Trockisté a třídní charakter SSSR – Šarlatánství spartakistů

Pozice typická pro různé trockistické skupiny spočívala v tom, že věřily, že SSSR a země takzvaného „socialistického bloku“ nejsou kapitalistické. Toto přesvědčení sdílely nejen se stalinistickými proudy a jejich následovníky, ale také s buržoazní propagandou, která to s radostí využila jako příležitost k diskvalifikaci marxismu a socialismu v očích pracujících. Ve skutečnosti podvodné socialistické režimy v těchto zemích zavedly přinejmenším stejně intenzivní vykořisťování jako na Západě a navíc se opíraly o neúprosné protiproletářské diktatury.

Skutečnost, že stát je vlastníkem průmyslových a obchodních podniků, byla podle trockistů důkazem nekapitalistických ekonomik těchto zemí, přestože v nich byly přítomny všechny znaky kapitalismu: námezdní práce (existence třídy osob, které nevlastní nic jiného než svou pracovní sílu a jsou nuceny ji prodávat za mzdu, která je živí), trh, peníze, honba za ziskem, organizace ekonomiky výrobními podniky atd.

Přesto není v tradičních kapitalistických zemích znárodňování podniků nikterak neznámé a zatím nikdo netvrdil, že by přestaly být kapitalistické (s výjimkou několika vizionářů z amerického pravicově-konzervativního hnutí Tea Party, kteří ve státní záchraně General Motors nebo různých velkých finančních institucí vidí socialismus).

Dnes (píše se rok 2010) spartakisti (trockistický proud Mezinárodní komunistické ligy, International Communist League–Fourth International; dříve znám právě jako International Spartacist Tendency, pozn. překl.) a jejich disidentské odštěpky se stejnou zvrácenou zarputilostí pokračují v předstírání, že Čína není kapitalistická, ačkoli jsou tamní dělníci vykořisťováni na maximum: téměř hladové mzdy, práce 10 hodin denně, 6 dní v týdnu (což je minimum před „přesčasy“) a kasárenská disciplína jsou údělem desítek milionů lidí. Po stávkách z letošního léta vláda zvýšila minimální mzdu v pobřežních oblastech na 150 nebo 175 dolarů měsíčně (tj. 2 890 nebo 3 270 Kč)!

Ve skutečnosti jsou Čína, ale i Kuba a Severní Korea, stejně jako SSSR v minulosti, státně kapitalistické země, kde na obranu proti vykořisťování musí dělníci vést boj proti kapitalismu a za socialistickou revoluci úplně stejně jako v kapitalistických zemích, kde vládne tzv. svobodné podnikání.

Proto polemika, kterou jsme v minulosti vedli proti spartakistům ohledně SSSR, je platná dnes i ve vztahu k Číně.

Analýzu podstaty SSSR a tzv. „socialistických“ zemí provedli trockisté „spartakistické“ tendence (v současnosti: Internationalist Communist League/League Communist Internationalist) ve své brožuře Why the U.S.S.R. is not Capitalist (původně vydané v roce 1977 v USA). Jedná se o soubor článků napsaných jako protiváha vůči různým proudům, zejména těm spojeným s maoismem, které tvrdily, že SSSR není socialistický.

Ačkoli cíle těchto článků často vykazují teoretickou slabost, tato sbírka zároveň ukazuje, že teoretická slabost spartakistů je přinejmenším stejně závažná. Začněme však jejich polemikou proti našemu proudu.

Spartakisti kritizují „Bordigovy pozice“ (zařazené do kapitoly: „Reakční utopie anarchosyndikalismu“!!!) několika odbytými řádky: Bordiga „dokazuje, že socialismus, první stadium komunismu, v SSSR neexistuje (…). Tento způsob výroby není socialistický, tvrdí Bordiga, je tedy kapitalistický“.

Dále, Bordiga, který „se považoval za nejurputnějšího obhájce diktatury proletariátu“, „popíral jakýkoli ekonomický obsah této třídní diktatury; vycházel prostě a výhradně z toho, kdo držel státní moc. Z ekonomického hlediska podle něj neexistovalo žádné přechodné období mezi kapitalismem a socialismem; revoluční strana mohla být klidně u moci, kapitalismus by přetrval, dokud by nebyly odstraněny peníze, námezdní práce a zbožní výroba.

