Body k otázce bezprostředního boje nezávislých proletářských organizací

Již během politického boje, který se ve straně rozpoutal včera při krizi uvnitř organizace v letech 1982–1983 a uvnitř organizace „Combat“ v roce 1984, kde skončilo mnoho bojovných soudruhů, kteří byli vnímaví na problémy třídního boje a politického a organizačního znovuobnovení strany, jsme začali pracovat na politické bilanci vnitřní krize.

Materiály z této práce se dostaly do listu „Il programa comunista“ od října 1982 – data, kdy vypukla vnitřní a mezinárodní krize strany – do června 1983 – kdy bylo staré centrum strany zbaveno moci umělou „většinou“ „nejdůležitějších“ italských sekcí a nahrazeno tzv. ústředním výborem (dále CC), který řídil „Il programma comunista“ až do ledna 1984 – CC, který následně vydával noviny, jež rovněž nesly název „nové organizace“, tedy „Combat“. Materiály o této naší práci pochopitelně nenašly v „Combat“, od března do října 1984 – data, kdy jsme se s touto skupinou definitivně rozešli – místo, neboť byly tak moc v rozporu s novou linií.

Po celé toto období jsme se v Itálii, ale i ve Švýcarsku a Francii snažili vést náš boj a připravovat zlom na politické úrovni, mimo a proti personalismu a demokratickým metodám, do nichž se postupně propadali různí likvidátoři strany: nejprve likvidátoři první vlny v čele s mezinárodním centrem strany v Paříži, tj. ti, kteří tvrdili, že strana po 15 let používala marxismus proti společenskému hnutí; pak likvidátoři druhé vlny, tj. ti, kteří se po celé období krize drželi stranou vnitropolitického boje, vyjma toho, že se obrátili na buržoazní soud pro podporu, aby se zmocnili titulu „Il programma comunista“, a kteří zastávali teorii, že každý soudruh a každá skupina soudruhů by se měla reorganizovat izolovaně a podle svých sil; a konečně likvidátoři poslední vlny, nepokrytí demokraté uvnitř „Combat“, kteří ve svém immediatismu a maloburžoazní zášti vůči každému soudruhovi a všemu, co mohlo jen připomínat tradici neústupnosti italské levice, nenašli nic lepšího, než zaměnit sebe sama za „hnutí“ a obvinit náš proud z „vrozené vady“, kvůli níž strana nikdy neměla a později nebude mít schopnost jednat v rámci dané reality a intervenovat na půdě bezprostředních bojů. První likvidátoři se později sami zredukovali na pouhé „neorganizované dobrodruhy“ „uvnitř“ hnutí a stáhly se „do vlastních“ soukromých životů; ti druzí se zreorganizovali kolem novin „Il programma comunista“; ti třetí vydrželi ještě pár let „organizovaně“ a pak se sami od sebe rozpustili a rozplynuli se jako sníh na slunci.

Nuže, text, který zde znovu publikujeme – ve skutečnosti jej přebíráme z čísel 3–4, 5 a 6/1985 titulu „Il comunista“ – je právě součástí tohoto boje a této práce na bilancování krizí strany. Jelikož je poměrně dlouhá, musíme ji zveřejnit v několika částech. Skládá se ze tří částí, z nichž první se týká obecných základních podmínek vztahu mezi námezdní prací a kapitálem a vrozeného nesmiřitelného protikladu mezi třídami v této současné společnosti, druhá se zabývá konkrétnějším problémem objektivních snah o proletářskou organizaci na obranu bezprostředních zájmů a politickými a praktickými úkoly revolučních komunistů při účasti, podpoře a organizaci všech třídních snah o nezávislou organizaci bezprostředního boje; a třetí se zabývá zejména třídním kolaborantismem odborů, „netrpělivými“ reakcemi na reformismus a nezbytností třídní strany, přičemž na závěr vytyčuje znaky následné prohlubující práce ohledně třech hlavních témat: pracovní podmínky, životní podmínky a podmínky boje proletariátu, což jsou pokyny zcela platné i dnes.

Kapitoly textu jsou následující:

– Kapitalistický způsob výroby je založen na získávání nadhodnoty z námezdní práce. – Základní antagonismus mezi buržoazními a proletářskými zájmy. – Třídní boj v této společnosti nelze potlačit. – Obrana proti neustálému zhoršování je otázkou života. – Bezprostřední orgány nezávislé na kolaborantismu a jeho aparátech. – Reformistický kolaborantismus a nezvratná tendence k jeho integraci do státu. – Nutnost rozchodu s praxí a politickou a odborovou linií kolaborantismu. – Netrpělivé reakce nevymaňující se ze sevření kolaborantismu. – Falešné východiska teoretizování a movementismu. – Pro třídní boj je nezbytná třídní strana. – Skutečná hnutí a třídní hnutí. – První závěry.

Obrana proletářských podmínek existence v buržoazní společnosti probíhá především na dvou úrovních: na bezprostředně ekonomicko-odborové a bezprostředně politické, tj. v oblasti ekonomického vyjednávání a v oblasti občanských práv. Tato obhajoba životních, pracovních a bojových podmínek proletariátu sama o sobě nevybočuje z rámce buržoazních výrobních a společenských vztahů: vyjadřuje třídní požadavky, to ano, ale z hlediska třídy pro kapitál, které kapitalistický systém ještě toleruje týkají-li se námezdní práce a života „plémě proletářů“ – prodejců pracovní síly a těch bez rezerv, a nevybočují-li z rámce obchodních vztahů, které jsou základem společenských vztahů v této společnosti.

Na druhé straně je tato obrana pro proletářskou třídu nezbytná, protože se staví proti absolutnímu a despotickému prosazování výlučných zájmů, a to nejen obecných a „historických“, ale i bezprostředních a partikulárních zájmů kapitalistické třídy. Ekonomický a bezprostřední obranný boj staví proletáře do pozice, kdy si uvědomují, že mají stejné obecné zájmy, rozvíjí jejich solidaritu a umožňuje proletariátu – na určité úrovni společenského napětí – bojovat na mnohem vyšších a širších úrovních a oblastech, na úrovních všeobecného politického boje. Aby se proletáři mohli lépe bránit, organizují se do sdružení, do odborů, aby si zajistili také trvalé nástroje boje, a tak bylo možné překonat období, kdy se bezprostřední a dílčí boj nekoná. Dělnické a obecněji proletářské sdružování je tedy nepostradatelným prvkem pro samotný život proletářů v této společnosti a organizovaným základem jejich současného i budoucího politického boje.

Kapitalistický způsob výroby je založen na získávání nadhodnoty z námezdní práce

1. Všeobecné rozšíření námezdní práce je revolučním úspěchem oproti předkapitalistickým výrobním způsobům, neboť umožňuje obrovský kvalitativní skok na úrovni výroby a rozhodující kvalitativní skok na úrovni společenských vztahů: podstatně zjednodušuje společenské vztahy mezi lidmi na jediný základní vztah, obchodní, zejména námezdní vztah; vztah, ve kterém figurují dva subjekty, třída buržoazie (vlastníci výrobních prostředků a především výrobků, a též kupci pracovní síly) a třída proletářů (těch bez rezervy a prodávajících svou pracovní sílu).

Každá třída se vůči druhé snaží dosáhnout co nejvýhodnějšího obchodního výsledku, ale protože buržoazní třída se opírá o kapitalistický způsob výroby, který je dominantním způsobem výroby, je to ona, kdo ovládá společnost a obecně diktuje podmínky nákupu a prodeje pracovní síly.

2. Proletářská třída představuje v této společnosti zvláštní zboží, které kromě toho, že podléhá obecnému tržnímu zákonu nabídky a poptávky, má samo o sobě zvláštní vlastnost, kterou nemá žádné jiné zboží: Jeho použití v pracovní době ve výrobním procesu způsobuje kapitalistickému uživateli dodatečný zisk, který se z pohledu proletáře nazývá nadhodnota (tj. vyšší podíl hodnoty obsažené v hotovém produktu připravenému k prodeji, tedy extra část díky nezaplacené pracovní době), zatímco buržoa ji nazývá zisk (tj. zisk za to, že předem poskytl kapitál nutný k uvedení výrobního cyklu do chodu).

Čím větší nadhodnota vzniká z využití pracovní síly, tím více je tato pracovní síla vykořisťována.

Kapitalistický výrobní systém je takový, že jeho rozhodující nosný článek tkví právě v této specifické spojitosti: pokud není určité množství pracovní síly (tj. proletářů) vykořisťováno, a to za podmínek většího vykořisťování, tj. větší produktivity, není nadhodnota, není zisk. Tento mechanismus nevyplývá z libovůle či prohnanosti kapitalistů, ale je základním mechanismem výrobního systému a reprodukce kapitálu: jde tedy o obecný zákon zachování buržoazní společnosti.

3. Obrana podmínek výroby a reprodukce kapitálu je tak hlavním politickým problémem buržoazní třídy, která se snaží zajistit svůj rozvoj navzdory obrovským rozporům, které systém vytváří a reprodukuje, a dílčím i všeobecným krizím, které cyklicky prožívá.

Kapitalistický způsob výroby rozvíjí systém podniků (tedy anarchii výroby a distribuce) vycházející ze základního hospodářského rozporu moderní společnosti: společenské výroby (všeobecné rozšíření námezdní práce) a soukromého přivlastňování produktů (společenské bohatství v držení pouze jedné části společnosti, buržoazní třídy). Odtud pramení věčně ostrá konkurence mezi buržuji, respektive mezi podniky, z nichž každý na trhu soupeří o to, aby pro svůj prospěch získal co největší podíl na společenském bohatství a co největší prospěch z prodeje svého zboží (ať už jde o suroviny, hotové výrobky, služby, peníze, nebo dokonce samotnou pracovní sílu).

Tato soutěž mezi buržuji se přímo odráží na „trhu práce“, tj. v podmínkách nákupu a prodeje pracovní síly, kterou jsou proletáři nuceni nabízet výměnou za mzdu, aby přežili. Obrana podmínek výroby a reprodukce kapitálu tak nevyhnutelně jde proti obecným zájmům prodejců pracovní síly, přičemž zejména v obdobích ekonomické expanze je smířena s dílčími a bezprostředními zájmy určitých vrstev proletariátu, které spojují svůj osud námezdních dělníků s obranou ekonomiky podniku a obecně národního hospodářství.

Konkurence mezi prodejci pracovní síly diferencuje v mase proletářů některé bezprostřední zájmy více či méně trvale do té míry, že vede skupiny námezdních dělníků, které spojují podobné pracovní úkoly a kvalifikace, k tomu, aby v určitém vztahu spolupráce s kapitalisty a jejich podnikovými úředníky spatřovali „jistotu“ a „ochranu“ svých vyšších mezd a své vlastní méně těžké a méně úmorné práce. Tak se vytváří vrstva „dělnické aristokracie“, tj. vrstva námezdních dělníků, kteří ve skutečnosti sdílejí „chráněnější“ životní a pracovní podmínky, a kteří se tak z hlediska kupní síly a společenských ambicí přibližují existenčním podmínkám nižších vrstev maloburžoazie, od níž přejímají buržoazní ideologii a kulturu a pohrdání nižšími a chudšími proletářskými vrstvami. Tato „dělnická aristokracie“ sdílí s maloburžoazií strach z proletarizace, tj. z toho, že se dostane do existenčních podmínek zcela bez jakýchkoli trvalých "jistot", tedy do podmínek, které obecně charakterizují většinu proletariátu; proto se zejména v dobách recese a ekonomické krize ještě těsněji přimyká k buržoazní soukolí v naději, že si tak lépe zajistí své vlastní postavení a malá sociální privilegia.

4. Nadprodukce zboží, způsobená obrovskou výrobní kapacitou, která se projevuje v nepřetržité technologické revoluci, a omezenou absorpční kapacitou trhů, způsobuje neustálé výkyvy na trhu. Ty se přímo dotýkají proletářské třídy, protože – ačkoli v kapitalistické společnosti dochází k neustálé nadprodukci pracovních sil, stejně jako jakéhokoli jiného zboží – v závislosti na obdobích ekonomické expanze nebo recese část se nadprodukce pracovních sil zvětšuje nebo zmenšuje.

Osud proletariátu je tedy přímo spojen s dobrým či špatným stavem trhu, s jeho vzestupy a pády. A protože tendence kapitalistického vývoje je taková, že se krizové cykly zkracují, proletáři čelí stále nejistější a nejistější budoucnosti, pokud jde o možnost přežití v době míru a ještě více v době války.

5. Zákon konkurence, nabídky a poptávky, nutí „dodavatele“, aby se snažili získat co nejvýhodnější nabídku. Proto se buržoazie – aby si zajistila své zisky – snaží udržet co nejnižší náklady na zboží, které pak musí po přeměně ve výrobním cyklu a začlenění do nových výrobků prodávat na trhu; je známo, že mezi těmito náklady je i variabilní složka, námezdní práce, která se mění v množství a kvalitě a v množství skutečně dostupné pracovní doby.

Výroba a společenská reprodukce pracovní síly probíhá denně, a pokud platí, což je pravda, že pro buržoazii „čas jsou peníze“, že čím více lidské pracovní síly je denně vykořisťováno při použití na fixní složce výrobního procesu (stroje, zařízení, suroviny, služby), v kvantitativním i kvalitativním smyslu, tím více je buržoazie schopna omezit režijní náklady výroby: každá minuta námezdní práce tak bude vykořisťována po celých 60 sekund, protože vyrobit více zboží za stejnou časovou jednotku znamená pro kapitalistu předběžný výnos z budoucího prodeje.

Ve skutečnosti je hlavním cílem kapitalisty maximalizovat zhodnocení kapitálu (fixního i variabilního) použitého při výrobě zboží a jeho „objektivním“ zájmem je vytěžit z lidské práce co nejvíce nadhodnoty. K tomu kapitalista používá celou řadu opatření: dokonalejší stroje a rychlejší a efektivnější výrobní systémy, pokud jde o fixní část (mrtvou práci, jak ji nazval Marx) jeho kapitálu, a prodlužování pracovního dne, individuální zintenzivnění práce, stlačování mezd, pokud jde o variabilní část (živou práci, námezdní pracovní sílu).

Tímto způsobem je námezdní pracovní síla, živá práce, stále více podřizována mrtvé práci, fixnímu kapitálu, a je jím podmíněna do té míry, že je vystavena dalšímu vydírání, pokud jde o pracovní podmínky: po „vyjednávání“ o stanovení určité úrovně pracovní doby a mzdy – individuálním nebo kolektivním vyjednávání v závislosti na vztazích více či méně výhodných pro „zaměstnavatele“ nebo „zaměstnance“ – je to na pracovišti stroj, výrobní systém, který „určuje“ množství a kvalitu práce, kterou musí námezdní pracovník vykonávat, rytmus a intenzitu práce, jimž se musí nutně podřídit.

Základní antagonismus mezi buržoazními a proletářskými zájmy

6. V buržoazní společnosti výrobní vztahy – vztahy, které vznikají v důsledku všeobecné přeměny ekonomické výroby z „ostrovní“ výroby na výrobu společenskou – odhalují základní rozpor společenských zájmů mezi dvěma hlavními třídami ve společnosti: zájmem kapitalistické třídy je udržet si všeobecnou nadvládu nad společností, aby proces výroby a reprodukce kapitálu probíhal vždy v jejím kurzu navzdory vzestupům a pádům způsobeným trhem a mezinárodní dělbou práce: zájmem třídy proletářů je vydobýt si na vládnoucí třídě – protože jí v této společnosti nenáleží nic jiného než pracovní síla, tj. pracovní kapacita použitelná v panujícím výrobním systému – co nejpříznivější pracovní a existenční poměry.

7. Tyto dva zájmy v dnešní společnosti koexistují v protikladu a vzájemně se podmiňují. Bez prodeje své pracovní síly nemá proletář šanci přežít ve společnosti, kde peníze, a tedy trh, podmiňují veškerou lidskou činnost a život jako takový.

Bez koupě pracovní síly, kterou by mohl použít ve výrobních podnicích a v jakémkoli jiném odvětví výroby a oběhu zboží, nemá kapitalista možnost zhodnocovat svůj kapitál, který vyžaduje co nejrychlejší oběh a stále rychlejší využití, aby nezanikl. Toto pojítko tvoří základ vizi mezitřídního kolaborantismu, který usiluje o smír mezi třídami tím, že se zaměřuje na „společný zájem“ při vzájemné podpoře; a zkušenost nám ukazuje, že ze situace smíru ve společnosti, sociálního smíru, profituje právě vládnoucí třída, která má v dnešní společnosti všechny páky v rukou.

Samotný systém výroby a života v této společnosti však nutí obě hlavní třídy, buržoazii a proletariát, neutralizovat až k vymýcení protichůdné zájmy, aby se zcela nad opačnou třídou prosadily. V rámci této historické tendence, materiálně determinované, je snaha proletářské třídy – třídy, která v této společnosti nevlastní nic, co by měla bránit na život a na smrt – vymanit se z rámce současné společnosti, v níž se zájmy různých společenských skupin mobilizují a střetávají. Je to snaha, která, aby se proměnila v účinný vektor sociální revoluce, vyžaduje řadu historických fází vývoje boje mezi třídami a hlavně vývoje boje proletariátu jako celku proti buržoazní vládnoucí třídě jako celku; fáze, v nichž se zostřují třídní střety a protiklady, které nutí všechny společenské skupiny polarizovat se kolem silného těžiště svých zájmů, jehož nejúplnějším výrazem je politická strana, a v nichž se nikoli lineárně a graduálně, ale ve vertikálních roztržkách a rupturách určují podmínky pro proletářskou revoluci, která představuje nezbytnou politickou základnu pro hospodářskou a společenskou transformaci společnosti jako celku, pro beztřídní společnost.

