2019-05-01
Nedávno nás někteří čtenáři požádali o objasnění rozličných otázek. Jednou z nejčastěji kladených otázek je, čím se lišíme od jiných politických skupin, která si říkají „Mezinárodní komunistická strana“ nebo, nazývajíce se jinak, prohlašují, že jejich teoretické a politické kořeny sahají až ke Komunistické levici Itálie.
Pokud jde o rozdíly s ostatními skupinami, které se stejně jako my označují za mezinárodní komunistickou stranu, od krize z let 1982–1984, která rozmetala stranu založenou v roce 1952, jsme v našich stranických novinách Le Prolétaire a Il comunista objasňovali naše postoje. Od počátku nás od ostatních odlišovala práce na politické bilanci této krize, jež navazovala na reakce strany na krize předešlé, počínaje krizí v letech 1951–1952, která vedla k prvnímu rozhodujícímu rozkolu mezi skupinou, která bude pokračovat ve vydávání „Battaglia comunista“, a skupinou, která bude vydávat „Il programma comunista“. Není účelem zde uvádět výčet těchto článků; zájemce vybízíme k návštěvě stránek www.pcint.org, sekce Thèmes-Temi (témata), bod: 3.5 Kritika skupin, které samy sebe označují za skupiny „Komunistické levice“ (Critica dei gruppi che si definiscono come gruppi della „Sinistra comunista“).
Často se kromě žádostí o objasnění rozdílů mezi námi a ostatními skupinami také jednalo o žádosti týkající se stanovisek komunistů vůči otázce národněosvobozeneckého boje, otázce odborů a otázce strany ve vztahu k proletářskému státu a sovětům. Nedávno nám jeden čtenář položil otázky týkající se všech těchto tří témat. Níže zveřejňujeme obsah naší odpovědi, samozřejmě vyjma personálií, a to proto, že jsme se v ní snažili zachytit základní aspekty pro definici toho, jak a proč se revoluční komunisté potýkali a potýkají s těmito problémy.
Měli by se jich účastnit i komunisté?
Nejprve pár slov úvodem. Toto téma je jedna z nejbolavějších otázek pro strany, které se označují za proletářské, komunistické, marxistické, leninské. Bylo také jedním z témat, které způsobilo roztržky a rozkoly v naší straně v minulosti (v letech 1951–1952 s „Battaglia comunista“, v roce 1973 s „Il partito comunista“ z Florencie a v letech 1983–1984 byla „palestinská a blízkovýchodní otázka“ rozbuškou, která naši stranu rozmetala).
Jako nejlepší se nám tak jeví navázat na stanoviska formulovaná naší stranou v roce 1953 (jen o něco málo přes rok po rozkolu s „Battaglia comunista“) ohledně „vícečetných revolucí“, která jsou součástí brožury „Sul filo del tempo“ z roku 1953. Níže uvádíme tento text:
Vícečetné revoluce
1. Stanovisko komunistické levice se jasně odlišuje (stejně jako od eklektičnosti taktických manévrů strany) od hrubého zjednodušování problému ze strany těch, kteří celý boj redukují na stále a všude se opakující vzájemný protiklad dvou klasických tříd, které mají jednat samostatně. Strategie moderního proletářského hnutí má jasné a pevně dané rysy a platí pro každou z předpokládaných budoucích akcí a je třeba ji vztáhnout k jednotlivým geografickým „oblastem“, na něž je rozdělen obydlený svět, a k jednotlivým časovým obdobím.
2. První a klasická oblast, kde se ze vzájemného působení sil poprvé vyprofilovala nezvratná teorie o směřování socialistické revoluce, je Anglie. Od roku 1688 buržoazní revoluce potlačila feudální moc a rychle vymýtila feudální výrobní formy a od roku 1840 je možné stanovit marxistickou koncepci spolupůsobení tří základních tříd: buržoazního vlastnictví půdy – průmyslového, obchodního a finančního kapitálu – a proletariátu bojujícího s prvními dvěma.
3. V západní Evropě (Francie, Německo, Itálie, méně významné země) probíhá buržoazní boj proti feudalismu od roku 1789 do roku 1871 a v podmínkách tohoto vývoje dochází ke spojenectví proletariátu s buržoazií, když se zbraní v ruce bojují za svržení feudální moci, přičemž dělnické strany již odmítají jakékoli názorové zmatky s ekonomickou a politickou glorifikací buržoazní společnosti.