(…) Tato teze je v naprostém rozporu s marxistickou teorií státu, neboť popírá, že stát má ekonomický obsah a že státní moc je založena na zvláštních oddílech ozbrojených lidí, kteří brání určité formy vlastnictví. Kolektivistická ekonomika (zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, plánovité řízení výroby) nic neznamená“ (1).

My jsme samozřejmě nikdy netvrdili, že na ekonomické úrovni neexistoval žádný přechod mezi kapitalismem a socialismem a že třídní diktatura neměla žádný ekonomický obsah. Přesně naopak, diktatura proletariátu je nezbytná právě proto, aby se tento přechod mezi kapitalismem a socialismem uskutečnil na ekonomické a společenské úrovni. Nejprve jsou rychle vyvlastněni kapitalističtí podnikatelé, poté je veškerá výroba zcela reorganizována a zaměřena na společenské cíle, jsou potlačeny společensky škodlivé nebo neužitečné činnosti, pracovní den je zkrácen na malý počet hodin, ale rozšířen na všechny nezaměstnané a osoby bez práce, rozčlenění ekonomiky na podniky, zbožní výroba a distribuce zboží je potlačena souběžně s námezdní prací, penězi atd.

Tento proces radikální změny ekonomických a společenských struktur, který vede k nižšímu stádiu socialismu (kolektivistické ekonomice), není zdaleka okamžitý, protože se neomezuje, jak jsme viděli, na vyvlastnění velkých kapitalistů, které samo o sobě může být velmi rychlé. Nejenže to trvá dlouho, ale hlavně toho nelze dosáhnout v rámci jednoho jediného národa, protože musí zahrnovat přinejmenším všechna hlavní centra světové ekonomiky, včetně oblastí produkujících suroviny, a to kvůli velmi vysokému stupni vzájemné ekonomické závislosti, kterého dosud kapitalistické ekonomiky dosahovaly. Dokud nebude dosaženo mezinárodního vítězství revoluce, budou již zavedené diktatury proletariátu schopné udělat pouze první kroky této společensko-ekonomické transformace; proto budou stále existovat kapitalistické ekonomické formy (oběh peněz, námezdní práce, drobná rolnická nebo řemeslná výroba atd.), které s sebou ponesou riziko podkopání těchto kroků zevnitř.

Situace v Rusku byla mnohem složitější, protože na venkově, kde žila naprostá většina obyvatelstva, proticarská revoluce, která rozbila feudální strukturu, zároveň otevřela cestu k mohutnému rozvoji kapitalismu. Na sklonku svého života Lenin vysvětloval, že na hospodářské úrovni se v Rusku ještě nevede boj mezi socialismem a kapitalismem, ale mezi státním kapitalismem spjatým se socialismem (politickou mocí) a drobnou zbožní výrobou spřaženou se soukromým kapitalismem. A Lenin upozornil, že ještě nelze říct – a to bylo v roce 1923 – který zvítězí! Dnes víme, že zvítězil státní kapitalismus – za cenu kompromisu s malovýrobou ve formě kolchozů – ale jen díky tomu, že zabil socialismus, tj. proletářský charakter politické moci. Formy vlastnictví, plány, prezentované jako „kolektivní“ a rituálně uctívané spartakisty jakožto důkazy nekapitalistické povahy SSSR, byly ve skutečnosti vytvořeny především stalinským režimem. Sovětští dělníci se na této formě vlastnictví nijak nepodíleli; zůstávali proletáři, kteří neměli jiné východisko než povinnost prodávat svou pracovní sílu za mzdu, aby nezemřeli hlady; hrozily jim nejpřísnější tresty (včetně trestu smrti za „krádež státního majetku“), pokud by je jen napadlo, že si k nějakému tomuto majetku dopomohou nebo že naruší fungování této ekonomiky, kterou mají spartakisti tu drzost nazývat „kolektivistickou“! Zvláštní oddíly ozbrojených lidí (stát) neúprosně bránily státní vlastnictví proti proletariátu.