8. Boj proletářů

– za získání příznivějších podmínek prodeje své pracovní síly (zlepšení mezd nebo alespoň mzdy, které nejsou nižší než určitá životní úroveň).

– za dosažení příznivějších pracovních podmínek (omezení pracovního vypětí co se týče času, intenzity a pracovních úkolů).

– za dosažení příznivějších podmínek boje (uznání odborových organizací a sdružení v podnicích a společnosti),

– za dosažení příznivějších podmínek společenské existence (bydlení, doprava, zdraví, životní prostředí, občanská práva atd.),

se rozvíjí v současné společnosti a může dosáhnout někdy trvalých výsledků, aniž by podkopala její základy.

Naopak, zejména v kapitalisticky vyspělých zemích, kde se vládne demokratickými metodami, se některé výsledky sociálních bojů minulých desetiletí – i když byly dosaženy za léta a léta někdy násilných třídních střetů (jako v případech uznání hospodářských a politických sdružení proletariátu, osmihodinové pracovní doby atd.) – se pak postupně proměnily v opory zavedeného řádu, v tlumiče sociálních otřesů, v kanály, jimiž se usměrňují a kontrolují neustálé nápory, boje a požadavky proletářské třídy; v kanály, jimiž se získává konsenzus, sociální smír a spolupráce a jimiž se velká masa proletářů diferencuje do konkurenčních sektorů, tu vítaná a udržovaná ve výrobním procesu, tu vylučovaná a odstrkovaná na jeho okraj.

9. Každá společenská skupina, aby co nejlépe hájila své vlastní zájmy, se organizuje co nejlépe možným způsobem. V současné společnosti hájí zájmy buržoazní třídy obecně centralizovaný stát a všechny jeho decentralizované odnože, tento skutečný výbor obrany celkových zájmů buržoazie; vedle něj existuje nesčetné množství sdružení a výborů, jejichž úkolem je hájit – v rámci všeobecných buržoazních zájmů – partikulární zájmy frakcí kapitalistů, kteří mezi sebou nepřestávají bojovat, aby si každý na úkor ostatních urval větší podíl ze společenském bohatství. Jsou spojeny s různými odvětvími výroby a oběhu kapitálu, průmyslovými, agrárními, finančními, obchodními, národními nebo mezinárodními; frakce se stávají více či méně mocnými v závislosti na průběhu ekonomických, politických, diplomatických a vojenských meziburžoazních a mezistátních vztahů. Všichni kapitalisté, navzdory protichůdným dílčím zájmům, se v této společnosti opírají o rozhodující materiální základnu: soukromé vlastnictví, ať už průmyslové, agrární, finanční, obchodní, které je třeba „převést v zisk“, dědit, bránit.

Proletariát, který je v současné společnosti jedinou třídou bez rezerv, bez vlastnictví, který je třeba „převést v zisk“, zdědit a bránit, ale jehož využití ve výrobním procesu a zhodnocování kapitálu je nezbytné, vstupuje na pole s důležitou materiální silou, se svým počtem. Tvoří obrovskou masu lidí žijících na zemi, zatímco třída vlastníků půdy a kapitalistů tvoří její nejmenší část. Tato síla se však jen ve vzácných historických okamžicích (1848, 1871, 1917) stala nositelem politické a sociální revoluce, zatímco obecně se vždy projevovala uvnitř kapitalistického společenského rámce, a tedy – nehledě vůle a vědomí jednotlivců či skupin – v reformistickém smyslu, což je konečném důsledku ku prospěchu buržoazní konzervace.

Tento trend je také krajně rozporuplný, protože vývoj kapitalismu neustále znovu a znovu nastoluje své ekonomické a sociální rozpory a neustále nutí jednotlivé třídy k boji na obranu jejich protichůdných zájmů. Technologická revoluce ve výrobě a obrovská výrobní kapacita kapitalistického systému, který je nucen z výhradně tržních důvodů ničit velkou část svých výrobků (dokonce až do té míry, že v lokálních nebo světových válkách ničí obrovské masy onoho zvláštního novodobého produktu zvaného „proletariát“), nevyhnutelně vede k cyklickým hospodářským krizím, společenským krizím a válkám, v nichž se oslabuje „politická stabilita“ buržoazní moci, což s dramatickou naléhavostí nastoluje otázku politické moci, současně se však se napínají a stonásobně zvětšují síly buržoazní společenské konzervace.

Postavit se proti tomuto trendu a zcela ho zničit může jen jedna dějinná síla, proletářská třída, třída, která je současně skutečným motorem buržoazního společenského bohatství a rozhodujícím ničitelem buržoazních společenských forem, v nichž se toto bohatství udržuje v chodu; pokud zůstává motorem buržoazního společenského bohatství, je třídou pro kapitál, ale jakmile se stane rozhodujícím ničitelem buržoazních společenských forem, v nichž se společenské bohatství udržuje, stává se třídou pro sebe, tj. třídou revoluční. Ani tento kvalitativní skok však nenastává na základě prostých objektivních určení, ale kombinací různých faktorů příznivých pro revoluční vývoj, včetně nezbytného působení jednotné, homogenní, mezinárodní třídní strany jako vůdce proletářského hnutí, které vzniká spontánně a na půdě bezprostředního boje.

Jde o kvalitativní skok, který revolucionáři připravují dlouhodobě a celkovou činností, včetně té na půdě bezprostředního boje, aby se v řadách proletariátu pevně prosadili. Jde o kvalitativní skok, kterému se vládnoucí třída a její obranný výbor, buržoazní stát, všemožně brání již na půdě bezprostředního boje. Třídní antagonismus se tedy neprojevuje pouze ze strany proletariátu vůči buržoazii, ale vždy se projevuje ze strany vládnoucí třídy a jejích funkcionářů vůči proletářské třídě, antagonismus, který se ve vyspělých kapitalistických zemích řízených demokratickými metodami obvykle skrývá pod rouškou demokracie, pluralismu, svobody volby a národních zájmů, v nichž by se měli všichni, proletariát i buržoazie, shlédnout a tak „překonat“ své partikulární egoismy.

Třídní boj v této společnosti nelze potlačit

10. Proletářské boje na bezprostředním terénu, které mají čelit zhoršování situace, jež se neustále snaží prosadit nepřátelské třídy, sice na jedné straně spontánně vyvolávají existující ekonomicko-společenské protiklady a rozpory a jsou do značné míry snesitelné a vstřebatelné stávajícím systémem, na druhé straně však mohou nabýt zvláštní kvality: mohou představovat příklady „každodenní drobné války“ proti kapitálu, průpravu na všeobecnější a více náročnější boje ze všeobecnějšího hlediska třídy, „školu sociální války“, jak to vyjádřil Lenin. Ale za určitých podmínek, protože ne všechny bezprostřední boje jen proto, že je vedou proletáři, nabývají této zvláštní kvality.

11. Souběžně s neustálou technologickou revolucí a změnou výrobních a tržních podmínek buržoazní společnost neustále uvádí do pohybu a opětovně vytváří podmínky pro protiklady a opozice mezi společenskými skupinami i mezi jednotlivci navzájem. Důvodů, způsobů a oblastí, v nichž vznikají protiklady mezi „zaměstnavateli“ a dělníky, mezi vlastníky půdy a bezzemky, mezi kapitalisty a proletáři, je nekonečně mnoho; každý malý rozkol, každá malá část společenského života je jakousi líhní protikladů, v nichž proti sobě bojují lidé z různých společenských skupin nebo ze stejné společenské skupiny. Je nemožné a z třídního hlediska zbytečné dělat důkladné rozbory všech různých možností a charakteristik rozporů vyvolaných společenským životem v kapitalismu. Pro pochopení jevů, jejich souvislostí a dynamiky a pro stanovení perspektiv pro průběh budoucích bojů je důležité identifikovat objektivní tendence a potřeby, které společenské skupiny, a tím spíše třídy, deterministicky vyjadřují v průběhu svého společenského života a historického pohybu.

12. Moderní třídy, poháněné neustále pohybem výroby a zhodnocováním kapitálu, jsou tedy v neustálém boji mezi sebou i uvnitř sebe. Každý den, každou hodinu probíhají miliardy bezprostředních a každodenních bojů o prosazení vlastních zájmů, o získání trhů, o zničení nebezpečných konkurentů nebo prostě o přežití. Každé společenské hnutí, jakkoli limitované a dílčí, je však svázáno s potřebami přesahující jeho hranice, s obecnými tendencemi, a kromě vědomí sebe sama a svých možností se může rozvíjet nebo zanikat v závislosti na obecném trendu vztahů mezi třídami, zejména na silových vztazích mezi třídami.

Každodenní nutností kapitalisty je maximalizovat hodnotu svého kapitálu, jinak mu v rukou uhyne a osudem kapitalisty bude „proletarizace“; každodenní nutností proletariátu je prodat svou schopnost práce, pokud možno za co nejvyšší cenu, opačně pomře hlady. Bezprostřední snahou kapitalisty je tedy zajistit, aby kapitál, který vlastní, byl „ziskový“, a to přímým či nepřímým vykořisťováním námezdní práce, aby jeho zboží bylo vždy konkurenceschopné. Bezprostřední boj proletáře je naopak zaměřen na to, aby „získal práci“, jinak nebude jíst, a aby byl co nejméně vykořisťován.

Obecnou tendencí kapitalistické třídy je vnutit třídě proletářů podmínky, za nichž se coby proletáři sami „produkují a reprodukují“. Obecnou tendencí proletářské třídy v rámci existujících společenských vztahů je bránit se proti zhoršování podmínek své výroby a reprodukce jako proletáři.

Bezprostřední proletářský boj je proto vždy obranou proti zhoršení poměrů, které nepřátelské třídy uvalují - zejména v obdobích ekonomické recese, ale i v obdobích expanze – na jejich existenční podmínky.

Obrana proti dalšímu zhoršování stavu je otázkou života

13. Boj na obranu proti zhoršování proletářských existenčních podmínek může být více či méně důsledný a nesmiřitelný nejen s ohledem na bezprostřední, ale i všeobecné zájmy proletariátu coby třídy. V kontextu bezprostředního boje proletářů jakožto třídy pro kapitál může být tato obrana více či méně lůnem i pro další vývoj v třídním smyslu, tj. k účinnému boji proti kapitálu a jeho třídě. Proletářský obranný boj však zůstává po dlouhou dobu podřízen a rozhodujícím způsobem podmíněn všeobecnými zájmy nepřátelských tříd, třebaže při určitých příležitostech a dočasně dochází k naplnění určitých dílčích a omezených proletářských zájmů.

Zejména v kapitalisticky vyspělých a demokraticky řízených zemích, kde se proletářské boje nesetkávají s okamžitou represí a kde je „právo“ na sdružování a stávku povoleno zákonem, a to jak na odborové, tak na politické úrovni, spatřili proletáři v kolaborantských odborových organizacích a v buržoazních dělnických stranách nástroje a organizátory oné podřízenosti. To ne vždy znamenalo pro ně všechny absolutní porážku; naopak, v období poválečné obnovy po druhém imperialistickém masakru a v následném období ekonomické expanze byla na základě dělnických bojů od buržoazie získána řada ústupků. Tyto „výdobytky“ přidalo na důvěře tomu, že lze strategii spolupráce mezi třídami (kolaborantismus) a sociální smír považovat za nejjistější způsob, jak získat jisté uspokojení, navíc trvalé, od šéfů nebo státu.

14. Postupující hospodářská a společenská krize a její síla silně otřásly iluzemi blahobytu a o nenásilné konfrontaci mezi „sociálními partnery“. Období krize, které trvá již deset let (píše se rok 1994), využila kapitalistická třída k tomu, aby si vzala zpět, jeden po druhém, mnoho ústupků, které si vymohla v předchozích letech od proletářských bojů; to obecně staví proletářský obranný boj na jiný terén: už ne na terén dost možného zlepšení stávajících životních a pracovních podmínek, ale na terén jejich jistého zhoršení. V této situaci ještě více vystupuje do popředí tlumící a kontrolní funkce kolaborantských odborových organizací, které pod tlakem útoků kapitalistů na ještě větší omezení proletářských požadavků ještě více v linii „slučitelnosti“ s ekonomickým systémem jsou nuceny stále zřetelněji projevovat svou nezvratnou orientaci k úplnému začlenění do buržoazního státního aparátu.

15. V situaci neustálého zhoršování všeobecných i existenčních konkrétních podmínek třídy proletářů se společenské protiklady objektivně stále více vyostřují; to však automaticky neznamená, že se bezprostřední boj proletářů stává tvrdším, nekompromisnějším a nakonec třídním.

V minulých desetiletích byla zavedena řada sociálních tlumičů: tlumiče ekonomického charakteru (odstupné, rodinné přídavky, důchody, nemocenské pojištění, fondy pro případ propuštění atd.), tlumiče odborového charakteru (kolektivní smlouvy, status zaměstnanců – předpis italského legislativy ohledně podmínek práce a vztahů mezi zaměstnavateli a pracujícími na pracovišti; odborové organizace na pracovištích atd.) a tlumiče politického charakteru (pracovní doba, odborová práva, možnost obrátit se na soud proti rozhodnutí zaměstnavatele atd.).

Účinky těchto tlumičů sice postupně slábnou v důsledku přetrvávající ekonomické krize, nicméně si zachovávají svou životaschopnost, zejména pokud jde o zostření konkurence mezi proletáři, zaměstnanými a nezaměstnanými, kvalifikovanějšími a méně kvalifikovanými, mladými a starými, muži a ženami, poddajnějšími a vzpurnějšími atd.

V této situaci se také vyostřuje a zřetelněji projevuje vzdálenost mezi velkou proletářskou masou vydanou na milost a nemilost bezprostředním zájmům kapitalistů a malou masou dělnické aristokracie, která díky svému lepšímu vzdělání a začlenění do mechanismu výroby a distribuce běžně obsazuje posty zástupců odborů a politických organizací proletariátu a bezprostředněji je využívá ke své vlastní obraně a prospěchu. Není žádným tajemstvím, že proletářské vrstvy, které jsou nejvíce vystaveny tyranskému tlaku na pracovištích a ve společnosti – nezaměstnaní, manuálně pracující, prekérní dělníci, mladí lidé hledající své první zaměstnání atd. – jsou nejméně hájeny odborovými a politickými aparáty reformismu.

A tak se ke zhoršování ekonomických a s podmínek existence celé proletářské třídy přidává i zhoršování vztahů mezi proletáři, a to i díky ekonomickým a politickým akcím, které vědomě provádí vládnoucí třída a strany, které různými způsoby hájí její zájmy, od deklarovaných buržoazních stran až po buržoazní dělnické strany.

16. Boj za obranu proletářských existenčních podmínek má proto ztíženou možnost vyjádření a jakékoli šance na vítězství, protože samotné organizační kanály, kterými by tento boj měl najít možnost vyjádření, podpory a vedení, jsou již po desetiletí ovládány odborovým a politickým kolaborantismem. Na druhé straně kolaborantismus, kdykoli se ocitne v nesnázích, když má tlak proletářů tendenci přesáhnout formy, jež na něj byly uvaleny, a sféru, v níž se ho snaží udržet, může najít přímou podporu a oporu v buržoazním státním aparátu a nejrůznějších buržoazních sdruženích. Na úrovni stávek, odborových organizací a forem boje, které oficiální kolaborantství nekontrolovaně přijímá, se totiž odehrává preventivní nebo okamžitá represe buržoazního politicko-ekonomicko-právního aparátu.

Jsou uvedeny v činnost různé formy despotismu a represe: od zařazení na nucenou pracovní odstávku po samotné propouštění, od dočasné pozastavení zaměstnaneckého poměru po soudní stíhání za absenci, od neproplácení přesčasů po vyplácení peněz „na ruku“, od stíhání účastníků piketů, vnitropodnikových demonstrací a blokád silnic či železnic po neochotu uznávat odborové organizace a boje, které nejsou plně součástí oficiálního odborového aparátu a jejich kolaborantské politiky atd. Jejich kombinace má bezprostřední účinek v podobě strachu a následného ústupu od bojů a stávek. To je materiální skutečnost, kterou lze překonat pouze na základě materiálních skutečností, prostřednictvím konkrétních bojů, které nemohou být zpočátku všeobecné nebo celokategoriální, ale omezené, velmi dílčí, s jednoduchými a přímými cíli (od proplácení přesčasů přes požadavek nebýt permanentně zařazen do mzdového garančního fondu – cassa integrazione, CIG, podpůrný program poskytován zaměstnancům dočasně vyřazených z práce z důvodu tržních potíží podniku; od boje proti pokutám za pozdní příchod nebo nízkou produktivitu přes boj proti propouštění až po požadavek minimální mzdy pro všechny nezaměstnané).

A zkušenost ukazuje, že k tomu, aby bylo možné za určité cíle adekvátně a účinně bojovat, je třeba se adekvátně a důsledně organizovat na základě těchto cílů. V minulých i současných bojích se rozvinuly nejrůznější pokusy o organizaci zdola (od unitárních základních výborů – comitati unitari di base, odborové orgány organizované z iniciativy nejbojovnějších zaměstnanců mimo oficiální odborové orgány, ale nikoli proti oficiálním odborům, s cílem získat převahu nad oficiálními odbory a dosáhnout splnění svých požadavků, nezaměňovat s odborovou organizací CUB – po výbory boje, od koordinací po sebeorganizace – ital. autoconvocati) v rámci oficiálních odborových organizací i mimo ně, které se zpravidla vyznačovaly krátkou životností, velmi roztříštěnými zkušenostmi a průběhem vývoje, jenž zpravidla vedl k tomu, že byly nějakým způsobem neutralizovány nebo znovu vstřebány do státu začleněných organizací. Situace krajní nejistoty, do níž je proletariát stále více zatlačován na pracovišti i v každodenním společenském životě, však neustále nutí proletářské skupiny k organizování a boji, protože jiné cesty neexistují, a znovu tak nastoluje problém cílů, metod, forem a organizace boje.

