Mnohostranné, ale neoddělitelné úkoly třídní strany

Mezinárodní komunistická strana (PCInt)

1981-06-01

Tento stručný, ale výstižný článek o základních úkolech třídní strany vyšel ve španělsky psaném stranickém listu „El comunista“ v červnu 1981; jeho překlad byl publikován v „Il programma comunista“ č. 14 z července 1981. Cílem bylo vytyčit mladým soudruhům, kteří se sbližovali se stranou, jistý a jednoznačný směr, aby jejich snahy a revoluční energie nabyly jistot vědy. A protože téma militantní aktivity strany je mezi soudruhy, sympatizanty a čtenáři stále aktuální, zdá se vhodné navázat na něj tím, že znovu zveřejníme onen článek napsaný zhruba rok před výbušnou krizí strany minulosti, a to jako první z řady dalších, které budou následovat v příštích číslech.


Marxismus od samého počátku formuloval cíle komunistické strany příkladně jasně. Manifest z roku 1848 to vyjádřil stručně, jako by se to chtělo vštípit do paměti námezdních otroků: ustavení proletariátu v třídu, a tím v politickou stranu; svržení buržoazního panství; dobytí politické moci. Není třeba se dlouze rozepisovat o tom, že podle marxismu toto svržení předpokládá občanskou válku a že tato politická moc může existovat pouze v podobě diktatury proletariátu.

O 72 let později, v reakci na sociálnědemokratickou degeneraci a apolitičnost anarchosyndikalismu, II. kongres Komunistické internacionály ve svém manifestu, který vypracoval Trockij, neméně stejně jasně prohlásil: Třetí internacionála je stranou násilného povstání a proletářské diktatury.

Z toho vyplývá, že připojí-li se někdo ke komunistické straně, je to proto, aby zformoval politický orgán, jehož účelem je vést ozbrojené povstání a proletářskou diktaturu.

Marxismu je cizí představa, že revoluce je oním velkým dnem, který si představují anarchisté a revoluční syndikalisté, jenž popírají nutnost strany i proletářského státu. Revoluce bude celé historické období postupů a ústupů, poražených a vítězných povstání, občanských válek a revolučních válek, v jejichž středu bude stát otázka dobytí a diktaturního prosazování politické moci.

Samotné povstání je momentem – jistě zásadním – třídní války. Jeho objektivní podmínkou je hluboká společenská krize (tj. intenzivní rozvinutí třídního boje) vyvolaná revolučním impulsem v nejširších vrstvách proletariátu, která způsobila všeobecnou politickou krizi buržoazní nadvlády takového rozsahu, že se kapitalistické třídě začíná vymykat moc z jejích područí. Jeho subjektivními podmínkami je existence komunistické strany vybavené jasnou programovou vizí, pevně centralizované a disciplinované, ostřílené a zocelené, která dokázala získat určující vliv na nejbojovnější části třídy, a také vůle dozrálá ve straně a rozhodujících vrstvách proletariátu (a vojáků) systematicky se zapojit do definitivního boje za dobytí moci.

Příprava revoluce je takto přípravou strany a jejím prostřednictvím i mas na nejvyšší úkoly třídní války.

Tři fronty jednoho boje

Ve slavné pasáži Engels rozeznává tři stálé úkoly strany: teoretický, politický a ekonomicko-praktický (odpor vůči kapitalistům). Italská levice je v Lyonských tezích z roku 1926 (1) specifikuje takto:

„Činnost strany… musí v každé době a za všech situací zahrnovat následující tři body:

a) obhajování a objasňování základních programových principů ve světle nově se objevujících skutečností, tedy obhajování a objasňování teoretického vědomí dělnického hnutí;

b) zajištění kontinuity organizační struktury a účinnosti strany a její obrany proti kontaminaci cizími vlivy, které jsou protikladné k revolučním zájmům proletariátu;

c) aktivní účast ve všech bojích dělnické třídy včetně těch, které jsou podníceny dílčími a omezenými zájmy, s cílem podpořit jejich rozvoj, avšak neustále zdůrazňovat jejich souvislost s konečnými revolučními cíli; a to tak, že se výdobytky tohoto třídního boje představují jako mosty k přechodu ke zcela nutným bojům budoucnosti a tím, že se odsuzuje nebezpečí ustrnout na bojích za dílčí výdobytky, jako by byly cílem samy o sobě…“