Tržní „socialismus“

Jestliže spartakisti v citované pasáži zjevně uznávají, že v ekonomické rovině Rusko nebylo socialistické, přesto tvrdí, že už nebylo kapitalistické. Stále zde zůstává problém nesporné, nikoliv dočasné, existence pilířů kapitalistického výrobního způsobu, jimiž jsou trh a peníze, a to nikoli na neustálém ústupu, jak by tomu bylo ve společnosti přecházející k socialismu, nýbrž spíše v trvalém a neustálém rozvoji:

Tvrdí, že „představa zcela řízeného hospodářství bez peněz nebo trhu je v situaci nedostatku čistě a jednoduše reakční utopií. Sovětské masy, které trpěly militarizací práce za Stalina a které stále stojí ve frontách (…), nepřijmou vlídně programy rozdělování práce na základě administrativního příkazu a přídělového systému spotřebního zboží“ (2).

Pro spartakisty je tedy spravedlivé a normální, že je toto rozdělování práce a spotřebního zboží, místo aby probíhalo racionálně, plánovitě, na základě centrálního politického rozhodnutí, ponecháno víceméně volné hře trhu!!!! A kdo jsou ty masy, které by se na zánik peněz a trhu nedívaly vlídným okem, když ne vrstvy, které mají více peněz, než zbytek obyvatelstva a které si tak mohou na trhu koupit vše, co si ti druzí dovolit nemohou, tedy vrstvy – třídy! – privilegovaných, třídy majetných? Příděly – které, a to je třeba říci jen tak mimochodem, nemají jiný smysl než v době nedostatku – jsou prostředkem, jímž se výrobky rozdělují vyrovnávacím způsobem, a jsou tedy proletářským opatřením, zatímco spoléhání se na hru trhu a peněz znamená nechat bohaté spotřebovávat více než ostatní, a je tedy ústupkem buržoazním vrstvám.

Po období známém jako „válečný komunismus“ byli bolševici nuceni, aby se vyhnuli ekonomické katastrofě, učinit tento druh ústupků; bylo to zavedení NEPu (nové ekonomické politiky), který umožnil fungování mechanismů trhu a peněz, jediného prostředku k oživení ekonomiky, protože skutečná úroveň rozvoje Ruska neumožňovala překročit kapitalistické stadium. Spartakisté, neschopní pochopit tuto mimořádně obtížnou historickou situaci,

ve které je proletářská moc do jisté míry nucena provést přechod ke kapitalismu, povýšili uchýlení se k trhu a penězům ve společnosti přecházející k socialismu na úroveň obecného zákona. A co hůř, tvrdí, že tento „zákon“ stanovil sám Marx! Takto s chvályhodnou jasností předkládají tuto koncepci, která si zaslouží místo mezi nejbizarnějšímii hloupostmi, které kdy pseudomarxisté vyslovili:

„Marx odhadoval, že v kolektivizované ekonomice v době nedostatku by se spotřební zboží mělo prodávat za výrobní náklady. Domníval se totiž, že jednou z výhod hospodářského plánování je právě to, že odstraňuje nepředvídatelné výkyvy trhu a stejně tak to, že umožňuje, aby spotřební zboží bylo k dispozici za svou skutečnou hodnotu a v rovnovážném množství:

‚(Jen tam, kde je výroba pod skutečnou předem určující kontrolou společnosti, vytváří společnost souvislost mezi množstvím společenské pracovní doby vynakládaným na výrobu určitého předmětu a rozsahem společenské potřeby, která má být tímto předmětem uspokojena.) (…) Odpovídá-li však množství společenské práce vynaložené na výrobu určitého zboží rozsahu společenské potřeby, jež má být uspokojena, takže vyrobené množství produktu odpovídá obvyklému měřítku reprodukce při nezměněné poptávce, prodává se zboží za svou tržní hodnotu. Směna čili prodej zboží za jejich hodnotu je racionálním principem, přírodním zákonem jejich rovnováhy’ (zvýrazněno v samotné brožuře) – Marx K., Kapitál, kniha III, kapitola X.

V podmínkách diktatury proletariátu by měl být trh normálním mechanismem pro existující rozdělování zboží a služeb určených ke spotřebě, které jsou k dispozici pouze v omezeném množství“ (3).

