; podpora jakéhokoli proletářského boje, který se rozchází se sociálním smírem a odmítá podřízení se mezitřídnímu kolaborantství; podpora veškerého úsilí o reorganizaci proletářské třídy na základě ekonomického sdružování s perspektivou rozsáhlého obnovení třídního boje, proletářského internacionalismu a revolučního antikapitalistického boje.

Za čtyřicet let, které uplynuly od výbušné krize někdejší strany, jsme vzhledem ke stále velmi neutěšené situaci boje třídního charakteru rozvíjeli svou práci tak, že jsme nuceně přikládali prioritu publikacím a propagandě. Zatímco Le prolétaire vycházel i během krize v letech 1982–1984 (po krátkém přerušení v důsledku krize, která vypukla na mezinárodním setkání v Paříži v říjnu 1982, vyšlo číslo 367 v prosinci a poté pokračovalo v pravidelném vydávání), Il comunista (po první sérii, která vyšla v letech 1983–1984) vycházel pravidelně od února 1985 jako italský tiskový orgán strany. Perspektiva, kterou jsme si dali, bylo vydávat, jakmile to síly a finance dovolí, teoretické časopisy, a to ve francouzštině „Programme communiste“ a ve španělštině „El programa comunista“; do roku 1982 vyšlo 88 čísel prvního a 40 čísel druhého. „Programme communiste“ začal vycházet v květnu 1987 s číslem 89, „El programa comunista“ v září 1992 s číslem 41. V únoru 2002 jsme díky anglicky mluvícím soudruhům vydali první číslo časopisu The Proletarian, v srpnu téhož roku pak „Suplemento para Venezuela“ (přílohou věnovanou Venezuele). Od května 2010 jsme ve Španělsku začali vycházet s „Suplemento para España“ (přílohou věnovanou Španělsku), která byla v prosinci 2012 nahrazena díky činnosti španělské sekce, jež byla obnovena před několika lety, periodikem El proletario. V únoru 2022 jsme obnovili vydávání anglického časopisu Communist Program, který bude od nynějška vycházet pravidelně jednou za rok či rok a půl. Pokud jde o španělský jazyk, krize, která zasáhla španělskou sekci, vyhnala ze strany prakticky všechny soudruhy, kteří o několik let později vyšli s vlastními novinami, jimž dali název starých stranických novin „El Comunista“, jakožto tiskového orgánu Partido Comunista Internacional, třebaže i oni byli likvidátory strany z pozic syndikalismu a čirého teoretizování. Když jsme se rozhodli vydávat španělsky psané periodikum, tak aby nedocházelo k dalším zmatkům vzhledem ke stejnému názvu strany, zvolili jsme jako název novin „El proletario“, který doplňuje již existující revue „El programa comunista“.

Obnovení třídního boje je bohužel ještě daleko, nicméně ekonomické a politické rozpory imperialistických mocností stále více přibližují bod společenského zlomu, který neúprosně postaví na pořad dne velké dějinné dilema: válka, nebo revoluce. Od konce druhé imperialistické světové války se imperialismy připravují na to, aby obstály ve třetí světové válce; četné světové konference a líbivá prohlášení všech vládních úřadů světa o míru to rozhodně nemohou zastřít. Po nesčetných takzvaných lokálních válkách, do kterých se vždy přímo či nepřímo vměšovali nejmocnější imperialisté světa, od korejské války v roce 1950 až po současnou rusko-ukrajinskou válku, nenásledovalo a nebude následovat období míru: kapitalismus je ve svém posledním dějinném stadiu vývoje, imperialismu, odsouzen k tomu, aby se udržoval při životě a rozvíjel výhradně prostřednictvím válek, buržoazie proti buržoazii, moci proti moci, imperialistických bloků proti imperialistickým blokům, protože jeho ekonomika cyklicky produkuje nejen expanzi a rozvoj, ale především krize, stále ostřejší, hlubší a celosvětové.