Teoretický a politický boj

Teoretická činnost strany je základní podmínkou revoluce: bez revoluční teorie nemůže existovat ani revoluční hnutí. Vědecké objasnění konečných cílů, osvojení si a obhajování základních východisek komunismu, tj. obecných cílů, jichž je třeba dosáhnout, aby se zrodila nová společnost, pochopení dynamiky třídního boje, aby do něj bylo možné vsadit uvědomělé jednání strany (tj. taktiku), které je schopno zajistit, přes vzestupy a poklesy, vítězství a porážky, revoluční schopnost třídy; to vše vyžaduje pevné osvojení marxistické teorie a neustálý výklad historických skutečností ve světle marxismu. Teoretický boj je vyjádřením vědomí strany a bylo by antimarxistické nalézt jej ve vědomí každého jednotlivého militanta, stejně jako není vojenská strategie přítomna v každém jednotlivém důstojníkovi a vojákovi armády. Teorie je kompasem revoluční strany, bez níž může existovat jen fádní empirismus oportunismu, který se opírá o ideologii třídního nepřítele.

Politický boj, nakolik je možné, aby byl oddělen od teoretického boje a získal vlastní ráz, se projevuje v činnosti strany, která z historického hlediska postupuje po těchto stupních: (a) propaganda základních východisek komunismu a závěrů doktríny ve vztahu ke zkušenostem a v protikladu k ostatním silám a stranám nepřátelských tříd; a získávání nových stoupenců; (b) získání rostoucího a rozhodujícího politicko-organizačního vlivu na bojující masy třídy s cílem podřídit jejich boje revolučním cílům a jejich celkovým požadavkům; (c) ozbrojené povstání a nastolení a řízení nového třídního státu. Právě v této specifické a charakteristické činnosti se uskutečňuje samotný smysl existence strany. Při absenci takové činnosti – a dnes i bez jejího prvého stupně – nelze hovořit ani o straně, ani o činnosti strany.

Účast v dílčích bojích

Aktivní účast v dílčích bojích dělnické třídy, zejména v rámci odborového boje, představuje jednu z oblastí činnosti strany, byť to není činnost charakterizující samotnou stranu. To, co komunisty odlišuje, pokud jde o tuto oblast, není fakt, že se účastní odborového boje (který je v zásadě otevřen každému proletáři bez ohledu na jeho politické názorové přesvědčení), ani to, že se do něj zapojují tím či oním způsobem, nýbrž fakt, že se jej účastní proto, aby posílili přesvědčení, že v buržoazní společnosti není možno trvalých výdobytků, a aby potvrdili potřebu učinit z neustále se opakujících drobných bitev proti kapitálu školu války za komunismus (ovšem takováto škola války není ještě samotnou válkou!).

Prostřednictvím této účasti může strana svou propagandou šířeji uplatnit poučení ze zkušeností, získat nové stoupence a rozšířit svůj politický a organizační vliv mezi širšími masami třídy. Vzájemně s tím je tato účast faktorem posilujícím bezprostřední organizace a zárukou jejich setrvání na půdě třídního boje.

Ale přestože je nepochybné, že komunisté se zapojují do ekonomických bojů a jsou z historického hlediska schopni jim dodat plný potenciál tím, že je začlení do boje za revoluci, neplatí to opačně: ke komunistické straně se člověk nepřipojuje jen tím, že je militantem na odborovém terénu, ať už je jakkoli bojovný. Militant na půdě odborů bojuje za konkrétní ekonomické cíle (mzdy, pracovní doba atd.). Komunistický militant jakožto takový zasazuje svůj boj do boje organismu, který bojuje za dobytí moci.

Organizační činnost

Zcela zásadním aspektem boje komunistických militantů je organizační činnost. Každá válka – a zvláště třídní válka – si vyžaduje organizaci, od generálního štábu až po jednotlivé bojovníky, od komunikace až po zásobování, od financí až po zpravodajskou službu a kontrašpionáž. Stejně tak strana předpokládá organizaci schopnou boje ve všech oblastech společenské války, se svými veřejnými a tajnými, legálními a ilegálními strukturami, se svými komunikačními a informačními sítěmi, se svou administrativou a řídícími osobami, se svými propagandistickými a obrannými orgány, se svými teritoriálními a sektorovými, centrálními a okrajovými, vertikálními a horizontálními organizacemi, které jako celek musí zajistit její kontinuitu, efektivitu a ochranu. Jedná se o činnost strany, o aspekt jejího boje, který materiálně podporuje jak činnost (rovněž teoretickou) propagandy a na získávání příznivců, tak činnost agitační a na účasti v bezprostředních bojích třídy a revolučního vedení mas.