Ponecháme-li stranou hrubou záměnu mezi kolektivizovaným hospodářstvím, tedy socialismem, a diktaturou proletariátu – proletářskou politickou mocí, která má za svůj historický úkol tuto kolektivizaci uskutečnit (až bude ekonomika skutečně kolektivizována, nebudou již existovat žádné třídy, již žádný stát, a tedy ani žádná diktatura proletariátu), stále by v tomto případě platilo, že Marx by jako první, ještě před Stalinem a jeho gorbačovskými dědici, teoretizoval socialistické tržní hospodářství, neboť v kolektivizované společnosti jsou spotřební statky zbožím s jejich výrobní cenou!

Naštěstí pro Marxovu pověst toto vůbec neplatí, jak se čtenář snadno přesvědčí, bude-li s námi trpělivě pokračovat.

Citát, který spartakisti reprodukují ve dvou fragmentech, je vyňat z části Kapitálu, díl III, věnované Přeměně zisku v průměrný zisk, z kapitoly nesoucí název Vyrovnání všeobecné míry zisku konkurencí. Tržní ceny a tržní hodnoty. Mimořádný zisk. V žádném případě zde nejde o diktaturu proletariátu ani o „kolektivizované hospodářství v době nedostatku“! Na stránce, která citát obsahuje, Marx zkoumá výkyvy nabídky a poptávky: tomu, že odpovídají výkyvům mezi množstvím vyrobeného zboží a efektivní poptávkou. „Společenskou potřebu“, o níž na toto téma hovoří, definoval již dříve takto:

„Jen tak mimochodem tu poznamenáme, že ‚společenská potřeba‘, tj. to, co reguluje princip poptávky, je podstatně podmíněna vzájemným poměrem různých tříd a jejich ekonomickým postavením, tedy zejména za prvé poměrem celkové nadhodnoty ke mzdě a za druhé vzájemným poměrem různých částí, na něž se nadhodnota štěpí (…), a tak se opět i zde ukazuje, že poměr mezi poptávkou a nabídkou nemůže absolutně nic vysvětlit, dokud není vyložena základna, na níž se tento poměr vytváří.“ (4).

Je nesporné, že se zde nacházíme v kapitalistické ekonomice!

Spartakistická falzifikace

V závorce Marx uvádí, že na rozdíl od kapitalismu nemůže v socialistické ekonomice docházet k nesouladu mezi množstvím výrobků a potřebami, které mají být uspokojeny (první část citátu reprodukovaná spartakisty). Pokračuje ve své úvaze a vysvětluje, proč se zboží prodává pod svou hodnotou, když je ho příliš mnoho, a naopak, když je ho příliš málo (pasáž, kterou spartakisti vynechali, je ve výše uvedené citaci pod třemi zvýrazněnými tečkami). Dále Marx píše, že když existuje shoda, zboží se pak prodává za svou hodnotu; je „přírodním zákonem jejich rovnováhy“ (druhá část citátu). Spartakisti pak vyškrtli konec věty: „odchylky je třeba vysvětlovat na základě tohoto zákona, a ne naopak vyvozovat zákon z odchylek“, nepochybně proto, že čtenář by pak mohl tušit, že Marx mluví o kapitalismu a zároveň polemizuje s vulgárními buržoazními teoretiky, kteří vysvětlují hodnotu pomocí výkyvů nabídky a poptávky.

Je třeba také poznamenat, že Marx nemluví o zboží prodávaném za výrobní náklady, nýbrž za tržní hodnotu, tj. která zahrnuje průměrnou míru zisku výrobců vyrábějících s průměrnými výrobními náklady a u některých výrobců, kteří mají nižší výrobní náklady, nadměrný zisk (a naopak zisk nižší než průměrný zisk u těch, kteří vyrábějí s vyššími náklady) (5). Pokud by se zboží prodávalo za výrobní náklady (průměrné), a nikoli za hodnotu (tedy odstraněním neplacené pracovní doby, která je zdrojem hodnoty), jak doporučují spartakisti pro své kolektivizované, a přesto obchodnické hospodářství, důsledkem by bylo zastavení výroby: peníze získané prodejem by totiž mohly být použity pouze na úhradu vynaložených výdajů a nezbylo by nic, s čím by bylo možné zahájit nový výrobní cyklus. V zásadě jde o mylný starý požadavek na nezkrácený výtěžek práce, stokrát vyvrácený marxisty, například v Kritice gothajského programu: i ve skutečně kolektivizované ekonomice (která je na přechodu k socialismu, nebo je již socialistická či komunistická), a nezávisle na spartakistických hloupostech v souvislosti s úlohou trhu a peněz („Ve společnosti sdružených výrobců, založené na společném vlastnictví výrobních prostředků, nesměňují výrobci své výrobky,“ Marx v Kritice gothajského programu: tedy žádný prodej a žádný trh), dělník nikdy nedostane nezkrácený výtěžek své práce, protože vždy bude nutné odečíst část pro nepracující (nemocné, děti, staré atd.), zlepšit všeobecné životní podmínky i pro příští generace, zajistit pokračování výroby atd. atd. (6)