Bezprostřední orgány nezávislé na kolaborantismu a jeho aparátech

17. Po vymezení bezprostředních cílů, které jsou v rozporu se zájmy šéfa (ať už jednotlivého kapitalisty, podniku nebo státu), po stanovení metod, prostředků, času a rytmu boje, které jsou neslučitelné s hladkým chodem podniku a mohou poškodit bezprostřední zájmy šéfa, vyžaduje vedení boje – od jeho přípravy až po jeho dovršení – organizaci, která bude schopna jej důsledně podporovat, řídit a bránit.

Aby byla tato organizace adekvátní, musí být jak na organizační, tak odborářsko-politické úrovni nezávislá na kolaborantismu, tj. prosta těch metod, prostředků, jednání a cílů, které jsou od počátku smírné (tj. podřízené) se zájmy podniku, a tedy kapitalismu.

Nezávislá proletářská organizace pro bezprostřední boj není totéž co proletářská politická organizace; první stojí na terénu dílčího boje, a proto si vytyčuje cíle a metody spojené s dílčími a bezprostředními výdobytky, o něž usiluje; druhá naopak stojí na celkovém, výsostně politickém terénu, a proto si vytyčuje cíle a metody spojené s všeobecnými a dlouhodobými perspektivami.

Na dílčím a bezprostředním terénu se nacházejí bez rozdílu všichni proletáři jakožto proletáři, nehledě na různě přijaté či následované politické nebo náboženské přesvědčení, a to z prostého faktu, že jsou těmi bez rezerv, že jsou podrobeni námezdní práci.

Na onom celkovém terénu a s vizí celkových cílů, tedy výsostně politickém terénu, se nachází pouze malá část, menšina proletářů, kteří zastávají určitou vizi a konkrétní celkovou perspektivu, jež si žádá specifické politické organizace, strany.

Na bezprostředním terénu mohou proletáři, kteří ideově a dokonce i prakticky, vyznávají křesťanství, monarchii, reformismus nebo revoluční komunismus, bojovat bok po boku právě proto, že je v každodenním životě spojuje materiální postavení proletářů a námezdních pracujících; aby mohli bojovat bok po boku, musí samozřejmě uznat, že mají společný bezprostřední zájem, který je nutí bránit se tlaku kapitálu.

Tendence organizovat se na obranu partikulárních zájmů jde proti sobě s tendencí sjednocující bezprostřední zájmy, a potažmo i bezprostřední obranné organizace.

Jde o tendence, nikoli o ustálené vzorce, a jako takové neprocházejí lineárním nebo graduálním vývojem, takže některé jejich aspekty se mohou v závislosti na měnících se situacích a poměrech moci mezi třídami zvýrazňovat nebo dokonce vytrácet. Z tohoto hlediska je tedy možné, že některé sekce proletariátu, které v určité době téměř nebojovaly, začnou v určitém okamžiku bojovat kvůli neúnosným podmínkám, do nichž se dostaly, nebo že „historicky“ tvrdě bojující části proletariátu po určitých porážkách na léta ustoupí.

Důležitost bezprostřední proletářské organizace, která překonává vzestupy a pády situací a která je schopna být připravena v okamžiku boje a vzdorovat ve chvílích porážky a ústupu, je zcela jasná.

Stejně tak je ale jasné, že pokud tato bezprostřední proletářská organizace nebude nezávislá na zájmech podniku, a tedy na kolaborantismu, jenž je jejich nositelem v řadách proletariátu, nikdy se jí skutečně nepodaří hájit proletářské zájmy: v nejlepším případě se jí podaří hájit zájmy proletářských vrstev, které jsou s osudem podniku nejtěsněji spjaty; odtud pak rozdělení na proletáře a ty, které ovládají šéfové.

18. Důležitost proletářské organizace v bezprostředním obranném boji přiměl buržoazní třídu, aby se ji snažila ovládnout a neutralizovat až k jejímu začlenění do své státní nadstavby. Tato neutralizace a pohlcení jsou výsledkem permanentního boje, který buržoazie vede všemi prostředky proti zájmům proletariátu, a to nejen ekonomicky, ale především politicky a v opozici síla proti síle, aby udržovala společenské vztahy jednoznačně ve svůj prospěch.

Ve vyspělých, demokraticky řízených kapitalistických zemích jsou odbory uznávány státem a jsou součástí jeho institucí coby jejich nedílná součást.

Porážka revolučního proletariátu v prvním poválečném období spolu se zhroucením všech třídních bašt, které revoluční boj zbudoval, znamenala, že se buržoazie – prostřednictvím těchto zvláštních nástrojů politické a společenské kontroly proletariátu, jimiž jsou různé reformistické organizace, a poté, co se jí podařilo zničit strukturu sdružení a stran proletářské třídy, které se nepodřídily „novému demokratickému řádu“, nebo chcete-li „totalitnímu“, stále však buržoaznímu – zmocnila se „tajů“ dělnického sdružování tím, že zformovala dělnické odbory strukturované na základě výlučného plánu vzájemné spolupráce, které jsou uzpůsobené k zkrocení i těch nejvzpurnějších impulsů a usměrnění proletářského hnutí směrem k zachování současné společnosti, k udržení buržoazní nadvlády nad třídou námezdně pracujících.

Po zničení rudých odborů, založených na organizační nezávislosti a třídním antagonismu, se zrodily třídně kolaborantské odbory, odbory třídní spolupráce spojené s hladkým chodem podniku a národní ekonomiky. V Itálii tento proces uskutečnil za éry fašismu, otevřeně totalitním buržoazním způsobem vlády, který z tohoto důvodu neznamenal, že by byl nějak zpátečnický, a přímo zavedl jediné povolené a uznané odbory.

S pádem fašismu poté následující demokracie sice připustila pluralitu stran a odborů, ale zdědila metodu povinného uznání ze strany státu, aby se takto staly součástí legálního rámce pluralismu; i de facto tolerovala – a dokud neměly příliš velký vliv na proletářské masy – bezprostřední a stranické organizace, které se nepodvolily tomuto legálnímu uznání, a ty se proto mohly ocitat v nesčetných kleštích občanského a trestního zákoníku, jakmile se společenská situace stala napjatější.

19. Nutnost okamžité obrany, uznání třídně kolaborantských odborů ze strany státu a šéfů jako jediné „protistrany“, s níž je možné jednat, a absence třídních organizací působících v podnicích dohnaly proletářské masy k závislosti na třídně kolaborantských odborech.

Ústupky získané na všeobecné úrovni coby „záruky“ v protikladu nejistotám předchozích období (nemocenské dávky, důchody, odstupné atd., instituty rovněž zděděné z éry fašismu, což dokazuje symbiózu mezi reformismem a buržoazní totalitní mocí) tvořily silnou materiální základnu, jakousi „rezervu“ odborového a politického kolaborantismu.

Návrat ke „svobodnému“ odborovému sdružování (připravenému v posledním období druhé světové války stranami partyzánského bloku po dohodě se spojenci), návrat k demokracii (po pádu fašismu s jeho jedinou stranou a povinnými odbory) rozvinul v proletariátu myšlenku, že se může účinně bránit prostřednictvím zákonů státu a jeho aparátů, což jej vedlo k tomu, že se podílel na poválečné obnově přinášením největších obětí a že přijal roli „obrany demokracie“ coby jediné sféry, jediného rámce, v němž může „bránit“ své zájmy a získané „záruky“, samozřejmě s přijetím jejích pravidel, podmínek a souvisejících povinností.

20. Pod údery kapitalistické krize je však dnes masám stále jasnější, že „ústupky“, které si včera vymohly na vládnoucí třídě, již nejsou v současném rámci „zaručeny“ a že třídně kolaborantské odborové a politické organizace jsou spojeny se zájmy kapitálu, a nikoliv se zájmy proletariátu, a to nikoliv v důsledku radikální změny politické situace (např. namísto demokratického způsobu vlády fašistický způsob vlády), ale na základě přirozené dynamiky demokratické a pluralitní kapitalistické společnosti.

Na základě objektivních podnětů bezprostředních ekonomických potřeb a na základě přímých zkušeností, i když fragmentovaných v čase a prostoru, které se odehrály zejména v posledních patnácti letech, se tak objevují různé pokusy zorganizovat minimální obranu proti neustálému přívalu protiproletářských opatření a rostoucímu zbídačování třídy, jejíž stále větší část je tlačena zpět na hranici čirého přežití.

Dnes je každému jasné, že fond pro nadbytečnost je předehrou k propouštění, že práci pro všechny zjevně nelze očekávat, že slušná mzda a únosná pracovní doba se postupně stávají přeludem, že systém automatické valorizace mezd pozbyl prakticky všechny páky a nakonec zůstane jen „položkou z minulosti“ na výplatní pásce; a zatímco životní náklady (od chleba přes mléko až po bydlení) mají tendenci stoupat, podmínky každodenní existence jsou pro stále rostoucí armádu nezaměstnaných, marginalizovaných, špatně placených, prekérních pracujících a důchodců stále nesnesitelnější.

Současně s nárůstem buržoazní kontroly a despotismu na pracovišti roste a rozšiřuje se společenský utlačovatelský tlak, který často vede k militarizaci čtvrtí a měst a jehož přednostními oběťmi jsou mladí lidé, protože jsou to zpravidla oni, na které cílí největší míra policejních zásahů a kteří se nejvíce bouří, a protože tito mladí lidé jsou nejvíce postižení krizovou situací (nezaměstnanost mladých a žen). Represe dopadající na každý „akt nekázně“, každé „podezření z trestného činu“, každý „přestupek“ narůstá a stává se všudypřítomnou.

Nutnosti obrany na ekonomické a společenské úrovni, které přímo vyplývají ze zhoršování všeobecných existenčních podmínek, nutí-li určité proletářské vrstvy organizovat vlastní boje mimo bezprostřední kontrolu odborového a politického kolaborantismu, třebaže vždy na půdě ekonomických a bezprostředních požadavků, obvykle chápaných jako „odborové“, vedou jiné na druhé straně ke vzpouře proti všemu a všem a k zoufalství. Vzpoura a zoufalství, které se obecně projevují v nárůstu „kriminality“, ve stále větším rozšíření všech druhů drog od heroinu až po tradičnější alkohol, v nárůstu sebevražd, sexuálního násilí a vražd, ale také v pokusech reagovat pomocí většinou individuálního násilí na symboly a představitele aparátů, institucí a zaměstnavatelských svazů, které jsou považovány za přímo odpovědné za degradaci člověka a všeobecnou bídu. A násilí, kterým je prodchnut každý pór společnosti, je stále více vnímáno jako „přirozené“, zatímco politická role státu jakožto monopolizovaného násilí, jediné instituce demokraticky „pověřené“ používat násilí a s povolením zabíjet, je stále naléhavější.

21. V letech mezi 1969 a 1982–1984, od vzniku prvních základních unitárních výborů (ital. cub), se především v oficiálních odborových organizacích rozvíjela proletářská tendence přivést k větší účinnosti svůj bezprostřední ekonomický boj; tato tendence, zprostředkovaná více či méně mimoparlamentními a krajně levicovými politickými organizacemi, se snažila tlačit na odbory, aby je přiměla k nekompromisnější obhajobě bezprostředních dělnických zájmů; tato snaha někdy, a u některých proletářských sektorů, byla úspěšná.

Avšak politickým „protějškem“ k tlaku zdola bylo opětovné začlenění do oficiálních politických linií a aparátů (nejtypičtějším případem byly tovární rady). To v dalších vlnách znovu nastolovalo nejen problém boje a jeho cílů, ale také jeho přípravy a organizace.

Po tomto hnutí zdola, které si vynutilo přechod k továrním radám od již nepoužitelných a zkorumpovaných vnitropodnikových odborových organizací, a po vzestupech a pádech samotných továrních rad se objevovalo další hnutí zdola, ještě radikálnější, ale o to více roztříštěnější: hnutí výborů boje v rámci odborového boje, které však mívaly tendenci být „vnějšími“ vůči oficiálním aparátům; výbory, které sdružovaly nejbojovnější proletáře a do nichž se sbíhaly a stávaly se jejich propagátory a organizátory velká politizovaná okrajová uskupení krajní levice nacházející se „nalevo od ‚Komunistické strany‘  (PCI)“, a které institucionální aparáty nebyly s to zcela absorbovat.

Je to epocha postupného zhroucení iluzí o blahobytu a zlepšování společenského postavení šedesátých let a současného rozvoje radikálních a násilných tendencí reformismu; je to epocha „krize identity“ oficiálních odborových organizací, které se ocitají v situaci, kdy jsou vyvedeny z rovnováhy kombinací dopadů ekonomické krize, která postupuje a nakonec propuká, a vzpour zdola v neustálé agitaci; je to epocha relativního ústupu tradičně dělnických bojů v továrnách – po jejich vzplanutí v letech 1969–1972 – a nástupu proletářských mas na scénu ze sektorů tradičně spíše v závěsu, sektorů nyní v „první linii“ jako v případě železničářů, zaměstnanců nemocnic a školství.

V této době vzkvétají nejrůznější politické organizace, které se vztahují k „proletariátu“, a které se snaží najít „nové revoluční subjekty“, které by reprezentovaly; které navrhují „překonání neokapitalismu“ prostřednictvím „levicových vlád“, vymýšlejí na pomyslném hrobu továrního dělníka „společenský odpovědného pracujícího“, který je dnes považován za více či méně „zburžoaznělého“, které navrhují urychlit otázky změn prostřednictvím aktivizace studentské mládeže, iluze „alternativní kultury“ a prostřednictvím donucení oficiálního reformismu, dokonce i ozbrojenou propagandou typickou pro romantický terorismus, aby se učinil obrat o 180° a připravil půdu pro revoluci. Jde o politické síly, které obecně přímo či nepřímo vyjadřují potřebu zpochybnit tradiční a oficiální instituce a schémata a které se snaží najít sobě roli, dokonce i „revoluční“, avšak uznávanou vládnoucí třídou.

V této době začínají propukat třídní protiklady v násilných trhlinách, které způsobují jisté odloučení odborových organizací a reformistických politiků od masy proletářů, masy, která se začíná zapojovat do boje na širším území a neomezuje se již pouze na pracoviště (jako v případě nezaměstnaných, lidí bez domova nebo jako v případě společenských hnutí za občanská práva v otázce žen, ekologické otázce, otázce jádra, otázce míru a války atd.). Jde o oblasti, v nichž se otevírá celá škála politických požadavků a v nichž se pohybují všechny politické síly, nejen ty mimoparlamentní či v rozporu se stávajícími institucemi, ale i samotné síly institucí státu, které jsou tak tlačeny k tomu, aby musely dávat odpovědi v rovině, která jim více vyhovuje, v rovině „politiky“ a „správy věcí veřejných“, i když jsou v rozpacích z toho, že na pole jejich „kompetencí“ vtrhly hlasité, často neorganizované a někdy rozzuřené masy, avšak stále s největší pravděpodobností představující zásobárnu voličských hlasů.

22. V tomto období silné agitace a masových demonstrací se na různých úrovních rodila a zanikala nekonečná řada nejrůznějších organizací, které byly podporovány a organizovány nejrůznějšími politickými a společenskými uskupeními, od krajní levice až po radikály (krajní liberálové) a řadové katolíky. Obecnou charakteristikou těchto organizací je výraznější politizace; mnohé z nich se rodily na klasickém odborovém terénu ve snaze reagovat na potřeby bezprostředního boje ohledně cílů omezujících se specifičnost určité továrny a podniku; mnohé další se rodily na společenském terénu ve snaze reagovat na potřeby boje za obecnější cíle, které přesahují hranice jednotlivých továren nebo kategorií a které mají tendenci spojovat masy lidí, kteří se nenacházejí v podobných životních a pracovních podmínkách, ale mají společnou potřebu, která přímo zpochybňuje nikoli šéfy, ale instituce: od bydlení po nezaměstnanost, od rozvodů po potraty, od policejních stanic po vězení a represe, po instalaci amerických raket a vojenské tažení do Libanonu atd.

Po volebním opojení v letech 1975–1976 a velkém očekávání vlády levice; po iluzích o „moci odborů“, které by přestaly být poslušnými ovcemi, a souběžně s viditelnými a skrytými důsledky všeobecné ekonomické krize, přivádí deziluze značné masy mladých lidí a studentů od „politického“ k „soukromému“, tj. stáčí jejich aktivitu a perspektivu od společenských otázek k individuálním problémům, což způsobuje, že politická uskupení levice a krajní levice se dostávají do krize, při nichž některá navždy zmizela. Tímto způsobem dochází rovněž k znovu vzchopení se tradičního reformismus a těch forem morálního, občanského a pokojného protestu, které jsou charakteristické pro řadové katolické hnutí; toho také využívá pravice, která se ujímá řešení společenských problémů, jako je nezaměstnanost a represe.