Za neomezující pojetí úkolů strany

Tyto různé úrovně činnosti strany představují specifické požadavky na jednotnou činnost. Každá z nich předpokládá přesně definované metody práce, a tedy i specializaci militantů. Strana jakožto jednotné společenství je však „musí v každé době a za všech situací zahrnovat“, jak bylo uvedeno výše. Řečeno Engelsovými slovy, boj strany se musí vésti „ve všech třech směrech (…) jednotně, koordinovaně a plánovitě“. A nejen to, „v tomto takříkajíc koncentrovaném útoku je právě síla a nepřemožitelnost“ (2).

Strana se sama připravuje a připravuje třídu tím, že plní všechny své úkoly. Neredukuje se pouze k některému z nich. Není náhodou, že základní strukturou strany, čili místní sekcí, je teritoriální struktura, která má na starosti propagandistickou činnost a získávání politických stoupenců, stejně jako organizační činnost a zapojování se do dělnických bojů. Není náhodou, že odborové nebo závodní komunistické skupiny (či buňky), propagandistické skupiny (včetně redakcí), stejně jako všechny ostatní články strany v různých odvětvích její činnosti, jsou závislé na jejích teritoriálních organizacích (místní, regionální, národní sekce, mezinárodní centrum). Strana není součtem jejích různých aktivit, ale centralizovaným společenstvím, které vykonává permanentní úkoly revoluční přípravy.

Strana se neomezuje pouze na teoretickou činnost. Není jen historickým produktem vybaveným vědomím; je také silou uplatňující se v dějinách, která je vybavena vůlí. Nejde pouze o výklad světa, ale o jeho změnu. Ale na druhou stranu podceňovat teoretickou činnost znamená uvolnit cestu k bezmoci, k zotročujícímu vlivu nepřítele, k oportunistické zradě.

Strana se neomezuje ani jen na činnost propagandistickou a získávání stoupenců. Marxismus v historickém smyslu znamená překonání utopismu, který se snažil transformovat společnost prostřednictvím vzdělávání. Boj proti „edukacionismu“ – přesvědčení, že vzdělání je cestou k emancipaci proletářů – je neoddělitelný od marxismu obecně a obzvláště od boje proti oportunismu. Jedním z prvních projevů levice samotné byl v roce 1912 boj proti „kulturalismu“ (tendence, která chtěla postavit kulturní vzdělávání do čela přípravy militantů) socialistické mládeže, proti pravici, která se snažila redukovat revoluční činnost mládeže na osvojování si „socialistické kultury“.

Strana je, ano, orgánem propagandy; je jím však proto, aby mohla být orgánem boje. A naopak, podceňovat propagandu a získávání politických stoupenců znamená vyprázdnit jednání strany, zbavit ji smyslu jejího bytí (raison d’être). Armáda revoluce je armádou těch jednajících z vlastní vůle, a to jak na úrovni strany (která je jejím generálním štábem), tak na úrovni mas, které jsou sdruženy v bezprostředních organizacích třídy. Přilnutí ke straně, zaměření a vedení jejích organizací a militantů, vliv, který uplatňují na dělnické masy, vyžadují permanentní politickou propagandu proti té ze strany politických sil protivníka.

Činnost strany se neomezuje ani na organizační práci. Marxismus sice v blanquismu shledával správnost požadavku centralizované organizace povstalecké akce a dobytí moci, ale zároveň poukazoval na meze tohoto čistě organizačního pojetí revoluční akce. Revoluce předpokládá boj mas řízený stranou, a tudíž získání rozhodujícího vlivu strany nad nimi. A naopak, podceňování organizační činnosti znamená pacifistickou a fatalistickou vizi třídního boje.