Je možná jedna ze dvou věcí: buď, že spartakisti Marxův výklad nepochopili, nebo možná, a to je mnohem pravděpodobnější, jej bezostyšně falšují s jediným cílem, aby se ekonomika, v níž vládne kupecká výroba, vydávala za socialismus, respektive „postkapitalismus“ …

V jiném polemickém článku, který je reprodukován v jejich brožuře, však spartakisti bez mrknutí oka tvrdí, že rubly ve mzdách vyplácených dělníkům ve skutečnosti nejsou peníze, ale „zobecněné přídělové lístky“; „V tomto vztahu sovětská ekonomika odpovídá tomuto Marxovu popisu finančních mechanismů (sic! pozn. red.) zespolečenštěného hospodářství vystaveného nedostatku:

‚Peněžní kapitál za společenské výroby odpadá. Společnost rozděluje pracovní sílu a výrobní prostředky mezi různá odvětví výroby. Výrobci mohou třebas dostávat papírové poukázky, za něž odeberou ze společenských spotřebních zásob množství výrobků odpovídající jejich pracovní době. Tyto poukázky nejsou peníze. Neobíhají.‘ (zvýrazněno námi) Kapitál, díl II, kapitola 18.“ (7)

A tak u spartakistů buď peníze v SSSR zmizely, čímž falšují sovětskou realitu mnohem více než nejzarytější stalinističtí propagandisté; nebo rubly skutečně obíhají, čímž naopak ospravedlňují jejich existenci a jejich používání, proti němuž vzápětí polemizují! Je proto zbytečné je upozorňovat, že někdy tvrdí, že SSSR není socialistické, jindy že odpovídá marxistickému popisu socialistické ekonomiky. Zbytečné je také zakoušet trpělivost čtenáře vyzdvihováním „omylů“, jimiž se hemží každý jejich teoretický výklad nebo fantastická idealizace sovětské reality: ukázka teoretického šarlatánství spartakistů již byla provedena. Spokojíme se pouze s jednou perlou, zato však poměrně monumentální, a to v souvislosti se zákonem hodnoty.

Perla spartakistů

Ve snaze dokázat, že zákon hodnoty v SSSR neexistuje, ačkoli tam připouštějí existenci trhu (či spíše… tří trhů!), spartakisti tvrdí, že „zákon hodnoty nefunguje například v barterovém hospodářství (bez peněz). Za těchto okolností jsou podmínky směny řízeny buď nahodilými podmínkami nabídky a poptávky, nebo tradicí. (…)“ (!!!)

Je „možné mít trhy, na kterých zákon hodnoty nefunguje. V předkapitalistických společnostech byla směna poměrně vzdálena od podmínek reprodukce, takže zákon hodnoty nepůsobil. (…) Nedomnívám se, že by se tento obchod (Římské říše s Čínou, pozn. red.) řídil zákonem hodnoty“ !!! (8).