4. V roce 1866 se Spojené státy americké ocitly v podobné situaci jako západní Evropa po roce 1871, když vítězstvím nad otrokářským a venkovským Jihem zlikvidovaly neryzí kapitalistické formy. Od roku 1871 odmítali radikální marxisté v celém euroamerickém regionu jakékoli spojenectví a vytváření bloků s buržoazními stranami na jakémkoli základě.
5. Situace před rokem 1871 uvedená v bodě 3 přetrvává v Rusku a dalších východoevropských zemích až do roku 1917 a vyvstává před nimi problém známý již z Německa roku 1848: rozpoutat dvě revoluce, a tím také bojovat za úkoly té kapitalistické. Podmínkou pro bezprostřední přechod k druhé, proletářské, revoluci byla politická revoluce na Západě, která však ztroskotala, přestože ruská proletářská třída si sama vybojovala politickou moc a několik let si ji udržela.
6. Zatímco se dá dnes ve východní Evropě nahrazení kapitalistického způsobu výroby a směny za feudální považovat za dokončené, v Asii je revoluce proti feudalismu, a dokonce i proti starobylejším režimům, která je vedena revolučním blokem buržoazních, maloburžoazních a pracujících tříd, v plném proudu.
7. Na základě dosud provedeného bohatého studia je zřejmé, že tyto pokusy o dvojí revoluci měly různé historické podoby: částečné vítězství a úplné vítězství, porážka na poli povstání a vítězství na poli ekonomicko-společenském a naopak. Zásadní je pro proletariát poučení z těchto polovičních revolucí a jejich kontrarevolucí. Z řady příkladů jsou klasické tyto: Německo po roce 1848: dvojí porážka povstání na straně buržoazie a proletariátu, společenské vítězství kapitalistických formy a postupné ustavování moci buržoazie. Rusko po roce 1917: dvojí vítězství povstání na straně buržoazie a proletářů (únor a říjen), společenská porážka socialistické formy, společenské vítězství kapitalistické formy.
8. Rusko, alespoň pokud jde o evropskou část [pozn. psal se rok 1953, dnes je rok 2019 a je třeba vzít v úvahu i asijskou část, pozn. redakce], má dnes již plně kapitalistickou strukturu výroby a směny, jejíž společenské fungování se politicky odráží ve straně a vládě, která se snaží o všechny možné strategie spojenectví s buržoazními stranami a státy na Západě. Ruský politický systém je úhlavním nepřítelem proletariátu a jakékoli spojenectví s ním nepřichází v úvahu, přičemž platí, že vítězství kapitalistické formy výroby v Rusku je revolučním výsledkem.
9. Pro ty asijské země, kde dosud převládá lokální zemědělské hospodářství patriarchálního a feudálního typu, je boj, a to i politický, „čtyř tříd“ článkem vítězství v mezinárodním komunistickém boji, byť se okamžitě objevují národní a buržoazní moci, a to jak z důvodu vzniku nových oblastí vhodných pro budoucí prosazování socialistických požadavků, tak z důvodu ran, které taková povstání a vzpoury způsobují euroamerickému imperialismu.
Pokud jde celkově o Afriku, kterou národní a antikoloniální buržoazní revoluční hnutí zasáhly mnohem později než Asii, musíme zabrousit do období po druhé světové válce a zejména do dvou desetiletí 1955–1975, kdy se odehrávala většina „národně osvobozeneckých bojů“, od Alžírska po Kongo, od Toga po Kamerun a Horní Voltu (dnes Burkina Faso), od Keni po Jihoafrickou republiku a dále po Angolu a Mosambik.
Co se týká Latinské Ameriky, je situace zcela odlišná, protože v těchto zemích se kapitalismus (evropský i americký) prosadil ve větší míře než v Africe; většina zemí získala nezávislost na koloniálních mocnostech, zejména na Španělsku a Portugalsku, na počátku 19. století (Brazílie 1822, Argentina 1816, Chile 1818, Peru a Venezuela 1821 následkem revolucí vedených Simónem Bolívarem, Kolumbie 1819, Bolívie 1825, Ekvádor 1822, Nikaragua a Kostarika 1821, Mexiko 1821, Guatemala 1839, Paraguay 1811, Uruguay 1825 atd.), následkem toho v Latinské Americe již otázka národní nezávislosti na starých koloniálních mocnostech pominula, zatímco se tam postupně rozrůstal vliv Severní Ameriky, a to buď prostřednictvím bezprostřední okupace, nebo prostřednictvím vlád úzce spjatých či podporovaných Washingtonem.