Pacifistickou, neboť třídní boj je válkou na život a na smrt o moc: buržoazie prokázala veškerou svou schopnost odolnosti při obraně své diktatury; generální štáb proletariátu se musí metodicky a systematicky připravovat na válku, která není jen válkou idejí, ale musí být vedena materiálními prostředky každé občanské války. Fatalistická, neboť přenechává jiným řešení problémů, které namísto toho náleží pouze a jedině straně, k zajištění kontinuity a účinnosti politického působení revoluční avantgardy.

Proti ekonomismu

Strana se neomezuje ani jen na zapojování se do bezprostředních bojů. Rozhled strany se neomezuje na válku drobných odborových bitev. Její boj nelze zaměňovat s žádným z dílčích bojů a není součtem její účasti v nich. Za předchůdce komunistického hnutí Marx neuznává spontánní hnutí odborové povahy, ale utopismus, který s sebou nesl programové předjímání budoucí společnosti, a Babeufovo Spiknutí rovných, které spolu s instinktivním poznáním komunismu přineslo proletářský politický boj za dobytí moci. Zrod a vývoj komunistického hnutí se neshoduje s a ani není navýšením odborového hnutí dělnické třídy. Toto odborové hnutí je svými kořeny zaklestěno do protikladu mezi ziskem a mzdou, který neopouští a nemůže opustit horizont buržoazní společnosti; zatímco komunistické hnutí se situuje na terén boje za nový způsob výroby, na politický terén dobytí moci. Odborové hnutí klade odpor důsledkům námezdního vykořisťování; revoluční politické hnutí míří k odstranění jeho příčin.

Revoluční energie třídy nekrystalizuje v odborovém hnutí, ale v politickém hnutí. Přilnutí k revoluční straně znamená překonání limitů, které jsou vlastní každému odborovému hnutí, znamená to povznesení se ke komunistickému vědomí a vůli. Proto byl a je oportunistický požadavek včerejšího a dnešního ekonomismu „dodat samotnému hospodářskému boji (…) politický charakter“ (3).

Úkolem reformismu je právě redukovat záběr proletářského boje na boj za příznivější dělbu mezi mzdami a zisky. Proto ani komunistické vědomí, ani komunistická vůle nemohou vyplývat z odborového hnutí; proto musí být revoluční vědomí do spontánního hnutí vneseno zvenčí, prostřednictvím činnosti strany, za účelem začlenění akce mas do boje, který překročí omezení dané ekonomickými okolnostmi a bezprostředními zájmy.

Činit zrod, pokyny a působení strany závislými na dílčích bojích a jejich vzestupech a pádech, čili na spontánní vlně odborového hnutí, znamená obětovat konečné cíle příležitostným výsledkům, což je samotná definice oportunismu; znamená to přijmout věčnou formulaci reformismu, pro kterou „cíl je ničím, hnutí je vším“.

Strana není ani výběrovou organizací propagandistů („stranou profesorů“), ani stranou odborářů, ať už jsou jakkoli bojovní: je organizací proletářů, kteří se spojili s vědomím komunistických principů s rozhodnutím věnovat všechny své síly věci revoluce.

Ale naopak podceňovat zapojování se do bezprostředních bojů znamená vydávat proletariát bránící své životní podmínky do područí nepříznivých vlivů; znamená to znemožňovat si osvojení obtížného umění boje a možnosti zvětšit vliv strany mezi masami; znamená to zkrátka činit nemožným dosažení nezbytných podmínek revoluční přípravy strany a třídy.

Neexistuje žádný speciální způsob, jak konkrétně utvářet revoluční stranu a rozšiřovat její vliv; strana posiluje sama sebe a získává schopnost řídit třídu na její cestě rozvíjením komplexu svých úkolů v průběhu boje, který je vepsán do pevné nepřerušenosti mezi jejími programovými postoji a její direktivami propagandy a boje.

Není žádné „kratší“ cesty, protože žádná jiná neexistuje.


(1) Viz Návrh tezí pro III. sjezd Komunistické strany Itálie předložený levicí (Lyonské teze), 1926, § 3. Taktika strany a činnost strany, ve stranickém sborníku In difesa della continuità del programma comunista, s. 96-97.

(2) Viz Engels B., Německá selská válka, předmluva, 1874.

(3) Viz Lenin V. I., Co dělat?, kapitola III, § a) Politická agitace a její zúžení ekonomisty.

Mezinárodní komunistická strana
www.pcint.org