Neznalost základních textů marxismu je zde natolik velká, že se stává podezřelou. Nejenže si Marx dal tu práci, aby obšírně vysvětlil, jak se zákon hodnoty objevuje na periferii primitivních ekonomik, když obchodují s jinými ekonomikami, a jak, jakmile se objeví, tyto ekonomiky podkopává; jak před vznikem peněz hodnoty výrobků, které se směňují, jsou poměřovány s jinými statky, pak prostřednictvím výrobků, které fungují jako všeobecné ekvivalenty atd., ale navíc otevírá jedno ze svých základních ekonomických děl citátem řeckého filosofa Aristotela, který dávno před vznikem římské říše zavedl rozdíl mezi směnnou a užitnou hodnotou (9)! Přibližně ve stejné době, kdy byla římská republika teprve na svém počátku, velký čínský filosof Mencius (Meng-c’) již tvrdil, že zdrojem hodnoty je práce… Představa, že mohou existovat trhy – tj. směna výrobků, a nikoli drancování nebo výměna darů – aniž by tyto výrobky byly směňovány za svou hodnotu, je čirá imbecilita: „zákon hodnoty je právě základním zákonem výroby zboží“, připomíná Engels Dühringovi, který chtěl stejně jako spartakisti a všichni falešní socialisté zachovat v budoucí společnosti výrobu pro trh, „tedy i její nejvyšší formy, kapitalistické výroby“ (10). Socialistická společnost, kterou si Dühring představoval, tak byla pouze idealizovanou kopií současné kapitalistické společnosti.

Snaha ospravedlnit sovětský režim založený na vykořisťování námezdní práce nevyhnutelně vyústila v neznalost, zamlčování, falšování marxistických postojů; spartakisti, kteří na politické úrovni dotlačili obhajobu tohoto režimu a jeho satelitů ke karikatuře, se nemohli vyhnout tomu, aby si Dühringovo kontrarevoluční dílo znovu nepřivlastnili pro své vlastní účely.

Příběh reformismu běžící pozpátku

Je však ironií, že kromě teoretického šarlatánství, ze kterého uvádíme jen ty nejkřiklavější příklady, nám sami spartakisti poskytují nepřímý důkaz dosvědčující falešnost jejich analýzy povahy SSSR, analýzy, která je vlastní všem trockistům.

Dnes spartakisti přiznávají, že kapitalismus v Rusku existuje, ale podle nich proto, že byl „obnoven“ Jelcinem po neúspěchu tragikomického pokusu o puč v létě 1990. Na rozdíl od reformismu tvrdí revoluční marxismus, že není možné postupně, pokojně přejít od jednoho společenského režimu k druhému, od jednoho výrobního způsobu k druhému: není možné postupně přeměnit kapitalismus v socialismus, a to pomocí společenských a politických reforem. Vyžaduje to revoluci, která rozbije staré politické nadstavby (buržoazní stát) vybudované na obranu buržoazních společenských vztahů a založí novou politickou strukturu (proletářský stát, diktaturu proletariátu) schopnou despoticky jednat a prosadit navzdory odporu poražených tříd radikální změnu společenských vztahů.

Trockij se domníval, že v této základní marxistické pravdě našel argument pro odmítnutí myšlenky kapitalistické povahy státu v SSSR; podle něj připustit, že tam došlo k restauraci kapitalismu, aniž by došlo k sociální a politické kontrarevoluci, tj. k násilným bojům mezi třídami, k urputné intenzivní občanské válce atd., by nebylo nic jiného, než pustit příběh reformismu pozpátku, že by to nebylo nic jiného, než upadnutí do vulgární reformistické ideologie. Osudovou chybou Trockého bylo, že zapomněl, že kapitalistický výrobní způsob nebyl v Rusku vlastně nikdy zrušen. Bez vítězství revoluce v plně kapitalistických zemích, která mohla poskytnout výrobní síly dostatečné k urychlení společenských změn, nemohl materiálně existovat v zemi s opožděným vývojem a kde rolnictvo, které tvořilo velkou většinu obyvatelstva, žilo pod vládou drobné tržní výroby, pouze soukromí kapitalisté byli vyvlastněni a jejich podniky byly dány pod státní kontrolu. Trockij tehdy zapomněl, že tento státní průmysl, založený na námezdních dělnících, nepředstavoval žádnou postkapitalistickou formu, ale formu státního kapitalismu v boji proti „oceánu drobné tržní výroby“ (rolnictva), jak říkal Lenin, a také, zákeřně, ale mocně, proti proletářské politické kontrole.

Znovu navazujíce na Trockého argumentaci, spartakisti ve své brožuře brojí proti absurditě maoistické představy, že pouhá výměna vůdců na vrcholu může změnit společenskou povahu země, tj. její dominantní způsob výroby, její společenské vztahy, třídní povahu státu atd.: „idealistické a konspirativní pojetí dějin“, potvrdili spartakisti pro jednou oprávněně.