Jedinou společenskou třídou této společnosti, která má historický potenciál skoncovat s vykořisťováním člověka člověkem, s ničením výrobních sil a životního prostředí, se všemi druhy útlaku a válek, je proletářská třída, třída námezdních pracujících. Tato třída má oproti ostatním společenským třídám obrovskou výhodu: je absolutně nejpočetnější, je to třída, která svou prací vyrábí hospodářské a společenské bohatství každé země, a je to třída, která má historicky za úkol zpřetrhat všechny společenské, ekonomické a politické okovy, jimiž ji ovládají buržoazní třídy každé země. A má ještě jednu fundamentální vlastnost: proletáři, námezdní pracující, jsou podrobeni stejnému útlaku, stejným existenčním a životním podmínkám bez ohledu na to, ve které zemi se narodili nebo ve které zemi pracují a do které emigrovali; je to objektivně mezinárodní třída, protože neexistuje země, ve které by nebyla utlačována, vykořisťována, podváděna, potlačována a masakrována. Má však stejně silnou nevýhodu: bez rozhodného, pevného, uvědomělého, disciplinovaného a organizovaného revolučního vedení je proletariát pouhou loutkou v rukou loutkáře v úřadu. Proletáři se mohou spolehnout na nespornou materiální skutečnost: jako utlačovaná, vykořisťovaná, masakrovaná třída na pracovištích a ve válkách je hnána bouřit se proti svému postavení námezdního otroka; vyvíjí při tom údernou sílu, snahu organizovat se na bezprostředním území a mobilizovat solidaritu s proletáři z jiných továren a jiných zemí; ale je neustále krocena, odkláněna, porážena konkurencí mezi proletáři, kterou buržoazie živí plnou silou, a proto je zaslepena a obvykle nedokáže identifikovat cíle přesahující bezprostřední boj. Třídně rozdělená společnost je extrémně rozporuplný organismus a při rozvoji výrobních sil, tedy i námezdní práce, tlačí vládnoucí třídy ke stále většímu útlaku a vykořisťování pracujících ve snaze bojovat proti tendenci klesající míry zisku, jíž je kapitalistická ekonomika chronicky sužována, a překonat krize nadvýroby, které se nyní objevují se stále větší frekvencí. Buržoazie nemá jiné prostředky, jak čelit krizím svého ekonomického a společenského systému a jak se je snažit překonat, než vytvářením podmínek pro ještě akutnější, ještě ničivější krize; a aby se s nimi vypořádala, nemůže než stupňovat úroveň střetu mezi třídami, a to z ryze ekonomické a bezprostřední roviny na rovinu politickou, čímž znovu přivádí proletariát zasahovat i na této politické rovině. Akorát že proletariát, stále silně ovlivněný spoluprací mezi třídami a volebním politikařením, uskutečňuje tyto zásahy nikoli již revolučními prostředky, k nimž byly proletářské a rolnické masy školeny revoluční a protifeudální buržoazií v jejím prvním historickém období ve prospěch její třídní revoluce, nýbrž politickými a propagandistickými prostředky zcela konzervativní a reakční demokracie, které mu předkládá přímo imperialistická buržoazie.

V dějinném průběhu třídních bojů docházelo v každé třídně rozdělené společnosti k tomu, že prošla počátečním revolučním obdobím, jehož cílem bylo svrhnout starou ekonomickou a společenskou organizaci, aby se maximálně rozvinuly výrobní síly, které se již vyvinuly ve staré společnosti; následně obdobím upevňování nadvlády nové vládnoucí třídy (období společenských reforem); a reakčním obdobím vyznačujícím se udržováním politické a společensko-ekonomické moci politikou zaměřenou na násilné brzdění objektivního rozvoje výrobních sil uvnitř výrobních a vlastnických vztahů, které již neodpovídají objektivním potřebám všeobecného rozvoje společnosti.

Kapitalistický imperialismus odpovídá tomuto poslednímu období, v němž po vymizení národně-revolučního vzepětí nastupujících buržoazních tříd prakticky ve všech koutech světa nejsou již na pořadu dne národní revoluce vedené národní a revoluční buržoazií schopnou strhnout za sebou městské proletářské masy a velké masy rolníků, revoluce, které se nevyhnutelně střetávaly nejen se starými mocnostmi feudalismu a despocie, ale také a především s imperialistickými mocnostmi, tj. vrcholnými představiteli kapitalistického vývoje – jak tomu bylo po první a zejména po druhé světové válce.

To neznamená, že všechny země světa jsou stejně rozvinuté; naopak, nerovnoměrný rozvoj kapitalismu ve světě, právě vlivem imperialistického rozvoje, má tendenci zvětšovat rozdíly mezi imperialistickými zeměmi a zbytkem světa, který je tímto způsobem, navzdory „dekolonizaci“ v 60.–70. letech 20. století, podřízen finančními a vojenskými silami zájmům velkých imperialistických zemí a velkých trustů, které dominují mezinárodnímu trhu.