Mnoho bezprostředních organizací, které vznikly na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, se také ve vlnách rozpadá; zčásti byly obnoveny a pohlceny kolaborantskými institucemi (na odborové úrovni, jak se to stalo v případě továrních rad, a na politické úrovni, jak se to stalo v případě radikálních hnutí v otázce potratů a rozvodů, jak se to později stalo v případě „zelených“ a pacifistických hnutí), zčásti zanikly s úpadkem dělnických bojů, aby se tu a tam znovu zrodily pod tlakem dalších otřesů (studentské hnutí v roce 1977, železničáři v roce 1976, nemocniční dělníci v roce 1978, kovodělníci v roce 1980); ty do jisté míry političtější a více napojené na mimoparlamentní politická uskupení udržují při životě, i když slabě, minimum tradice boje a minulých zkušeností a často je přenášejí do oblastí, které nepokrývají výhradně pracoviště (oběti zemětřesení, lidé bez domova, nezaměstnaní, sociální centra pro mladé lidi atd.).

Tento všeobecný úpadek však nemůže být zcela negativní, neboť významné zkušenosti, které se v tomto období odehrály, nezůstávají pouze v paměti přímých účastníků, ale díky jejich bilanci je lze shrnout do poučení pro budoucí boje.

Jistě dalším prvkem, který negativně přispěl k již počáteční slabosti bezprostředních organismů vzniklých v tomto období, byl terorismus, tedy ta reakce, která byla spontánně ambiciózní a zároveň hluboce reformistická (skutečný „pistolnický reformismus“, jak bylo v průběhu jejího vývoje dostatečně prokázáno), která svými bojechtivými a ultimativními sklony přitahovala mnoho bojovných proletářských elementů dychtících sestoupit na terén boje, který nebyl z povahy samotné legality oddán porážce, jak se to názorně ukazovalo v případě kolaborantismu; tato teroristická reakce zároveň zničila mnoho potenciálně třídních sil v zásadně protitřídní perspektivě a praxi, navzdory opakovanému odvolávání se na cíl proletariátu a komunismu, praxi, která neúprosně jako v nekonečném víru pohlcovala spolu s iluzí urychlování tempa revoluce i organizační a taktické schopnosti, které dělnický a společenský boj obecně začínal vyjadřovat, tedy ony „záblesky třídní uvědomění“, o kterým Lenin mluví v knize „Co dělat?“.

23. Když to trochu zjednodušíme, můžeme říci, že dvě základní příčiny stojí za prodlevou obnovení zkušenosti třídní povahy, která by zapustila kořeny uvnitř proletariátu, a tedy i za zpožděním vytváření organizační sítě schopné trvale podpírat svou energií znovuobnovení třídních metod a prostředků boje. Jedna příčina je objektivní a jedna je subjektivní povahy.

Z všeobecného a objektivního hlediska jsou tyto materiální jiskry, které se v situaci objevily díky společensko-ekonomické krizi kapitalismu a zhroucení mýtů o prosperitě, pokroku a postupném, ale jistém zlepšení společenských poměrů pro všechny, stále ještě součástí období, kdy se proletariát začíná sporadicky a rozdroben zabývat problémem obrany svých existenčních podmínek jakožto bezprostředním problémem, jakožto obtížemi boje, který má tendenci se vymanit z pravidel vnucených po celá ta desetiletí demokracií a reformistickým kolaborantismem.

Proletariát se prostřednictvím svých více či méně izolovaných sekcí a skupin začal v záchvatech a výbuchu hněvu vstupovat na terén třídního boje. Jednotlivé epizody, výbuchy boje a dokonce i velmi plodné zkušenosti začaly prodchávat nový cyklus dělnických bojů, zejména v zemích periferie kapitalismu (např. Bolívie, Brazílie, Indie, Alžírsko, Turecko atd.) a začínají ukazovat proletariátu vyspělých kapitalistických zemí nutnou a nevyhnutelnou cestu k obnovení třídního boje: tvrdý boj, který akceptuje násilnou konfrontaci s buržoazním státem, sjednocuje se a organizuje pomocí praxe, kterou proletariát starého kapitalistického světa sám kdysi ukazoval mladšímu proletariátu tzv. třetího světa: stávkové pikety, nezávislá organizace, dělnická solidarita a metody, které směřují k obraně téhož boje. Cesta směrem k bezprostředním cílům – nejen odborové povahy, ale i bezprostředně politické –, které jsou rozhodně v rozporu se zájmy podniku a národní ekonomiky.

Toto „poselství“ se díky všeobecným podmínkám nejistoty a nesnesitelnosti existenčních podmínek, které buržoazní společnost vnucuje třídě proletářů a těm zbavených jakéhokoli majetku, dostává v určité podobě do starého světa, často prostřednictvím nucené emigrace hladovějících proletářských mas a prostřednictvím politické emigrace, jenž uniká před státní a vojenskou represí.

V samotných vyspělých kapitalistických zemích se na společenskou scénu vrací dělnická třída, která byla považována za mrtvou a překonanou: američtí, britští, francouzští, belgičtí, polští horníci; dělníci z loděnic ve Španělsku, Anglii, Polsku; kovodělníci, chemici, elektrotechničtí dělníci, školští pracovníci atd.

Rok 1980 znamenal důležitý bod v procesu vedoucím k obnově třídního hnutí v Evropě: byl to rok stávek v Polsku, ke kterým se objektivně připojil spontánní boj nasazující všechny své síly proti propouštění ve Fiatu. Tento návrat dělnické třídy na scénu však automaticky neznamená vítězství proletářského boje: obecně platí, že hnutí boje, i když velmi tvrdá a odolávající po dlouhou dobu, jako tomu bylo v Polsku a v poslední stávce britských horníků, která trvala celý rok, byla z hlediska cílů, které si vytyčila, poražena. Restrukturalizace proběhla a stále probíhá propouštěním a zintenzivněním pracovního rytmu, škrty v sociálních výdajích se stávají všeobecnými i v takových baštách prosperity, jako bylo západní Německo, růst životních nákladů nabral zrychlený průběh, skutečný pokles kupní síly mezd postihuje proletariát ve všech zemích, nezaměstnanost mládeže a žen se stává běžným a rozšířeným jevem ve všech zemích, zatímco masy přistěhovalců v Evropě, které byly povolány v době expanze, jsou postupně vyháněny. Z hlediska obnovení třídního boje však metody a prostředky použité v tomto prvním cyklu bojů znamenají pozitivní bod: jsou to první a vratké kroky proletariátu, dosud zmagořeného demokracií a sociálními tlumiči, které imperialistické buržoazní státy byly mohly živit díky hrozivému vykořisťování a útlaku proletariátu a obyvatelstva méně rozvinutých zemí; jsou to přesto kroky podniknuté ve směru znovudobytí třídního terénu. Tento dosud slabý a chaotický „obrat směru“, který vede proletářské vrstvy k osvobození od reformismu a kolaborantismu, musí být posilován a ti nejsvědomitější proletáři a ti tvořící jeho předvoje a s nimi revoluční komunisté mají v tomto směřování objektivní vůdčí úlohu.

Ze subjektivního hlediska, tj. ze strany proletářských a politických sil vyjádřených tímto cyklem bojů, existuje celková politická a organizační nezralost.

Protože pořád nebyly schopny vnést do boje pevnou antireformistickou a současně nesektářskou praxi, všechny krajně levicové síly v tomto prvním „historickém spojení“ s třídou z hlediska podstaty problému selhaly, a nesehrály tak v bojích nezbytnou vůdčí a stmelovací roli sloužící budoucí nezávislé proletářské organizaci.

Tato dějinná prodleva není způsobena nedostatkem šlechetnosti, bojovnosti nebo vůle bojovat proti kapitálu, ale nedostatkem politické jasnosti a důsledně třídní perspektivy.

Proletariát potřeboval a potřebuje znovu dobýt terén antikapitalistického boje vlastními silami a tento cíl vyžaduje čas, který může být delší, než jaký diktuje revoluční netrpělivost. V tom, co je základním úkolem proletariátu, jej nelze nahradit.

Protože ani urychlení pomocí násilných a exemplárních taktických prostředků – jako v případě terorismu, ani neviditelné přizpůsobivé akce pomocí obzvláště umírněných a demokratických taktických prostředků – jako v případě entrismu trockistického ražení, nebo teoretizování spojenectví s nejsilnějším reformistickým subjektem současnosti ve vidině „donutit jej se demaskovat“ – coby příklad centristismu, nejsou užitečné jak pro rozvoj třídního hnutí a jeho budoucího revoluční zrání, tak cesta vpřed pro síly, které se vztahují k proletariátu a marxismu, je ta přímého přispění ke snahám o proletářskou organizaci nezávislou na kolaborantismu mimo sektářství a účelovost.

Pokyn k vytvoření proletářských orgánů, které jsou otevřené všem proletářům jakožto proletářům – a nikoliv kvůli jejich ideologickému smýšlení nebo politické příslušnosti – platí po celé období, ve kterém obnovení třídního boje vyžaduje rozhodující úder kolaborantismu a prosazení třídního směřování ve sdružování pracujících. A to platí pro všechny oblasti, nejen pro specifickou oblast pracovišť.

K vytvoření těchto orgánů, k jejich soudržnosti s perspektivou rozvoje boje v třídním smyslu, jsou revoluční komunisté povoláni maximálně přispět se současným zachováním si vlastního politického úkolu a vlastního úkoly strany, který je zcela odlišný od těch, jež mají být realizovány na tomto bezprostředním terénu; odlišný, ale nikoliv protichůdný, ve smyslu rozvíjení schopnosti zasahovat i organizačně na terénu bezprostředního boje, aniž by na první místo před vlastní praktickou intervencí stavěli celkové předem vytvořené politické postoje.

Teprve po takovém období a na vlně masivního proletářského hnutí lze v praxi prosadit slovo o vzniku nebo obnovení rudých odborů, které by stály v protikladu k třídně kolaborantským odborům a zaměstnavatelským svazům.

24. Jak už to ve vývoji proletářského hnutí často bývá, jeho oživení předchází mezitřídní hnutí, která násilným způsobem vyjadřují první všeobecné projevy společenské nespokojenosti v souvislosti s obdobími recese a ekonomické krize ve společnosti.

Tato hnutí, „skutečná“ hnutí, třebaže ne přísně proletářská ve vlastním smyslu slova, předjímají dobu třídního boje, ale nejsou jeho zárodkem, nepředstavují počáteční ohnisko všeobecnějšího boje budoucnosti. Svým vznikem a zánikem, svou agitací a střetem s pilíři společenské konzervace (stát, instituce, církev atd.) částečně předznamenávají epochu společenských střetů, která se nutně projeví ve zcela jiných formách a podmínkách a především v jiném rázu, tj. právě proletářského. Tato odlišnost je dána kvalitou společenského střetu.

Pacifistická, protijaderná, ekologická, zelená, antirasistická hnutí, hnutí za osvobození lidu atd. se nevymykají politické slučitelnosti s buržoazní konzervací, i když vyjadřují rozpory, které mohou v určitých obdobích představovat pro buržoazní nadvládu vážné – ale omezené – obtíže. Jsou nositeli reforem, které jsou všechny uvnitř buržoazního rámce, a nemají vliv na struktury ekonomiky a výrobní vztahy, na nichž je buržoazní společnost postavena.

Jiná hnutí, rovněž mezitřídní z hlediska společenského složení zúčastněných, jako jsou hnutí nezaměstnaných, lidí bez domova, přistěhovalců, žen atd., obsahují ve svých požadavcích aspekty, které se dotýkají přímo a nemale zájmů obrany podmínek bezprostřední existence proletariátu. Toto nyní provedené rozlišení slouží k pochopení, že v některých společenských hnutích je již možné nalézt užitečné prvky zkušeností, bilance a kontinuity pro rozvoj pokusů o nezávislou proletářskou organizaci; užitečné prvky, které samy o sobě nevyžadují celkovou politickou intervenci, aby bylo možné vyvodit poučení pro budoucnost třídního hnutí – poučení, které může vyvodit a předat budoucím bojům pouze třídní strana –, poučení, které ale může na této půdě využít každý uvědomělý proletář. To je případ druhého typu hnutí.

Kromě toho, že revolučním komunistům jako takovým nic nebrání zasahovat ve všech oblastech a ve všech společenských rozporech, zůstává faktem, že řada hnutí – jako ty prvně zmíněné – s převážně maloburžoazním charakterem (což neznamená, že si nemohou dočasně získat proletářské vrstvy) není schopna sehrát úrodnou půdu pro formování, upevňování a rozvoj proletářského třídního hnutí. Očekávat to od takovýchto hnutí znamená propadnout chybě v hodnocení a perspektivě, která nevyhnutelně způsobuje nevratné deformace charakteristické pro pokřivení lpící ryze na konkrétních podmínkách či událostech (ital. contingentista) a tudíž dopad na celkový politický rámec.

Revoluční komunisté jako takoví – tj. revoluční komunistická strana – intervenují-li, jsou si vědomi toho, že obnovení třídního boje nevyvolá vývoj těchto hnutí nebo jejich předpokládaná transformace. Jsou si rovněž vědomi toho, že problémy, metody boje a cíle, které si tato hnutí osvojují, mají obecnější politický zájem, neboť z hlediska jejich podstaty hrají roli spoutávající proletářské vrstvy, jelikož jejich energii a bojovnost přesměrovávají právě směrem reformismu a tudíž společenské konzervace.

To nic neubírá na skutečnosti, že tato hnutí v určitých obdobích „vycházejí do ulic“ a rozvíjejí mobilizaci; zároveň představují kanál, v němž důsledky společenské, politické a ekonomické nespokojenosti nacházejí odezvu a někdy i násilný způsob vyjádření požadavků na stabilitu a jistotu společenského postavení; onu stabilitu a jistotu, kterou samotný vývoj imperialismu a každé národní ekonomiky rozmetal nastoupením dějinného cyklu ekonomických, politických a vojenských krizí, který má tendenci přerůst v další světovou imperialistickou válku.

V tomto smyslu se všechna hnutí nalézají uvnitř buržoazního rámce a slouží společenské konzervaci a na této jejich objektivní funkci nic nemění to, že na ně dopadá nátlak a represe ze strany státu. Ten se mezitím ujímá příležitosti modernizovat se a připravit se na mnohem rozhodnější společenské střety. Rovněž i díky přítomnosti tohoto aspektu represe tato hnutí mají vliv – v negativním významu a s demoralizující a zastrašující rolí – na budoucí proletářské boje.

Proti tomu hnutí za bydlení, hnutí nezaměstnaných a podobně v období, kdy je aktivita v třídním smyslu velmi slabá, nemohou sama o sobě představovat jakousi „první fázi“ obnovení třídního boje, protože jsou stále nucena pohybovat se v prostředí, kdy převažují cíle, metody boje a organizace monopolizované institucemi státu nebo jimi alespoň do značné míry tolerované. Typickým příkladem je téma nuceného vystěhovávání, který ve velkých italských městech řešily městské správy zpravidla s jistou posloupností, a to právě proto, aby se vyhnuly rozrůstání projevující se rebelie, které by bylo vyvoláno, kdyby desetitisíce vystěhování a vyklizení obsazených domů proběhly v souladu se zákonem a okamžitě. To však v mnoha případech nezamezilo represivním zásahům, které si vystěhovávání a vyklízení obsazených domů vyžadovaly.

Přímé a bezprostřední dovolávání se institucí s cílem získat uspokojení potřeb (bydlení, práce nebo příspěvky od státu postačující k čirému žití atd.) vystavuje proletáře v těchto hnutích bezprostřednějšímu zastrašování a represím. Zkušenosti s bojem v těchto oblastech mají významnou pravděpodobnost být pro budoucnost třídního hnutí plodnější, protože právě proletáři jsou zpravidla nejvíce zasaženi a nejpříměji účastni. Jejich příslušnost k oné třídě bez rezerv také znamená, že se důsledky průběhu boje (v jeho pozitivních i negativních aspektech) přenášejí více přímo do společenského těla proletariátu a pomáhají zakořenit v třídě postoje a zkušenosti, které jsou méně zprostředkovány celou armádou politických, odborových, ideologických a náboženských sil, jež vytváří tlak na tuto třídu s cílem získat voličské hlasy a ovlivnit a organizovat společenské síly ve smyslu reformismu a společenské konzervace.

Ale i tato hnutí utrpěla celkovější pokles, protože je silně postihla izolace a obecnější slabost proletariátu tváří v tvář neustálým útokům na jeho životní a pracovní podmínky; je však skutečností, že ta, která odolávají nejdéle tím, že prodlužují zkušenost proletářského boje, aniž by se nechala začlenit do institucí státu při prvních potížích, jsou hnutí a organizace specifičtěji proletářského charakteru, a jsou tak těsněji spojena s problémy boje na pracovišti. Díky tomuto přímému spojení je předávání zkušeností z boje usnadněno tím, že se v praxi prověřuje správnost nejrůznějších aspektů a požadavků. Vyjadřují tedy potenciál v třídním smyslu, který je skutečným užitečným prvkem k znovuobnovení třídního hnutí, třebaže dnes nemají takovou sílu, aby utvářely jeho faktickou „první fázi“.

Ani tovární, dělnická a zaměstnanecká hnutí dosud neznamenala rozhodující a kontinuální kroky k znovuobnovení třídního boje; ale právě jejich objektivní vliv na poměr sil ve společnosti z nich činí páteř obrody v třídním smyslu. Právě stávky, pochody, pikety, stávkové a solidární výbory, které nejsou řízeny kolaborantskými odbory – a jejich prostřednictvím politickým kolaborantismem –, vyvolávají u buržujů obavy a ti se uchylují k celému arzenálu svého vlivu a nadvlády nad společností, aby tyto první projevy nezávislého proletářského a třídního boje oslabila, omezila a potlačila.

Dnes má i velmi dílčí a izolovaný dělnický boj tendenci překročit a překonat omezení daná pravidly spolupráce třídy ve společnosti. Buržujové a její spojenci se nejvíce obávají tendence překonávající hranice diktované dohodami, které coby konečný rozsudek podepsaly odbory, tendence vymanit se z dusivého vlivu kolaborantismu a přímo organizovat boj pracujících metodami a za cíle, které nejsou slučitelné s hospodařením podniku a národní ekonomikou.