Napsali: „K obnově kapitalismu nemůže dojít postupnou evolucí nebo prostým přeskupením na vrcholu; vyžaduje násilnou kontrarevoluci. (…) [Obnova kapitalismu] by nebyla palácovým spiknutím jako ve fantasmatech maoistů o ‚restauraci à la Chruščov‘. (…) Objevení se mocných sil příznivých restauraci kapitalismu by vyvolalo reflex ‚konzervace‘ ze strany části stalinských byrokratů, toužících zachovat si své společenské postavení; to by také dalo vzniknout přímo kontrarevolučnímu křídlu byrokracie (…). Dělníci by však jednali instinktivně, aby bránili své zájmy proti rostoucímu reakčnímu nebezpečí. Restaurace kapitalismu by mohla zvítězit pouze během občanské války, v níž by uvědomělé složky proletariátu byly rozdrceny po neúprosném boji na obranu kolektivizovaného vlastnictví, ekonomického základu přechodu k socialismu“ (zdůrazněno jimi).

Nic takového se nestalo a spartakisti nyní přísahají, že kapitalistickou restauraci způsobilo palácové spiknutí! Takže to, na čem dnes trvají, že se stalo, považovali z marxistického hlediska včera – spolu s Trockým – za nemožné! Ale přiznat, že se mýlili, by znamenalo buď přiznat, že marxismus za nic nestojí a že by měl být nahrazen idealismem; nebo přiznat, že toto palácové spiknutí nezměnilo společenskou povahu země, ale dalo jen podnět k modifikacím politické nadstavby, protože předtím i potom je dominantním výrobním způsobem kapitalismus, společnost je rozdělena na třídy a proletariát je třídou vykořisťovanou – tedy uznat nepravdivost ústředního dogmatu trockismu, který slouží k ospravedlnění politiky chvostismu ve vztahu ke stalinským a poststalinským státům a stranám.

Proto pro ně není příliš podstatné, že byli oklamáni; při rozdávání oportunistických blábolů, u kterého teoretické argumenty slouží pouze k ospravedlnění adaptace politiky krůček po krůčku, je hnutí vším, teorie ničím…

(1) Viz Úvod (Introduction) v Why the U.S.S.R. is Not Capitalist, str. 10, Spartacus Youth Publishing Co., New York, 1977

(2) Tamtéž, str. 12.

(3) Seymour J., The reactionary Utopias of Bettelheim and Sweezy; zařazeno do zmíněné brožury Why the U.S.S.R. is Not Capitalist; str. 31.

(4) Marx K., Kapitál, díl III, kapitola 10.

(5) Kdyby se zboží prodávalo úměrně výrobním nákladům, zboží vyráběné s nižšími náklady by bylo levnější, a proto by se prodávalo na úkor zboží, jehož výroba je dražší. Pokud má výrobce těchto komodit dostatečnou výrobní kapacitu, eliminuje ostatní výrobce a „tržní hodnotou“ se stává hodnota jeho zboží; pokud ne, spokojí se s podílem na trhu odpovídajícím jeho výrobním kapacitám díky tomu, že jeho zboží je konkurenceschopnější, pak se vyrovnává s průměrnou prodejní cenou těchto komodit, tj. s „tržní hodnotou“, která mu umožňuje strčit do kapsy „nadměrný zisk“ ve srovnání s jeho konkurenty. Marx tento mechanismus podrobně vysvětluje, aby zesměšnil vulgární tezi, podle níž by hodnotu určoval zákon nabídky a poptávky: ten ve skutečnosti způsobuje pouze vznik průměrné hodnoty zboží, která odpovídá průměrné společensky nutné pracovní době k jeho výrobě, jeho průměrným výrobním nákladům, a která vysvětluje pouze oscilace při srovnání s touto hodnotou. To vše charakterizuje společnost zbožní výroby, a je tedy nemyslitelné v socialistické, nekomerční společnosti s výrobou plánovanou k uspokojování společenských potřeb. V jiné pasáži spartakisti tuto otázku výrobních nákladů přehodnocují, jen aby považovali za politováníhodné, že SSSR není dostatečně obchodnický: „Můj názor, a věřím, že to bylo stanovisko Marxe (!), je, že v dělnickém státě v podmínkách nedostatku (?) by se ceny spotřebního zboží měly obecně rovnat jeho výrobním nákladům. To není zákon vyplývající z nezávislého působení konkurence; je to norma plánování (!!). Nicméně v byrokraticky zdegenerovaném ruském státě je tato norma porušována. Neexistuje (…) tendence, aby ceny spotřebního zboží odpovídaly výrobním nákladům (!?). Pokud je míra obratu prodeje, která je ukazatelem rozdílu mezi nabídkou a poptávkou, u určitého zboží obzvlášť vysoká, neexistuje mechanismus (!?!), který by přesunul výrobu směrem k tomuto zboží“ (s. 54). Čím by tento bohužel chybějící mechanismus v tomto zdegenerovaném dělnickém státě byl, ne-li onou slavnou „neviditelnou rukou trhu“, která provádí námi popsaný proces eliminace nedostatečně ziskových výrobců (s příliš vysokými výrobními náklady)? Teoretická reflexe spartakistů není schopna překonat meze základních kategorií buržoazní ekonomie, stejně jako jejich politická praxe není schopna překročit meze chvostismu; především ve vztahu k oportunismu stalinského původu.