Jediné, co výhledově zůstává, je třídní boj proletariátu v každé zemi proti buržoazním vládnoucím třídám, počínaje ve vlastní zemi. A právě na tento boj, objektivně mezinárodní, se třídní strana, revoluční komunistická strana, připravuje a musí připravovat od doby, kdy byl v roce 1848 sepsán Marxův a Engelsův Manifest. Historické období válek a revolucí není diktováno vůlí oligarchických sil nebo velkých vůdců; je diktováno materiálním vývojem společenských rozporů a dozráváním objektivních a subjektivních faktorů třídního a revolučního boje. Právě v této perspektivě a na základě poučení z minulých revolucí a především pak kontrarevolucí bude muset strana, pro kterou pracujeme, v historickém okamžiku velké společenské krize, která nevyhnutelně nastane – jako tomu bylo v Evropě v roce 1848, v Paříži v roce 1871, v Rusku v roce 1917 a v Evropě v letech 1919/1920 –, obstát ve svém revolučním úkolu a ubíralo se tak řešení této krize směrem proletářské revoluce, a nikoliv buržoazní kontrarevoluce.

Samozřejmě, že výbušná krize, kvůli níž se někdejší organizace rozpadla, nevyhnutelně zredukovala bojové síly strany a redukovala naši skupinu na hrstku militantů. Nestalo se tomu tak v dějinách proletářské strany poprvé; stalo se tomu tak s První internacionálou, kterou zničily anarchistické a immediatistické oportunistické tendence, a poté s Druhou internacionálou, kterou přivedly ke krachu reformistické, sociálnědemokratické a šovinistické tendence; stalo se tak navzdory velkému vítězství bolševické revoluce v Rusku v roce 1917 a zformování Třetí internacionály následkem anticentralistických, nacionalistických a po několikáté i šovinistických tendencí velkých evropských proletářských stran. Navzdory vítězství buržoazní třídy s její přímou i „nepřímou“ kontrarevolucí, kterou byl stalinismus, se však na mezinárodní úrovni začaly znovu rozvíjet faktory objektivně příznivé pro proletářskou revoluci; třebaže se ještě neprojevují v plné míře, nadále působí a pomalu rozkládají kapitalistickou ekonomicko-společenskou strukturu, pomaloučku snímají masku údajného socialismu, který měl být realizován v Rusku, v jeho satelitech a v Číně, a rovněž i masku demokracie, která již dávno přestala být liberální a stala se stále více a více demokracií fašistickou.

Tím se nijak nechce říci, že by se činnost strany usnadnila; opojení demokratismem a individualismem uvnitř proletariátu zapříčiněné ideologií, propagandou a jednáním buržoazních tříd je tak silné, že k opětovnému probuzení proletářů k boji o své životy na třídním terénu – tj. na terénu, kde se hájí výhradně proletářské třídní zájmy – je zapotřebí velkého ekonomického a společenského otřesu, díky němuž se v proletariátu znovu zrodí vůle bojovat proti vládnoucí buržoazní třídě, rozpoznané jako jeho úhlavní nepřítel, znovu se zrodí vůle organizovat se nezávisle nejen na vládnoucí buržoazii, ale i maloburžoazii, a bude usilovat o vedení nejen k vítězství v bojích na bezprostředním terénu, ale i k boji a vítězství na celkově politickém terénu.

Tímto vedením nemůže být nic jiného než třídní strana, revoluční komunistická strana, která v současnosti představuje budoucnost proletářských bojů, která dnes v současnosti představuje historické úkoly proletářské třídy na celosvětové úrovni, protože disponuje teorií revolučního komunismu, protože zná celkový historický průběh třídních bojů a konkrétně revolučního boje proletariátu, protože se v ní zhušťují zkušenosti z proletářských bojů a bojů mezinárodního komunistického hnutí a vyvozuje z porážek nezbytná poučení, aby se znovu neupadalo do stejných chyb.

Právě pro tuto stranu pracujeme, mimo a proti veškeré politice machinací, mimo a proti veškerým ústupkům oportunismu, s teoreticko-programovou neústupností jako jedinou zbraní, kterou lze v nastalých situacích uplatňovat správnou politickou a taktickou linii, správně hodnotit poměry sil a úkoly nejen strany, ale i proletářské třídy.

Mezinárodní komunistická strana
www.pcint.org