Dnes, na rozdíl od doby před několika lety (píše se rok 1994), kolaborantismus již téměř neorganizuje "národní" kategoriální stávky, demonstrace v ulicích a na centrálních náměstích, nepodporuje velké mobilizace, aby demonstroval svou sílu, svou "vyjednávací moc"; a pokud se tak ještě sporadicky děje, je to proto, že se obává, že se jeho kontrola nad třídou dostane do hluboce svízelné situace a do nenapravitelného krachu: materiální nápor zhoršených životních a pracovních podmínek v určitém okamžiku tlačí na samotné aparáty kolaborantismu, které jsou nuceny – v zájmu sociálního smíru a smíření uvnitř společnosti – dát svou odpověď, tj. zaměřit se se svou pružností na existující společenské rozpory s funkcí absorbující následný proletářský tlak, pokud by byl příliš silný.

Není třeba zdůrazňovat, že v této roli kolaborantismus – pokud jde o konfrontaci s proletářskými vzpourami nabitými ruchem v třídním smyslu – nachází maximální podporu u politických, náboženských, společenských a represivních aparátů institucí, které při těchto příležitostech spojuje společný zájem potlačit v zárodku proletářské výbuchy, které by mohly zažehnout víc než jen jeden boj.

25. Tendence ke zvětšování konkurence mezi proletáři – v buržoazní společnosti trvalá – se v obdobích ekonomické recese a krize ještě vyostřuje a následně prohlubuje rozdělením na malé a omezené zájmy specifické pro určitý podnik-kategorii a nejrůznější členění námezdně pracujících existující v současné společnosti. Na této objektivní tendenci spočívá politika pobídek a politika produktivity, a zvláštních odměn proletářských vrstev, které přistoupí na třídní spolupráci výměnou za nějaké ty osobní výhody; na této objektivní tendenci spočívá taktika kolaborantismu v jejím rozdělování dělnických bojů a jejich zásadního oslabování.

Izolovanost dělnických bojů se tak vydává za „objektivní“ potíž způsobenou slabostí proletariátu s ohledem na jeho samotní ustavení se; proletariátu, který si příliš mnoho let zvykal žít „nad reálnými prostředky země“ – jak se před lety vyjádřil Lama, tehdejší šéf odborové konfederace CGIL –; dílčí boj, izolovaný a zasvěcený co nejmenšímu poškození podnikové a národní ekonomiky, se stává jediným soustem, který jsou dnes třídně kolaborantské odbory schopny nabídnout.

Přesto však díky samotné rostoucí sociální nejistota a díky sice roztříštěným zkušenostem dělnického boje, který mívá trend vymykat se kontrole třídně kolaborantských odborů, může být dnes malý dělnický boj pro třídní hnutí plodnější než velká mobilizace minulosti, která zůstala v mantinelech kolaborantského reformismu.

Velké dělnické mobilizace v posledních několika letech byly vyvrcholením řady nátlakových akcí a bojů, které vedly především tradičně bojovné vrstvy dělníků, jimž bezprostředně hrozila ztráta zaměstnání (Italsider, Fiat atd.) v důležitých odvětvích, jako jsou kovoprůmysl, chemie a textilní průmysl. Tyto boje zároveň ukázaly: 1) že hlavními cíli proletariátu, které si vytyčil, byla obrana pracovních míst (ještě před obranou životní úrovně), 2) že na tomto terénu proletáři agitovali i izolovaně, jakmile je proces restrukturalizace a přeměny průmyslu postaví před bezprostřední perspektivu propouštění nebo ztráty zaměstnání v důsledku uzavření podniků, 3) že v této oblasti mohou mít proletářské zkušenosti, i když izolované, rozhodující váhu pro vedení boje a jeho závěr.

Významným momentem této tendence je v období od konce roku 1983 do samého počátku roku 1984 „hnutí sebeorganizovaných shromáždění“ (ital. movimento della assemblee autoconvocate) ze strany nejbojovnějších továrních rad, které nehodlaly snášet nečinnost územních a celostátních odborových aparátů, jejíž nikoli bezvýznamnou složku na druhé straně tvořil sektor ovlivněný hnutím Democrazia Proletaria. Toto „hnutí“ přimělo třídně kolaborantské odborové svazy a samotnou PCI ke krokům, které tuto mobilizaci, jež se navíc odehrávala uvnitř těchto samotných odborů, zohledňovaly.

„Převzetí“ odporu kolaborantskými odborovými předáky a PCI proti všeobecnému tlaku kapitálu na pracovní místa neznamenalo zásadní pomoc při obraně podmínek dělnické třídy: jejich kroky byly spíše zaměřeny na zeslabení vlny propouštění jeho rozprostřením v čase (tj. salámová metoda) očekávaného ze strany průmyslníků a samotné státní správy z důvodu škrtů ve veřejných výdajích. Sociální tlumiče implementované s vizí tohoto plánu, zejména integrační fond (ital. cassa integrazione; státní program a fond pro dočasného pozastavení pracovního poměru s cílem čelit trvalému propouštění) a tzv. Fondu nestálosti (ital. cassa della mobilità) napomohly odolávat tlaku dělníků a tlumit jeho dynamiku.

Při velké národní mobilizaci 24. března 1984 v Římě se odborovému a politickému kolaborantismu podařilo nově využít hnutí „sebeorganizovaných“ (ital. autoconvocati) tím, že bylo vyhlášeno proslulé referendum o obnovení 4 bodů systému automatické valorizace (ital. scala mobile), který byl zákonem předchozí měsíc zrušen. Tímto krokem třídně kolaborantské odborové svazy zcela přesunuly snahu dělníků z terénu obrany pracovních míst na terén obrany mezd; samozřejmě, že ve skutečnosti mzdy neubránily (a onu referendum s negativním výsledkem to dostatečně prokázalo), ale podařilo se jim utlumit a nakonec rozbít hnutí sebeorganizovaných rad, jehož prostřednictvím se projevovaly nejbojovnější impulzy.

Po dosažení tohoto výsledku nesly důsledky vítězství zaměstnavatelů samy odbory, které se stáhly do pozic „zachovávající“ status quo: do módy se vrátil boj po jednotlivých článcích výroby, boj izolovaný po jednotlivých podnicích, jako by mělo dělnické hnutí znovu začít z pozic držících se velmi vzadu (tj. pozic, které již byly „překonány“ během 70. letech se statutem zaměstnance, jednotnou klasifikací, mocí odborů na pracovištích atd.).

Potíže, v nichž se odbory v současnosti nacházejí, samy o sobě nejsou nápomocny pro formování proudů třídního charakteru v nich a zakořenění proletářských třídních zkušeností v dělnickém hnutí. Tyto potíže mají obecně negativní dopady na proletariát, protože si je vědom významu odborového organizování, aby mohl čelit tlaku zaměstnavatelů a účinně se bránit.

V této situaci by bylo katastrofální domnívat se, že ztráta důvěryhodnosti a členstva oficiálních odborů znamená automatickou ochotu a uvědomělost proletářských vrstev organizovat se v třídních odborech. K tomuto kvalitativnímu skoku potřebuje řádný počet proletářských vrstev zakořenit zkušenosti s bojem a organizací směřující opačným směrem než kolaborantismus, a takové zkušenosti nutně procházejí malými a izolovanými bezprostředními boji, kterým naopak odbory v tomto období ústupu zdá se, že přikládají jinou váhu.

26. V těchto malých bojích si proletáři vyzkoušejí své vlastní přímé schopnosti organizování se, určování si metod a cílů boje, ověřování prostředků boje. Učí se řídit svůj vlastní boj a bránit jej, rozpoznávat své nepřátele a spojence, rozpoznávat potřeby stabilní třídní organizace a solidarity, předávat své zkušenosti v rámci posilování třídního hnutí a bilancovat své boje.

V tomto procesu vývoje ověřují vlastní schopnost bojovat tím, že stále méně delegují průběh boje a jeho ukončení na oficiální odborové aparáty a bránit se tomu, aby byl boj vtažen do aparátů kolaborantismu.

Ačkoli odborové aparáty ztrácejí důvěryhodnost, členstvo a vliv na proletariát, stále si pevně udržují velkou výhodu: jsou jedinými institucemi uznávanými šéfy, veřejnými i soukromými, pro podepisování dohod (což znamená, alespoň formálně, dodržování v praxi podepsaných dohod oběma stranami). Proto jsou monopolizátoři závěru každého dělnického boje.

Díky této výhodě – která je i v zájmu šéfů – a třebaže se může stát, že se stávky a mobilizace vymknou kontrole odborových svazů, jsou to nakonec vždy však ony, kdo je vyzván k dosažení dohody a ukončení boje.

To je obtíž, kterou nelze skrývat a které je třeba se postavit pozitivním způsobem, tj. snažit se vytvořit podmínky, aby byly kolaborantské odbory co nejdéle a v každém okamžiku boje, v kterém by mohly hrát nějakou roli, drženy pod tlakem dělnického boje, a to přímou kontrolou jejich kroků a dohod za neutuchajícího boje. Těchto podmínek obrany boje nelze však dosáhnout jinak než prostřednictvím nezávislé proletářské organizace, nezávislé na kolaborantských aparátech i jejich politice.

Reformistický kolaborantismus a nezvratný trend k jeho integraci do státu

27. Politický a odborový kolaborantismus s ohledem na bezprostřední a budoucí proletářské zájmy se z logiky své podstavy a svých předpokladů staví za sociální smír, z něhož odvozuje možnosti proletariátu jako celku a jeho různých vrstev docílit ústupků na vládnoucí třídy a jejího politického a státního aparátu. Na tomto základě organizuje politický a odborový kolaborantismus své struktury a aparáty tak, aby tyto organizace navzdory proklamované obraně jednaly zásadně proti zájmům proletariátu; v tomto smyslu působí stále otevřeněji nejen stalinismus a post-stalinismus parlamentních stran, které se stále dovolávají dělnické třídy – tyto strany byly vždy pilíři zavedeného řádu a ve své hluboké podstatě kontrarevoluční –, ale také třídně kolaborantské odborové hnutí pracujících coby prodloužená ruka kapitálu v řadách proletariátu a odklánějící jej od jeho třídních cílů a stavící se proti jakémukoli nezávislému pokusu o boj. Tato skutečnost byla určující pro stále omezenější možnost využívat nejen ústřední, ale i okrajové a závodní struktury třídně kolaborantských odborů. A to nejen v případě odborových svazů, které jsou jasně šéfovského původu (v Itálii CISL – sociální katolicismus – a UIL – sociáldemokratismus) nebo nepokrytě protiproletářského původu (jako fašistický CISNAL, předchůdce současného UGL), ale i v případě odborových organizací, které se odvolávají na proletářský původ (jako CGIL – dříve pod vlivem PSI).

Politika reformistického kolaborantismu – i když je „levicová“ – vždy staví na první místo ekonomické a politické zájmy národní a demokratické buržoazní společnosti, jejíž ekonomickou a společenskou strukturu nezpochybňuje, ale na kterou hodlá působit prostřednictvím společenského tlaku a politických intervencí za účelem jejího vylepšení, její „obrody“.

Revoluční komunismus popírá – a dějiny to dostatečně prokázaly – možnost graduálního vylepšování kapitalistické společnosti, v jejímž rámci by mělo dojít k osvobození proletářské třídy, která je naopak nucena denně a stále urputněji bránit své existenční podmínky. To však neznamená nezájem o bezprostřední a odborový boj, jemuž naopak přikládá velký význam, a to nejen proto, že právě na tomto terénu je hluboce zakořeněn oportunismus, který se nevzdá svého monopolu na bezprostřední dělnický boj, ale také proto, že právě na tomto bezprostředním terénu je proletariát objektivně veden k tomu, aby hájil své zájmy, aby se organizoval za účelem jejich efektivnější obrany, aby měřit své síly se všemi ostatními společenskými třídami. A právě na této půdě získávají proletářské masy hnané do společenského střetu s buržoazií své zkušenosti boje a vyjadřují potřebu překonat jeho zničením rámec buržoazní společnosti.

Pokusy přetvořit pomocí reforem buržoazní společnost a instituce, které charakterizují reformismus, ve skutečnosti v dlouhodobém horizontu odpovídají politickým a ekonomickým potřebám samotného kapitalismu a zachování jeho nadvlády nad společností, i když se to v různých fázích buržoazního ekonomického a politického cyklu realizuje různými způsoby.

Hlediskem reformistického kolaborantismu je tedy zachování společnosti a zlepšení produktivity prostřednictvím efektivity podniků a manažerského řízení veřejného a soukromého kapitálu; efektivity a řízení, které vyžadují maximální produktivitu pracovní síly, a působí tak na ni ve prospěch požadavků kapitalistické konkurence a světového trhu.

28. V období ekonomické expanze reagují reformistické invervence jednak na potřebu neustálé transformace, racionalizace a modernizace, kterou vyvolává výrobní aparát, jenž se neobejde bez neustálé technologické revoluce ve výrobě a způsobu uplatňování pracovní síly, jednak na potřebu tlumit třídní protiklady a zajistit sociální smír tím, že se „světu práce“ poskytuje celá řada benefitů a síť „záruk“. Tyto benefity a „záruky“, které buržoazie poskytla pod tlakem dělnického boje, ve skutečnosti představují velmi skromnou část společenského bohatství ve srovnání s obrovskou horou bohatství, které vyprodukovala námezdní práce a které si přivlastnil kapitál v procesu akumulace a zhodnocování. Tyto „záruky“ sice vedou ke skutečnému zlepšení životní úrovně proletářských mas, ale nepřeklenují propast mezi kapitálem a prací, která se v rozporuplném vývoji kapitalistické společnosti ve skutečnosti prohlubuje. Zároveň však tyto „záruky“ představují jakési nevyhnutelné pouto, jakýsi druh rezervy, která prostřednictvím kolaborantských aparátů svazuje proletariát s osudem kapitalistické ekonomiky – podnikové i národní – a tudíž i se zachováním buržoazního režimu.

V době recesí a hospodářských krizí nejsme svědky debaklu reformistického reorganizování současné společnosti, ale skutečných orgií reformistických intervencí, které provázejí ustavičný příval protiproletářských opatření.

Potřeba restrukturalizace a modernizace výrobního aparátu totiž naléhá nejnaléhavěji na podnikatelské třídy vzhledem k zostřující se konkurenci mezi kapitalisty na národních i mezinárodních trzích; na druhé straně je naléhavá potřeba postupně odstranit celý aparát výhod a záruk, které byly dříve poskytovány masám proletářů. Proto se provádějí nové reformy, aby se odbouraly ty staré (od „strukturálních reforem“ po „reformu mezd“).

Zároveň je třeba najít prostředky pomocí ústupků politického rázu stranám a odborům tvrdící, že zastupují dělníky a stále se těší důvěře mas, které by vyvážily úpadek existenčních podmínek dělnické třídy.

Tím se posiluje vyjednávací síla kolaborantismu; třída, ztracená pod přívalem úderů, které dostává ze všech stran, je nucena uchýlit se pod jeho křídla. Ve skutečnosti se však ukrývá pod ochranou aparátu, který mezi dělníky stále více vystupuje jako silná pomocník státu a kapitálu, který stále více přebírá kontrolu nad produktivitou a kázní na pracovišti a v místní oblasti a který má prostřednictvím sítě kapitalistické kontroly vykonávané prostřednictvím struktur okrajové a občanské demokracie tendenci paralyzovat jakoukoli reakci třídní povahy.

V obdobích recesí a krizí, v souladu s potřebou kapitálu a vládnoucí třídy „seskupit se“ kolem svých ekonomických, politických a vojenských zájmů a souběžně s postupným ozbrojováním se demokracie, má politický a odborový kolaborantismus tendenci soustředit síly proletariátu na obranu programů obnovy a oživení založených na obraně demokracie a zákonnosti. Kolaborantismus se tak stává pro vládnoucí třídu „dohledovým orgánem“ kontroly proletářské třídy a jejích popudů; výměnou za tuto službu požaduje plný vstup do vládního a manažerského řízení státu a jeho institucí. Oběti, které je proletářská třída vyzývána přijmout, a které mimoto neslouží výhledově jakémusi možnému budoucí zlepšení, slouží tedy jako jakási „pokrevní smlouva“ na obranu zachování společnosti.

29. Shrnuto a podtrženo. V období ekonomických expanzí zakládá reformní kolaborantství svůj úspěch a vliv na proletariát na ústupcích získaných od vládnoucí třídy a na růstu životní úrovně proletářských mas. V období recese a krize reformistický kolaborantismus sice ztrácí důvěryhodnost, hlasy voličů a členstvo, ale udržuje si vliv na proletariát díky strachu, nejistotě, snižování životní úrovně a rostoucí bídě proletářských mas, které negativní ekonomická a společenská situace navozuje a tváří v tvář které se prezentuje jakožto jediný organizovaný a uznávaný prostředník ze strany politických a ekonomických sil buržoazie.

V obdobích dlouhotrvající ekonomické krize, jako je ta současná, kdy jsou jevy společenského rozkladu těsněji spjaty s rozšiřováním a pevnějším ohraničením společenských vrstev nezaměstnaných, marginalizovaných, lumpenproletariátu, a kdy se zdá, že se cesty z toho ven jedna za druhou uzavírají, si reformistický kolaborantismus udržuje svou moc a vliv na masy téměř výhradně díky podpoře, kterou mu přímo a otevřeně poskytuje stát a vládnoucí třída. Z opačného hlediska se stále více opírá o nejzaostalejší proletářské vrstvy a ty nejvíce nakloněné tomu svázat svůj individuální osud se soukolím buržoazie v iluzi, že mohou počítat s odborovým a politickým reformismem jako užitečnou brzdou proti zhoršujícím se podmínkám každodenní existence a užitečnou obranou té hrstky „výhod“, které ještě mají.