(6) Viz Marx, Engels, Kritika gothajského programu, 1875

(7) Seymour J., The reactionary Utopias of Bettelheim and Sweezy; zařazeno do zmíněné brožury Why the U.S.S.R. is Not Capitalist; str. 29

(8) Seymour J., The Anti-Marxist Theory of „State Capitalism“ – A Trotskyist Critique; článek je rovněž součástí zmíněné brožury Why the U.S.S.R. is Not Capitalist, s. 81.

(9) Viz Marx K., Ke kritice politické ekonomie, první oddíl, první kapitola. Čtenář může nalistovat na první kapitolu prvního dílu Kapitálu, „Zboží“, kde najde vysvětlení směny zboží v době barterového obchodu, vzniku peněz atd. Na římské trhy se dostávalo různé zboží a zejména čínské hedvábí, přičemž procházelo přes různé prostředníky. Spisovatel a moralista Plinius Starší o tom lamentoval následovně: „Každý rok Indie, Čína a Arábie odvádějí z naší říše sto milionů sesterciů – tolik nás stojí nárůst našeho přepychu a to, co nás stojí naše ženy (…)“. (viz „Richesse et pauvreté des nations“, „Politique Internationale“, léto 1997). Historikové snadno prokázali, že Plinius nebral v úvahu, co Římané prodávali: obchod s těmito zeměmi nebyl pouhým odčerpáváním římských hodnot, ale byl pravděpodobně vyvážený. V každém případě by však tyto stížnosti stačily k tomu, aby bylo možné konstatovat, že zákon hodnoty plně reguloval obchod s Čínou a dalšími zeměmi. Marxovy texty se hemží poznámkami naznačujícími roli zákona hodnoty v Římě (včetně příčin sociálních nepokojů, například zvýšení hodnoty mědi v prvních letech republiky, které způsobilo zkázu plebejců). Při studiu vývoje obchodu a obchodního kapitálu píše: „Ve starém Římě dosáhl kupecký kapitál už v pozdějším období republiky vyššího stupně vývoje než kdy předtím ve starém světě“ (Kapitál, díl III, kapitola 20). Kontrola obchodních cest byla důležitým důvodem válek, které Řím vedl. V našem článku „Economie marxiste (II) : principaux résultats du Livre I du ‚Capital‘“ (Programme Communiste, č. 48/49) podáváme Marxovy výklady o zákonu hodnoty a směny zboží tak, že je ilustrujeme na příkladech čerpaných z tabulek pro stanovení cen v Mezopotámii na počátku 2. tisíciletí př. n. l.. Lze také evokovat práce současných etnologů o stanovení hodnoty zboží, které si vyměňují komunity z doby kamenné na Papui-Nové Guineji…

(10) Engels B., Anti-Dühring, třetí díl, kap. 4, „Rozdělování“

Mezinárodní komunistická strana
www.pcint.org