Do tohoto náčrtu, který nelze brát mechanicky jako povinnou posloupnost etap, je třeba zahrnout rozporuplný vývoj poměru sil mezi třídami – a tedy i mezi různými politickými a odborovými organizacemi, které je vyjadřují; vývoji, v němž lze očekávat, že zásadní či nezvratná tendence reformistického kolaborantismu k jeho úplnému začlenění do státu (1) není nijak překážkou pro srážky a „roztržky“ s některými částmi stávajících institucí; a tak si vrstvy proletariátu a extremistické organizace, které se na ně odvolávají, mohou namlouvat, že jsou schopny přimět reformismus k tomu, co nemůže a nikdy nebude schopen udělat, a to hájit byť jen epizodicky a účinně bezprostřední celkové zájmy proletariátu.

Odměnou, kterou si kolaborantismus vyžádá na proletariátu, zvláště když je nějakým způsobem nucen pod tlakem dělnické „základny“ přitvrdit ve svých požadavcích a postojích, byly a budou vždy tíživější životní, pracovní a bojové podmínky proletariátu.

Potřeba rozchodu s praxí a strategiemi politického a odborového kolaborantismu

30. Epizody dělnického boje v posledních patnácti letech, ačkoli byly někdy velmi energické, jako v případě polských proletářů, amerických a britských horníků, dělníků Fiatu atd., dosud nevyjádřily stabilní proud třídního charakteru, který by byl schopen učinit z těchto zkušeností referenční bod napojený na velikánské boje minulosti a být přínosný pro boje budoucí. Ukazují však, že je možné na těchto zkušenostech stavět a rozvíjet uvnitř proletariátu třídní proud, jehož objektivní nutná potřeba je již nějakou dobu v tomto období po druhé světové válce přítomna, třebaže jeho praktická realizovatelnost musí teprve dozrát.

Pouze proletářský boj, který je vyvolán nesnesitelnými existenčními podmínkami a směřuje postavit se utlačovatelskému tlaku ve společnosti a na pracovišti, který vládnoucí třída uplatňuje, aby posílila svou kontrolu nad společností, může účinně čelit sevření a vlivu reformistického kolaborantismu a obnovit důvěru proletariátu v jeho vlastní nezávislé síly a zájmy. Je však v rozporu se zájmy třídního boje uvažovat o urychlení tohoto procesu obrody třídního charakteru pomocí účelových prostředků a taktik odlišné povahy, jako je „budování“ samozvaných „třídních“ odborů, do nichž by mohli proletáři vstupovat, nebo snahy dostat se do vedení současných třídně kolaborantských odborů, aby je tímto přiměli „změnit svou linii“, nebo nabádáním proletářů k jejich vlastnímu „získávání zkušenosti“ uvnitř rámce kolaborantismu, aby pak na vlastní kůži zjistili, že jde o zkušenost negativní, anebo – což je ještě horší – dosazovat se na místo samotného proletářského hnutí, které se pomalu „rozjíždí“ směrem k všeobecnému třídnímu boji, čímž tedy promrhat ony fáze společenských a ozbrojených střetů mezi třídami.

Dnes se stále nacházíme ve fázi zárodečného odpoutání se od kolaborantismu a velké třídní nezralosti, takže by pro proletářské hnutí a komunistickou revoluci bylo katastrofální, kdyby v tomto desetiletí (píše se rok 1994) nastaly podmínky objektivně příznivé pro rozhodující střety mezi proletariátem a buržoazií. Nedostatek vlivné revoluční komunistické strany, která by byla pevná ve svých teoretických i taktických postojích, a nedostatek ustálených zkušeností z bojů třídní povahy a organizací bezprostřední obrany zakořeněných v proletariátu by vedl k obrovské porážce, která by oddálila možnost rozvoje a vítězství v mezinárodním revolučním boji na mnoho příštích desetiletí.

31. Z hlediska proletářské obrany životních, pracovních podmínek a podmínek boje nebo z hlediska třídního boje a jeho rozvoje je proto stále naléhavější potřeba rozchodu s praxí a politickou a odborovou linií reformistických organizací.

Několik částí proletariátu se fakticky občasně a ne zcela vědomě vydalo směrem k tomuto rozchodu, o čemž svědčí mnohé případy bojů v průmyslových odvětvích a odvětvích služeb kapitalistického světa, a to i toho vysoce rozvinutého. Tyto bojové zkušenosti jsou však zatím fragmentované, což má několik příčin: nezralost a nedostatek zkušeností hnutí, která projevila tendenci prolomit nejen tvrdý přístup šéfů a státu, ale také bariéry představované sociálním smírem a reformistickou spoluprací tříd; dnes stále neúměrně silný tlak ze strany společného působení šéfů a reformistického kolaborantismu; přetrvávání demokratických a legalistických úchylek ve zvycích a zkušenostech proletariátu této epochy, na které se reformistické organizace spoléhají, aby ovládly hnutí stávek a bojů a uvěznily je v rámci národní solidarity a obrany institucí, nebo, pokud se ovládnutí nezdaří, aby je rozbily.

32. V činnosti nejuvědomělejších proletářů a revolučních komunistů směřující k zformování pólu třídního charakteru, a tudíž nezávislých proletářských orgánů, je stejně důležité brát v úvahu skutečný stav proletářské třídy jako i odhodlání, s nímž je tato práce prováděna.

Protože hlavním cílem revolučních komunistů není budovat organizace bezprostřední a odborářské povahy, ale vytvářet a posilovat specifický orgán revolučního boje – třídní stranu, jsou různé jiné revoluční skupiny vedeny k tomu, aby se nezabývaly konkrétními úkoly a problémy spojenými s bezprostředním bojem, a šetřily si tímto svou energii pro budoucí revoluční a všeobecný boj proletariátu a omezily se prozatím na zaznamenávání úkazů společenského boje a kritizovaly jeho nezralé a nedůsledné aspekty. Takovýto indiferentismus (lhostejnost) – který lze vystopovat u všech „bezprostředních“ otázek týkajících se proletářské třídy, od těch odborových v klasickém smyslu slova až po společenské a politické – neodmítá absolutně aktivitu revolučních komunistů na bezprostředním terénu, ale chápe ji pouze jako získávání stoupenců ve prospěch vlastní politické skupiny.

Jiné skupiny, které pochopily obtížnost úspěšného rozvoje činnosti vlivu třídní strany v řadách proletariátu a na základě skutečných obtíží, které dělnická třída vykazuje a s nimiž se setkává na cestě k znovuobnovení třídního boje, jsou dohnány k tomu, aby se ujaly konkrétních úkolů a problémů bezprostředního boje a učinily tuto stránku celé aktivity komunistů ústředním bodem své činnosti; tím se ocitají ve stavu, kdy jsou zcela pohlceny tímto terénem a metodami, zvyklostmi a iluzemi, které jej charakterizují a které takto tvoří dějinný odkaz a sílu oportunismu.

Takovýto immediatismus – který praktikují jak organizace, které se označují za „strany“, tak organizace, které jsou obecně proletářské a „revoluční“ – nepopírá absolutně nutnost revoluční teorie a revoluce, ale redukuje ji na přímou potřebu bezprostředního boje a tímto se zbavuje spojení se celkovým historickým rámcem marxismu a přísnosti jeho diktátu; má za to, že tímto může dosáhnout významných okamžitých úspěchů, na nichž může postupně stavět a rozvíjet revoluční boj „zdola“, a neuvědomuje si, že je zajatcem oportunismu, který historicky zapustil kořeny a vybudoval svou sílu na bezprostředním terénu; indiferentismus a immediatismus, neustálé deformace revolučních linií a organizací, představují další překážku na cestě k obnovení třídního boje. Nepřispívají k vyzrání dělnického boje a jeho organizací nezávislých na kolaborantství. Buď považují bezprostřední dělnický boj za fatální plýtvání energií, neboť boj, který „stojí za to“, je pouze ten „revoluční“, nebo jej považují za jedinou možnou aktivitu v období, kdy se revoluční boj na scéně objevuje velmi pomalu.

Proti těmto deformacím tvořící hlavní pilíř s tisíci různými variantami a nuancemi, je třeba systematicky bojovat s vědomím, že proletáři, kteří jim propadají, tak činí ve snaze reagovat na nečinnost a byrokratismus tradičního oportunismu, který z tohoto hlediska zůstává nejdůležitějším cílem marxistické kritiky.

33. Zhroucení mýtů o blahobytu, o postupném zlepšování životních podmínek, o pomalé, ale jisté obnově současné společnosti ve smyslu většího vlivu dělnické třídy ve společnosti zcela jistě otřásly kontrolou nad společností ze vládnoucí třídy, a tím i pevnou mocí reformismu nad proletářskými masami.

Je však iluzorní domnívat se, že toto zhroucení reformistických mýtů vytvořilo mezi proletariátem a buržoazií hlubokou propast, díky které by dnes mohl být prakticky nastoleno téma proletářské ofenzívy.

Pomalý, ale neúprosný pád celé řady „záruk“ na odborové a sociální úrovni a rovněž na politické úrovni, které vládnoucí třída poskytla pod tlakem dělnických bojů, objektivně zbavuje proletariát důležité opory vlivu odborového a politického kolaborantismu. Tím je kolaborantismus nucen změnit svůj způsob jednání a vztah k samotnému proletariátu.

Odtržení tradičních reformistických organizací od širokých proletářských vrstev, způsobené důsledky ekonomické krize a jejího prodlužováním v čase, které vůči žádostem a vynucení neustálého přinášení obětí nepřipouští žádné významné protislužby, a oslabení reformistických organizací, které vznikly na vlně ekonomické expanze, objektivně otevírá prostor pro přímé proletářské jednání na obranu svých bezprostředních zájmů, a tudíž i prostor pro jednání proti kolaborantismu. Z tohoto hlediska lze otevírající se příležitosti k jednání revolučních komunistů užitečně využít ve prospěch znovuobnovení třídního boje a jeho rozvoje za podmínky, že se nepodlehne ani iluzi o proletariátu automaticky již „nastartovaného“ pro třídní a revoluční boj, ani iluzi, že lze třídní boj rozvíjet prostřednictvím reformismu a jeho (již opotřebovaných) aparátů, a ani iluzi, že lze proces znovuobnovení boje třídního charakteru urychlit „navýšením“ úrovně společenského střetu pomocí taktických úskoků movementistického charakteru (mnoho hnutí rovná se hodně bojů, mnoho bojů rovná se vítězství) nebo typických pro hnutí ozbrojeného boje (dobře zasazená rána má cenu stovek hnutí).

Netrpělivé reakce nevystupují ze sevření kolaborantismu

34. Na zhoršování pracovních podmínek a neustálé snižování mezd, na neustálé kroky, která podkopávají mechanismus dříve pevně daných opatření a automatických dorovnání (mechanismus, na kterém byl dlouho založen úspěch kolaborantismu, živící iluzi, že je možné navždy udržet strukturu „garantující“ pracovní poměry); na údery na úrovni „průmyslových vztahů“ a „moci odborů na pracovišti“, na údery na úrovni „vyjednávací síly“ odborových organizací, jejichž tolik opěvované vzájemné sjednocení (odkaz na sjednocovací proces mezi třemi hlavními italskými odborovými konfederacemi v 90. letech; tj. mezi CGIL, CISL a UIL) se rozpadalo, reagovaly některé a nejrůznější proletářské vrstvy a všemožné krajní tendence reakcemi na půdě jak bezprostředního boje tak i politického boje.

Nárůst společenského napětí vyvolaný odstartovanou a postupně zaváděnou restrukturalizací průmyslu, novou organizací práce a mzdovými reformami otevřel dlouhé období rozporů ve společnosti i uvnitř podniků, které se z větší části vyznačovalo tendencí udržet dosažená zlepšení z bojů desetiletí před hlubokou krizí kapitalismu v roce 1975.

Proces osekávání životních a pracovních podmínek proletářů naopak neprobíhal lineárně, nýbrž se odvíjel ve skocích; prostřednictvím řady politických opatření na sociální úrovni, umožněných domácí a mezinárodní ekonomickou situací, která ještě nebyla pro imperialistické země katastrofální, se tento proces odvíjel v zásadě s jakýmsi brzdným účinkem, ke němuž přispívaly především některé sociální tlumiče, jako je fond pro nadbytečnost (cassa integrazione), relativně zdrženlivá tarifní politika, šedá ekonomika, zadlužování státními intervencemi na podporu ztrátových podniků atd.

35. V průběhu následujícího desetiletí je však odpor proletariátu na poli boje o udržení předchozích úrovní zcela převálcován zatlačením proletariátu zpět do pozic stále větší orientace na partikulární zájmy určitého pracoviště či podniku, do izolace, do nelítostného konkurenčního boje o udržení pracovních míst, do pozic beroucí zavděk vyjednávání na úrovni jednotlivců a ohraničených skupin. Tato porážka není způsobena pouze iniciativou zaměstnavatelů, státní represí, kriminalizací bojů a silou třídního protivníka. Je také důsledek neustálé, systematické a selektivní práce aparátů odborového a politického kolaborantismu, které shazují, vyprazdňují, rozvrací, demoralizují, izolují a rozbíjejí každý boj a každý proletářský pokus o boj a nezávislou organizaci.

V tomto období se rozvinuly politické tendence, které reagovaly na přílišnou moc šéfů a vlády i radikální a násilnou formou, ale obecně souvisely s "netrpělivostí", která je charakteristická pro všechna období ústupu, jež následují po obdobích rozmachu a období iluzí postupných reforem (gradualismu).

Netrpělivost, která se projevuje intolerancí vůči společenskému systému, který je tak přebujelý bohatstvím a tak „nespravedlivý“ v jeho rozdělení mezi třídami; s masami, které se nedávají do rozhodného a celkového boje proti zhoršování situace a neprosazují své požadavky ve společnosti; s levicovými stranami, které uvrhávají masy do zničující rutiny parlamentního života a politické praxe malých kroků a národní solidarity.

Netrpělivost, která se projevuje dychtivostí rychle se dostat ze zajetí této svízelné situace (kterou mnozí považují za „chtěnou šéfy“) využitím početní síly proletářských mas a jejího podvratného potenciálu, urychlením období dozrávání rozhodujících společenských střetů prostřednictvím ideologických kampaní, neustálými konfliktními akcemi v duchu nedopřát nepříteli oddech a exemplárními akcemi i násilného charakteru, které mají ukázat, že nepřítel není nezranitelný.

Tato netrpělivost, která nenachází mezi masami předpokládanou rychlou odezvu na údajnou rozvratnou činnost stávajícího stavu poměrů a není schopna dlouhodobě plánovat svou činnost, se nakonec nevyhnutelně obrací na strany, které organizují a mají vliv proletariát – zejména PCI a Italskou socialistickou stranu (původní historická PSI se rozpadla na konci roku 1994) – v iluzi, že je „využije jako prostředek“ ve prospěch rozvoje boje mas za komunismus, nebo jako v nejkrajnějším případu ozbrojeného boje (terorismu) se tyto tendence nakonec obrací k buržoaznímu státu jako takovému pro své uznání a legitimizaci, čímž se otvírají naprostému rozložení, jehož rozměr ukázal jejich projevený „distanc“ a „kajícnost“.

Tato netrpělivost se projevila v Itálii i v dalších evropských zemích, a to ve velmi odlišných formách, ale obecně ve spojení s „movementistickouL vizí vývoje třídního boje. Vize, která do centra bojů a jejich rozvoje staví předpokládanou sebevědomou schopnost mas, kterým by stačilo dát se do pohybu, aby získaly zkušenosti a politicky rostly. Vize, která obsahuje široký počet variant; od těch, kteří uvažují o masách jakožto samoprodukující své vlastní předvoje a vlastního kurzu; těch, kteří je považují za armádu, jíž stačí dodat generály; těch, kteří je považují za objekt společenského experimentu pro své vlastní posílení a svou vlastní prestiž; těch, kteří je již považují za zralé pro revoluční kvalitativní skok; těch, kteří tvrdí, že jsou již dnes připraveny, komunitu po komunitě, ostrůvek po ostrůvku, realizovat částečky komunismu.

Pouze v několika případech tyto varianty vykrystalizovaly v politické tendence a organizace s přesnými charakteristikami, ale obecně se mezi sebou nesourodě proplétaly a zaujímaly vůči PCI kolísavé láskyplné a nenávistné postoje, což nebránilo z jejich stran upevňování sektářství, rivalitě a dokonce i hlubokým protikladům, stejně jako to nebránilo vzniku více či méně pomíjivých aliancí a fúzí.

Tato movementistická vize vývoje třídního boje sice reaguje na nečinnost a byrokratismus tradičního reformismu tím, že mu oponuje a staví se proti němu na různých úrovních, ale ve skutečnosti činí úspěch svých akcí závislým na úspěchu, kterého dosáhne svým nátlakem na něj v iluzi, že jej přiměje udělat, když ne všechno, tak alespoň určitý úseček cesty ve prospěch… revoluce, a na kteréžto cestě by měl reformismus k velikému potěšení vést proletářské masy a ulehčit tak úkol revolucionářům, kteří si vytkli za cíl postavit se této revoluci do čela. Vize, která v podstatě vkládá do rukou reformistického kolaborantismu možnosti rozvoje a úspěchu třídního boje a výhledově i revolučního boje . Prozatím v současnosti fakticky přenechává kolaborantismu monopol na bezprostřední dělnický boj a vzdává se práce za nezávislou organizaci proletářského boje a jeho obrany.

Falešné metody teoreticismu a movementismu

36. Z hlediska třídního boje a jeho oživení bylo a je trvání indiferentních a immediatistických politických tendencí zcela negativní. Tyto tendence nemohly a nemohou přinést žádný „podstatný“ příspěvek k třídnímu boji.

Při „mechanistickém“ pohledu na dějiny se tvrdí, že projevil-li se proletariát takovými hnutími a tendencemi, stalo se tak proto, že nemohl jinak, vzhledem k podmínkám, v nichž se vyvíjel politický a odborový boj a vývoj kapitalistické ekonomiky po druhé světové válce, a vzhledem k trvalé absenci rozhodujícího revolučního boje v imperialistických zemích.

Proto je buď třeba vycházet z existujících hnutí a tendencí, abychom pokračovali v cestě překonávání porážek a chyb těchto hnutí tendencí, nebo čekat na tu kombinaci společenských a materiálních rozporů, která dá vzniknout a dále rozvinout společenská hnutí, která nejenže budou mít větší náchylnost k vývoji v třídním smyslu, ale budou již sama o sobě prodchnuta zdravými a široce rozšířenými antikapitalistickými stimuly, již připravena a zkrátka vyzbrojena k revolučnímu boji.

V obou těchto případech připadá úkol dláždit cestu k revoluci spontánnosti společenských hnutí a politickému vedení (předvoji, skupině nebo straně, jakkoli se tomu dá říkat) připadá úkol školit masy o dobru revolučního východiska a komunismu, jako by to měla být jakási „volba“, kterou masy v určitém okamžiku svého hnutí vědomě učiní.

Při „dynamickém“ pohledu na dějiny se naopak tvrdí, že proletariát – v situaci stále ještě obrovského vlivu reformismu, agresivity šéfů, hluboké ekonomické krize, nedostatku pevných referenčních bodů třídního charakteru, stále ještě křehké víry ve vlastní síly – nemůže neprojít masovými a politickými hnutími tohoto typu, protože vyjadřovala – byť ještě v hrubých rysech nebo příliš ideologické podobě – potřebu bouřit se proti stávajícím poměrům. V tomto směru je sice třeba kritizovat politická, praktická či ideologická zveličování těchto hnutí a tendencí, ale je třeba je považovat za pozitivní, protože pomohly reagovat na pasivitu a rezignaci, které se zmocnily mas, a protože v tomto ohledu tak znamenaly rozhodující zvrat pro znovuobnovení vývoje v třídním smyslu.

Problém, před kterým máme stát, má tedy spočívat v tom, že bychom se měli vyvarovat jejich zveličování a přílišného hnaní kupředu, že bychom měli doprovázet tyto hnutí, které vznikají, aniž bychom předvídali jejich vývoj a možné vyústění, protože to by jim bránilo „získávat přímé zkušenosti“, na nichž by mohly postavit své další kroky.

V tomto případě se zcela spoléhá na spontánnost společenských hnutí a jejich vzestupy a pády, spontánnost, která by se sama o sobě dříve či později dokázala zbavit všech překážek, jež jí stojí v cestě, a kterou stačí čas od času upozornit – a lépe, je-li to „zevnitř“, pak je to „věrohodnější“ – přílišného shonu vpřed. A přitom politickému vedení (předvoji, skupině nebo straně, jakkoli se tomu dá říkat) je svěřen úkol čas od času odhalit masám, kde se na této cestě nacházejí a jak daleko mají údajně být od revolučního cíle.

37. Obě tyto dvě vize jsou zcela pomýlené. Obě delegují na společenská hnutí z hlediska toho, jak se sama utváří a jak se sama vyvíjí, to, aby vše činila sama, aby byla zodpovědná za své vlastní porážky a chyby, aby byla schopna dozrát a rozvíjet se v třídním smyslu jen na základě svého vlastního pohybu a čas od času si dodávala předvoje, které „potřebují“. Oba vize pověřují politické a revoluční předvoje úkolem zaznamenávat kroky vpřed, které společenská hnutí činí nebo nečiní (ať už „zevnitř“ hnutí nebo „zvenčí“), a odhadovat vhodný okamžik v jejich vývoji, aby se postavili do jejich čela. Navzdory zdánlivě vysoké úctě k proletářským masám vyjadřují tyto vize spolu s praktickým a praktikovaným chvostismem vysoké opovržení masami kvůli pomalosti, s jakou dosahují jisker revolučního vědomí, a kvůli lehkosti, s jakou je ztrácejí.

Oběma těmto vizím zcela chybí koncept revoluční přípravy, koncept, který spojuje problém zformování a přípravy třídní strany a problém dobytí rozhodujícího vlivu mezi masami z pozice třídní strany. Revoluční příprava, tj. ta specifická práce komunistů a jejich strany, kteří kromě toho, že usilují o stabilní a trvalý kontakt s nejvnímavějšími částmi proletariátu a s těmi nejvíce otevřeným třídnímu boji, a zatímco aktivně přispívají – aniž by nahrazovaly masy a s ohledem na své skutečné síly – k vytvoření pólu třídního charakteru na terénu bezprostředního boje, tak podnikají v přítomnosti činnost na obranu budoucnosti proletářského třídního hnutí, a tedy i revoluce. Tato příprava se nemůže důsledně a prakticky uskutečnit ve společnosti a společenských hnutích bez přítomnosti organizovaného politického pólu, pevně zakotveného v revoluční tradici komunistického a proletářského hnutí, tj. třídní strany.

A to se nemůže uskutečnit, nebudou-li síly strany neustále, houževnatě a soustředěně usilovat o navázání kontaktu s třídou, aby zapustily kořeny v jejích hnutích s přesným a deklarovaným cílem dobýt rozhodující vliv a vedení celého proletářského hnutí.

Tato příprava nepředpokládá, ba dokonce to popírá, zploštění revoluční politické strany na společenské hnutí, jakkoli by takové hnutí představovalo aspekty radikálnosti a skutečné síly; o to méně předpokládá, ba to popírá, svou odtažitost od společenských hnutí coby údajnou záruku zachování své programové čistoty. Naopak předpokládá společnou činnost revolučních komunistů současně na třech základních úrovních: ekonomickém-bezprostředním, politickém a teoretickém, přičemž nikdy nesmí být žádná z nich postavena vůči ostatním nebo vůči nim coby dočasná výlučná možnost.

Konec „první“ části z čísel 34–35, 36 novin „Il comunista“.

Pokračování z čísla 37 novin „Il comunista“.

Úvod

V otázce „odborů“ a v širší otázce vztahů mezi stranou a třídou, mezi stranou a dělnickými sdruženími, odvedl náš politický proud, komunistická levice a někdejší strana, mnoho práce.

Odborová otázka je bezpochyby jednou z nejtěžších otázek, s nimiž se třídní strana musela v průběhu svého formování a vývoje vypořádat. Je to jistě otázka v zásadě taktická, ale jako každá taktická otázka i ona vede přímo k všeobecným otázkám politické orientace, programu a principu.

Není náhodou, že odborová otázka byla vždy přítomna, a to rozhodujícím způsobem, v každé vnitrostranické krizi, počínaje lety 1951–1952, kdy zformovalo to, co považujeme za třídní stranu odpovídající marxistické tradici a tradici komunistické levice, „Internacionalistická komunistická strana – programma comunista“, a která později přijala název Mezinárodní komunistická strana.

A odborová otázka nemohla nebýt ve středu hlubokých neshod, které stranu koncem 70. let 20. století rozdělily, a ve středu celkové krize strany v letech 1982–1984.

Rozdíly nespočívaly pouze v klasickém protikladu: intervenovat uvnitř třídy a odborových organizací pouze na rovině propagandy, nebo intervenovat i s cílem přispět formování orgánů třídního charakteru nezávislých na velmi rozšířeném kolaborantismu. Rozdíly sahaly až k samotnému pojetí vztahu mezi stranou a třídou v tom smyslu, že čím více se strana ve své aktivitě zapojovala do dění bezprostředních bojů a na bezprostředním terénu nejen pracovišť, ale i terénu společenském jako takovém, tím více se vytvářely rozdílné pozice; společenské pnutí oněch let a iluze, které vznikaly v nejbojovnějších a nejaktivnějších vrstvách proletariátu, vytvářely smrtící koktejl. Zejména „reformismus zdola“, kontingentismus (představa postupu vpřed prostřednictvím dílčích výdobytků) nebo movementismus, jak se tehdy říkávalo, byly tendence, které více než cokoli jiného negativně ovlivňovaly podstatnou část někdejší strany. Iluze zkrácení doby pro obnovu třídního charakteru pomocí řady účelových kroků a manévrů (budování výborů, koordinací, politické ovlivňování spontánně vzniklých skupin, které měly mezi pracujícími přívržence atd.) uchvátila část soudruhů strany, kteří se tak stali nositeli voluntaristických a aktivistických postojů a představ, a do popředí postavila specifický problém přímého vlivu na ten či onen boj, na tu či onu část proletářů, na tu či onu politickou skupinu ve víře, že takto rychleji strana zapustí své kořeny ve třídě. Ve stejném období si ve straně razily cestu i další tendence, akademické a vyčkávací povahy a to s iluzí, že omezí a porazí movementistické tendence a zároveň budou účinně hájit program a zásady, na nichž byla strana postavena a ustavena. Ve skutečnosti i tyto tendence, které se štítily „ušpinit si ruce“ konkrétním dělnickým bojem a které omezovaly účast strany na životě třídy na aktivitu spočívající v čiré propagandě nutnosti boje a zásad revolučního komunismu, rovněž přispívaly k degenerativnímu vývoji strany; ve své falešné obraně tradice komunistické levice, redukované na pouhé citování textů a revolučnost ve slovech, vyjadřovaly vůči straně i tyto tendence, i když s jinými rysy než tendence movementistické, stejně likvidační charakter. Jestliže movementistické tendence odhalily svůj zásadní chvostismus ve vztahu k spontaneitě pracujících, tendence vyčkávací povahy odhalily své fundamentální verbální charakteristiky a čiré šíření propagandy, které jsou impotentní jak na rovině správného zhodnocení sil v poli a směřování jejich vývoje, tak na rovině správného uplatňování nefalšované revoluční taktiky s ohledem na konkrétní situace, jež se objevují.

Tváří v tvář této katastrofě se těch několik málo sil strany, které se nedaly zatáhnout do bažiny spontaneismu a nenechaly se okouzlit imaginárním světem propagandy pro propagandu, pustilo do práce, aby vypracovaly politickou bilanci těchto krizí, díky níž by si mohly za probíhajícího boje proti nejrůznějším deviacím a likvidátorství znovu osvojit teoretické a praktické dědictví komunistické levice a někdejší strany. V rámci této bilance byla vedle otázky ustavení strany prioritní otázka vztahů mezi stranou a třídou, tzv. „odborová“ otázka. Práce, kterou vydáváme, tvoří nedílnou součástí této bilance a považujeme ji za jeden z povinných kroků pro znovuobnovení spojení s tradicí a třídními boji komunistické levice.

Dlouhý text, který se skládá ze 47 bodů, byl zveřejněn v prvních číslech „Il comunista“ (čísla 3–4, 5 a 6 z roku 1985) a nedávno byl znovu publikován v číslech 34–35, 36, 37 a 45 téhož listu. Nyní byl sestaven do samostatné brožury pro snadnější čtení a konzultace.

Pro třídní boj je nezbytná třídní strana

38. Pouze materialisticko-dialektický pohled na dějiny, vlastní marxismu, nahlíží na vztah mezi stranou a třídou nikoli mechanicko-fatalisticky či dynamicko-movementisticky.

Nezůstává pouze u zaznamenávání společenských rozporů a jejich vlivu na politické tendence; nezůstává pouze u zaznamenávání, a to i v dlouhých obdobích, nejvýznamnějších společenských jevů, ani nespoléhá na to, že jeden z těchto rozporů zvítězí nad druhým. Marxistická dialektika i v případě nejprostší partikulárnosti čte nejobecnější rozpory a ve společenských rozporech, rozlišujíc mezi těmi hlavními a vedlejšími, však vždy čte z jediného hlediska: z hlediska třídního a revolučního boje proletariátu.

Marxistická dialektika si je vědoma, že ke kvalitativním skokům ve společnosti dochází pouze souhrou řady objektivních a subjektivních faktorů, které určují jejich zrání, stejně tak si je vědoma, že ačkoli z hlediska dějinných podmínek ekonomického a výrobního vývoje je současná společnost již dávno zralá na to, aby ustoupila komunismu, tak nová společnost nespatří světlo světa jinak než prostřednictvím vítězného mezinárodního revolučního boje; boje, který uzří v třídní straně svůj nejvyšší řídící orgán, v mezinárodním proletariátu mocnou osvobozující armádu, v revolučním násilí nezbytnou a mocnou páku dějin.

39. Podle marxistické dialektiky vývoj třídního boje historicky vede proletariát k revolučnímu vyústění silou materiálních determinací, které zostřují neslučitelnost zájmů těch „bez rezerv“, proletářů, se zájmy buržoazních tříd a které tlačí obě hlavní třídy současné společnosti k politickému a násilnému boji na život a na smrt. Tento boj je však bojem třídním, obsahuje-li proletářské cíle, prostředky, metody a organizace, které jsou rozhodujícím způsobem v nesmiřitelném protikladu vůči kapitálu a jeho institucím; není jím tedy už jen proto, že se týká proletariátu a že je to on, kdo se dal do pohybu za své požadavky, ale stává se třídním pokud, proletariát učiní kvalitativní skok, čili rozejde-li se nikoli epizodicky a dočasně kromě s buržoazií i s reformistickým kolaborantismem a postaví-li se k protikapitalistickému boji přímo, bez zprostředkování reformismem.

K tomuto kvalitativnímu skoku, k této ruptuře, může dojít pouze za přítomnosti určitých fundamentálních faktorů: uzrálé zkušenosti z bojů proti kapitálu rozšířeného v řadách proletariátu, upevnění těchto zkušeností v nezávislých organizacích a schopných bránit boje a jejich organizaci, přítomnost ve celkovém politickém boji a v proletářských bojích a v jejích bezprostředních organizacích revoluční strany mající na třídu vliv. V této perspektivě intervenují revoluční komunisté v bezprostředním dělnickém boji, který sice vyvěrá z rozporů této společnosti, ale bez nezbytného a nepostradatelného přispění třídní strany mu není souzeno překročit rámec buržoazní společnosti a v konečném důsledku i potřeby jejího zachování.

40. Aby mohl proletariát jednat ve směru třídního boje a nakonec i revolučního boje, je zapotřebí aktivního, organizovaného, disciplinovaného, nepřetržitého a přísně konzistentního zasahování třídní strany, která je vždy jasně odlišitelná nejen od všech ostatních stran, ale i od samotné proletářské třídy, vůči níž působí zvnějšku tím, že do ní přináší revoluční teorii a dědictví minulých proletářských a revolučních bojů.

Hlavní rozpor ve vztahu mezi stranou a třídou spočívá v tom, že ačkoli je strana nezbytná nejen pro budoucí revoluční boj, ale také pro co nejúčinnější a nejdůslednější obranu pracujících na bezprostředním terénu dnes, není tento vztah automaticky navázán a udržován při životě, a to ani v situacích společensky příznivých proletářskému boji. Tento vztah musí být vybojován, určitým způsobem nastolen a určitým způsobem ubráněn; a tento způsob musí být v souladu s cíli, které si třídní strana dala v dějinách, a v souladu s uplatněním taktiky vyplývající z těchto cílů, stejně jako z celkového politického programu. Revoluční komunistická strana usiluje pro sebe o získání příznivého vztahu uvnitř proletářské třídy, a proto na bezprostředním poli uplatňuje taktiku, která doplňuje všeobecnější taktiku na politickém a společenském poli.

Konkrétní situace a sled společenských rozporů jsou natolik složité a komplexní, že by bylo marné a nereálné předstírat, že připravujeme nějakou taktikou vhodnou pro každou jednotlivou situaci, stejně jako by bylo marné předstírat, že připravujeme taktiku na bezprostředním terénu platnou pro všechny situace. To znamená, že bez správné a hluboké analýzy celkové situace a historického období, kterým právě procházíme, bez analýzy silových vztahů mezi třídami, bez analýzy společenských hnutí a politických tendencí, které se vznikají, a bez analýzy změn, které v těchto vztazích probíhají, není možné načrtnout správnou komunistickou taktiku ve vztahu k proletariátu.

Naše strana v rámci svého politického dědictví a dědictví své militantní činnosti vypracovala vedle klíčové historické bilance revolucí a kontrarevolucí řadu taktických linií odpovídajících analýzám nejvýznamnějších situací ve vývoji kapitalismu v období po druhé světové válce, k nimž je třeba se vracet, aby bylo možné v této práci pokračovat; a rozpracovala a uplatňovala metodu, marxistickou metodu, která jí umožnila jasně číst základní tendence vývoje mezinárodního kapitalismu, jeho krizí a nevyhnutelného vypuknutí války, nezabrání-li jí dříve revoluce. Tyto všeobecné taktické linie by neměly být měněny, ale je třeba z nich odvozovat dílčí taktické linie způsobilé koherentně a přesně směřovat činnost na bezprostředním terénu. To je práce na pořadu dne v rámci našeho úsilí o znovuobnovení strany v mezinárodním měřítku.

Na tomto místě se omezíme na několik závěrů a opětovné potvrzení postojů, které jsou příliš často považovány za samozřejmost.

41. Proletářská třída, ačkoli je historicky nositelkou rozhodující síly pro revoluční zničení této společnosti, jejích výrobních a společenských vztahů a pro přeměnu současné společnosti v komunistickou, si není tohoto historického úkolu vědoma jinak než prostřednictvím své třídní strany. Jen ona sama, v situaci třídy pro kapitál a nikoli ještě třídy pro sebe, může v příznivých situacích dosáhnout vědomí vlastní síly a strachu, který pohnutí její síly vzbuzuje u jejích buržoazních oponentů a jejich spojenců, ale nemůže dojít dál. Tento bod objasňuje důležitý historický příklad z dvacátých let 20. století, kdy proletářské hnutí ve svém protiburžoazním vzedmutí nebylo schopno jít dál než k „ovládnutí továren“, oné slavné „dělnické kontrole“, zatím ale pouze revoluční komunistická strana byla sto nastolit rozhodující otázku „převzetí moci“ a organizovat proletářské síly k tomuto cíli.

Buržoazie si je toho rovněž vědoma, má s tímto historickou zkušenost, a proto je jejím hlavním dějinným cílem utnout proletářskou třídu od její politické strany a získat pro cíl zachování současné společnosti odborová a politická sdružení, kterými se proletariát v průběhu svého dějinného hnutí sám vybavil, tím, že si koupí jejich vůdčí osobnosti a zničí organizace třídního charakteru.

Reálná hnutí a hnutí třídního charakteru

42. Kromě toho, co si o sobě myslí, jsou skutečná hnutí, sociální a bojová, určována řadou objektivních pohnutek, které v obecných rysech reagují na hlavní rozpory prostředí, v němž se vyvíjejí. Tendence bránit se zostřujícímu se kapitalistickému tlaku na mzdy a zaměstnanost vede různé vrstvy pracujících k obraně dříve dosažené úrovně a jiné vrstvy k ústupkům ohledně této úrovně, aby si udržely mzdu a práci. Obecně platí, že se zostřováním konkurence mezi proletáři nepřevládá tendence ke sjednocování proletariátu, ale tendence k jeho rozdělování, sladění se se zájmy podniků, protiklad mezi těmi se „stabilními“ a „prekérními“ smlouvami, mezi mladými a starými, mezi těmi zařazenými do mzdového garančního fondu (cassa integrazione) a propuštěnými atd. Hnutí, která v této situaci vznikají a která tyto tendence více či méně organizovaně vyjadřují, jsou zcela reálná, ale to neznamená, že by směřovala k třídnímu boji a jeho rozvoji.

K objektivním materiálním podmínkám poměrů pracující třídy se přidávají politické intervence vládnoucí třídy a reformismu, které jednají tak, aby všechna taková reálná hnutí, která ve společnosti vznikají, byla převedena nejen dovnitř rámce ekonomické „kompatibility“ – ta v době krize jako první demonstruje své pnutí –, ale především dovnitř rámce politické „kompatibility“, přičemž nezůstávají jen u ovládání pracující třídy prostřednictvím reformistických organizací a legálních i nelegálních organizací buržoazie, ale nabízejí jí různé kanály k ventilování nespokojenosti a přímo i nepřímo napomáhají určitým reakcím (1). Od radikálního a „levicového“ reformismu k „plošným ilegálním akcím“, od halasného propagování náboženství k „pistolnickému“ reformismu a avanturismu. To všechno jsou reálná hnutí, která však nikoli z tohoto titulu směřují k třídnímu boji a jeho rozvoji.

Masová a politická hnutí, která se v posledních dvaceti letech (píše se rok 1993; ale i dříve, jen byla spíše „vnitřní“ vůči tradičnímu reformismu) projevovala většinou v nepřátelských formách a v opozici vůči tradičnímu a třídně kolaboratskému reformismu a vůči tlaku zaměstnavatelů a státu – přestože se prezentovala jako jejich nesmiřitelní protivníci a některá se uchylovala k násilí –, představovaly, a vzhledem k jejich programům, cílům a metodám je nemohly nepředstavovat, pouze opozice, které byly všechny projeven uvnitř samotného reformismu a závisely na míře a rysech „systému záruk“, které se jim podařilo nějakým způsobem zabezpečit. Byly to tedy obecně představitelé variant více či méně silně zabarveného tradičního oportunismu.

43. V tomto období a v rámci masových hnutí se objevovaly epizody dělnického boje, které vykazovaly první známky rozchodu s kolaborantismem, ale protože byly převálcovány větším a rozšířenějším radikálně-reformistickým hnutím, neměly šanci se konsolidovat do organizovaných zkušeností, do stabilních referenčních bodů.

Na druhé straně velké nahromadění a relativní účinnost toho, co jsme nazvali sociálními tlumiči (automatické valorizace mezd, mzdový garanční fond – cassa integrazione, důchody, zdravotní péče atd.), navzdory jejich tendenci k omezování, pomohly ochránit značné masy proletářů před přímým pádem jejich existenčních podmínek, a zmírnily tak negativní a katastrofální účinky, které by takový případný přímý pád vyvolal, a i následné společenské reakce.

Je to především tato zadržovaná, třebaže neúprosná tendence ke zhoršování a zbídačování poměrů značných mas proletářů, která je základem reformistických iluzí „antagonistických“ hnutí objevujících se během tohoto dlouhého období. Iluze, jež rovněž koexistovaly a částečně přiživovaly politické tendence s ultimativními sklony či tendence ozbrojeného boje, které byly skutečným výrazem zoufalství oněch maloburžoazních společenských skupin, které se více než ostatní bouřily proti pádu do úděsných řad proletariátu a které se ve světě toliko tak plného bohatství a potencionálních možností společenského vzestupu kvalifikovaných a profesně privilegovaných vrstev obávaly své proletarizace jako moru.

Politická hnutí, která se na tomto základě zformovala, nemohla představovat a nepředstavovala začátek znovuobnovení třídního boje; nepředstavovala „bod zlomu“, dlouho očekávaný zvrat trendu, ale ve svém celku představovala podstatně nenápadněji – leč o nic neškodněji – zhroucení mýtů o blahobytu pokroku a s tím, i svůj propad do bažin smíru mezi třídami a otevřeného kolaborantismu. Šlo více než o hnutí mimo parlament o hnutí mimo třídní boj. K této zkáze jistě přispěla i represe ze strany státu, která mnohé hlava nehlava nálepkovala za revolucionáře, často zveličovala skutečnou subverzivní sílu některých hnutí a která se často jednoduše oddávala tvrdému potlačování a bezdůvodnému zabíjení, aby se tak zbavila živlů, které by mohly být překážkou pro špinavou práci odborového a politického kolaborantismu. A to je praxe, které stále pokračuje.

44. Po tom, co jsme uvedli výše, je třeba uznat, že řada tlaků na terénu dělnického boje odhalila nejen potřebu boje, který by nebyl chycen do sítí „demokratického střetu“ a opětovně opakujících se legalistických návyků, ale i boje vedeného prostředky a metodami třídního charakteru, tj. boje prostého podřízení se dobrého fungování národní či podnikové ekonomiky, prostého závislosti na kolaborantismu a jeho aparátů, prostého obav ze společenských střetů. Tyto tlaky také odhalily praktickou použitelnost prostředků a metod boje třídního charakteru (jako v případě boje pracujících v nemocnicích v roce 1978 nebo předtím pracujících na železnici či později těch ve Fiatu v říjnu 1980), třebaže nebyly s to dosáhnout bezprostředních cílů, které si vytyčily, a neměly sílu přetavit získané zkušenosti v průběhu těchto bojů do trvalých nezávislých proletářských uskupení.

Na druhou stranu tyto tlaky představovaly přesné symptomy vývoje – třídního boje –, kterému je připravována půda v podloží ekonomických a společenských poměrů a který je předurčen k tomu, aby vystoupil na scénu explozemi a výbuchy a uvedl do pohybu, i když pomalu, dříve či později všechny vrstvy proletariátu ve společnosti. A právě tento způsob výstupu na scénu, prostřednictvím explozí a výbuchů, v rámci, který je stále plně reformistický, uváděl a uvádí v klam ona politická hnutí, která byla výrazem tohoto trendu a která obecně zůstávají svázána s těmito společenskými hnutími, s tím jak se utváří a vyvíjí.

Fascinováni výbuchy boje a zároveň ohromeni přitažlivou a organizační silou reformistického kolaborantismu ve skutečnosti tato politická hnutí promrhala mnoho energie a zničila mnoho militantů v iluzi, že mohou urychlit společenský a politický postup proletariátu. V tomto smyslu byla jejich práce – navzdory šlechetnosti, s jakou vynakládali své síly – pro pracující třídu z hlediska podstaty škodlivá. V praxi představovaly ty kanály k ventilování radikálních a bouřících se tlaků pracující třídy, které je buržoazní společnost schopna absorbovat a kterým dává tisíckrát přednost před účinnou reorganizací třídního charakteru proletariátu.

Ve svých politických perspektivách, stejně jako ve svých bezskrupulózních praktikách a ve svých praktikách ozbrojeného boje, reprezentovaly současnou bezmocnost proletářského hnutí bezpečně se vydat cestou třídního boje. Místo trpělivé práce na navazování pojítek třídního charakteru a organizačních vazeb uvnitř řad proletariátu, jejímž úsilím je zformování pólu třídního charakteru a organizační sítě proletariátu oproštěné od kolaborantismu a zároveň zapojující nejbojovnější proletáře, aby vzali obranu svého boje přímo do svých rukou, tato politická hnutí – pod záminkou, že zcela přeskočí toto dlouhé osvojování si praxe – obrátila své síly k vlastní „legitimizaci“ uvnitř této společnosti, k vlastnímu „uznání“ ze strany vládnoucí třídy a institucionálních stran, přičemž tuto „legitimizaci“ vydávají za jakési „právo“ opírající se o již údajně dosažené „uznání“ ze strany proletariátu.

První závěr

45. V rámci proletářského boje nezávislého na kolaborantismu a jeho aparátech a v perspektivě znovuobnovení boje pracující třídy třídního charakteru problém obrany bezprostředních zájmů proletariátu ještě více akcentuje tři základní otázky:

– Obrana životních podmínek

– Obrana pracovních podmínek

– Obrana podmínek boje.

Jak bylo uvedeno v předchozích bodech, účinná a trvalá obrana proletářských zájmů jak na bezprostředním, tak na obecnějším a historickém terénu spočívá pouze v uznání neslučitelnosti zájmů různých tříd existujících v kapitalistické společnosti (tedy v uznání otevřeného nesmiřitelného protikladu vůči buržoazním a maloburžoazním třídám) a v mobilizaci proletářských sil k cílům a prostřednictvím prostředků a metod a organizací boje, které odpovídají hledisku neslučitelnosti zájmů společenských tříd.

Proces obnovení bezprostředního boje nevyhnutelně prochází negativními zkušenostmi a rozporuplným vývojem společenského hnutí, které vedou ke krystalizaci rozkolů uvnitř samotné proletářské třídy. Rozkolů, s nimiž může užitečně bojovat a které může překonat pouze silné hnutí třídního charakteru schopné šířit v řadách proletariátu nutnost a praxi sjednocení dělnického hnutí kolem cílů, metod a organizací boje nezávislých na buržoazii jakož i na reformistickém kolaborantismu.

Silné hnutí třídního charakteru nebude moci vzniknout pouze na základě spontánnosti proletářského hnutí, ale potřebuje a bude neustále potřebovat neustálou a neústupnou práci revolučních komunistů jakožto nositelů třídního vědomí organizovaných ve stranu i jakožto obránců budoucnosti třídního a revolučního hnutí a neustálou a neústupnou práci nejbojovnějších proletářů a nejvíce vnímavých k cílům své třídy, kteří budou muset převzít úkol vytvořit páteř nové nezávislé proletářské organizační sítě.

46. Skutečná obrana dokonce i životních a pracovních podmínek pracující třídy není možná bez znefunkčnění převodové páky zájmů zachování současné společnosti a kapitalismu, kterou představuje kolaborantismus. Zatímco kapitál a buržoazie zůstávají hlavními historickými a bezprostředními protivníky proletariátu, dějinný běh vítězství kontrarevoluce a přetrvávající úpadkový politický a odborový běh proletářského hnutí nutně staví do popředí stále více problém boje proti kolaborantismu z důvodu jeho všudypřítomné a každodenní protiproletářské činnosti ve prospěch buržoazních zájmů.

V tomto ohledu plně platí Leninova slova: „Čím je vliv reformistů na dělníky silnější, tím jsou dělníci bezmocnější a závislejší na buržoazii a tím lehčeji buržoazie reformy pomocí různých úskoků anuluje. Čím je dělnické hnutí samostatnější a vyspělejší, čím je cílevědomější a čím více se zbavuje reformistické omezenosti, tím lépe se dělníkům daří stabilizovat a využívat jednotlivá zlepšení.“

Bylo by však nesprávné chápat proces formování hnutí třídního charakteru proletariátu – onoho samostatného, vyspělejšího hnutí, cílevědomějšího, a tedy zbaveného reformistické omezenosti, o němž mluví Lenin – jako proces, který je buď důsledkem spontánnosti dělnického hnutí v objektivním pohybu společenských rozporů, anebo rovněž jako výhradní zásluha revolucionářů, kteří jakožto jediní chápou společenské rozpory a jsou cílevědomější. Setkání spontaneity třídního charakteru proletářského hnutí s revolučním uvědoměním je zcela nutné, aby se záblesky třídního vědomí, které jsou vzbuzovány v průběhu proletářských bojů, mohly setkat s organizovaným a dějinným uvědoměním proletariátu, tj. třídní stranou, a zesílily uvnitř samotného proletariátu.

Vzhledem k celkové situaci proletariátu v imperialistických metropolích a s ohledem na samotné specifické zájmy proletariátu nabývá stále více na významu problém organizace boje a reorganizace proletariátu v bezprostředních sdružení oproštěných od kolaborantismu. Spolu s životními a pracovními podmínkami jsou pracující vyzýváni, aby do popředí postavili rovněž podmínky svého vlastního boje.

47. Končíme tyto „bilancující body“, napsané na základě orientace, kterou strana vytyčila již v dlouhé řadě předchozích prací, z nichž některé bychom rádi připomněli (Le scissioni sindacali in Italia, Movimento operaio e Internazionali sindacali, Capitalismo e Riforme, Riformismo e Socialismo – všechny ze série Sul filo del tempo z let 1949/1950; Revoluční strana a ekonomická činnost z roku 1951; Il partito di fronte alla „questione sindacale“, a Marxismo e questione sindacale z roku 1972), s naznačením práce zaměřené na vytyčení linií činnosti na terénu bezprostředního boje s vědomím toho, že naše nepatrné síly nemohou tudíž pomýšlet na to, že jsou s to přesunout i malé proletářské síly na terén boje třídního charakteru. Tato současná skutečnost nám však nesmí bránit v tom, abychom i na základě minulých zkušeností strany a proletářských bojů vytyčili určité směřování činnosti, které zohledňuje nejen vyslovení se k objektivní nutnosti pro znovuobnovení třídního boje a jeho rozvoje, ale také praktické postoje militantů a proletářů naslouchajících straně, jsoucí v souladu s obecnější perspektivou a schopných poskytnout pevné opěrné body v každodenní aktivitě a bojích.

Tato práce, viděno z jiného úhlu, je užitečná nejen na rovině činnosti na odborovém terénu a na pracovištích, ale obecně ve všech oblastech, které se týkají společenského boje proletariátu. Odborový terén objektivně poskytuje výhledově stabilnější možnosti zkušeností s bojem a organizací boje vzhledem ke stálosti a nepřetržitému trvání námezdního výrobního vztahu v rámci výrobního procesu; konkrétnější charakteristiky tohoto vztahu a objektivně pronikavější polarizace bojů na tomto terénu tvoří hlavní základ zkušeností s bojem, které jsou pak přenositelné na širší společenský terén (bydlení, nezaměstnanost, ženská otázka, represe, militarismus atd.).

Orientace této navazující práce je následující:

– Za obranu životních podmínek: obrana výše mezd, sjednocení ohodnocení na výplatních páskách, zvýšení základních mezd jako kompenzace za seškrtání systému automatických valorizací mezd či platů; společenská mzda pro nezaměstnané a obrana životních podmínek nezaměstnaných i z hlediska sociálních služeb; obrana již dosažené výše důchodů a společenské důchody pro všechny seniory.

– Za obranu pracovních podmínek: zkrácení pracovního dne při zachování výše mezd, snížení pracovního rytmu a zátěže, proti škodlivém prostředí na pracovištích a úrazům, obrana pracovních míst.

– Za obranu podmínek boje: prostředky a metody boje třídního charakteru a tudíž v protikladu k zájmům zaměstnavatelů a zájmů státu, vyjednání za nepřerušeného aktivního bojem, organizace boje nezávislá na kolaborantismu, vytváření a obrana nezávislých proletářských orgánů.

(1) Tendence odborů integrovat se do státu je jen vyvrcholením „nutnosti“, v níž se ocitly, a „snah s ním spolupracovat“. Trockij měl naprostou pravdu, když hovořil o „nutnosti“; tato nutnost neexistující před padesáti lety, byla tím, co umožňovalo tehdejším odborovým byrokraciím přihlašovat se k autonomii dělnických organizací, aniž by byly jakkoli „revolučnější“ než ty dnešní; tato nutnost vyplývá z nezvratné tendence monopolistického státu zasahovat do všech, byť dílčích, konfliktů, a to ze zřejmých důvodů společenské konzervace, přičemž stále méně a méně prostoru ponechává podnikatelům a námezdním dělníkům, aby si své záležitosti vyřesili přímo.
(Viz „Marxismo e questione sindacale“ v „Il programma comunista“, č. 10, 11 a 12 z roku 1972).