Zhodnocení, které jsme učinili v případě afrických revolucí, je v podstatě stejné jako u revolucí v Asii; prosazování kapitalistického výrobního způsobu probíhalo téměř výhradně v odvětvích těžby nerostných surovin a zemědělské produkce komodit, jako je káva, kakao, kukuřice, cukrová třtina atd., a okolo nezbytných dopravních cest zajišťujících spojení s přístavy a maximálně usnadňujících obchod – zpravidla pod kontrolou velkých evropských nebo amerických společností.
Po druhé světové válce, jak jsme již řekli, vyvstala „národní a koloniální otázka“ pro africké a asijské země, kde byl starý kolonialismus nahrazen novým finančním kolonialismem charakteristickým pro imperialistické mocnosti. Války za „národní osvobození“ tak nabyly charakteru ani ne tak klasické buržoazní protifeudální revoluce – třebaže ta stále měla dokončit jak v Asii, tak především v Africe, svůj aktivní historický úkol – jako spíše politické nezávislosti národních buržoazií jednotlivých zemí na imperialistické buržoazii zemí západní Evropy, Spojených států a samotného Ruska, které i za Stalina a jeho nástupců pokračovalo v politice útlaku jak asijských populací, tak evropských národů (tzv. „socialistických zemí“ východní Evropy). Každý „boj proti imperialismu“, který buržoazní třídy vedly revolučními prostředky za účasti většiny obyvatelstva, tedy i rolnictva a proletariátu – jako v případě Číny, Alžírska, Konga atd. – byl námi vyhodnocen jako „člán[ek] vítězství v mezinárodním komunistickém boji, byť se okamžitě objevují národní a buržoazní moci, a to jak z důvodu vzniku nových oblastí vhodných pro budoucí prosazování socialistických požadavků, tak z důvodu ran, které taková povstání a vzpoury způsobují euroamerickému imperialismu“ (jak je uvedeno ve výše uvedených bodech). Tento krok vpřed v dějinách byl dán právě rozvojem kapitalismu ve srovnání s předchozími výrobními způsoby, a tedy zformováním proletariátu, který jako jediná skutečně revoluční třída moderní doby začal i v těchto zaostalých a tísnivých oblastech představovat objektivně revoluční hybnou sílu, jež se přidala k proletářským masám vyspělých kapitalistických zemí.
Základní hledisko pro revoluční komunistickou stranu je již od „národních a koloniálních tezí“ Komunistické internacionály dáno historickým cílem, za který komunistická strana bojuje a za který je proletářská třída kterékoli země nucena bojovat z důvodů týchž společenských rozporů a zejména nesmiřitelného třídního protikladu, který ji staví proti buržoazii a jakékoli společenské třídě bývalých předkapitalistických zřízení: proletářská revoluce, dobytí politické moci, které spočívá v rozbití stávajícího státu jeho nahrazením diktaturou proletariátu (tedy proletářským státem), diktaturou uplatňovanou výhradně revoluční komunistickou stranou. Tato strana na sebe bere úkol bránit ji před vnitřními i vnějšími útoky, despoticky zasahovat do politické, společenské a ekonomické sféry, zamezit rudým terorem buržoazii a bývalým předkapitalistickým třídám, aby se zorganizovaly a jednaly, a iniciovat nejvhodnějšími opatřeními boj proti buržoazním výrobním a vlastnickým vztahům a, tudíž, společenskou transformaci vstříc socialismu i z ekonomického hlediska – v rozsahu reálných možností, které umožňuje kapitalistický vývoj země a v rozsahu, který umožňuje šíření proletářské revoluce do dalších zemí a zejména do kapitalisticky vyspělejších zemí. To vše úzce souvisí s mezinárodní revolucí, protože převzetí moci v jedné zemi je pouze první fází mezinárodní revoluce, jejímž cílem je uchopení moci na celém světě.
Stanovisko revolučních komunistů se od ustavení Komunistické internacionály, pokud jde o politickou a organizační nezávislost komunistické strany, nezměnilo; ba co víc, stalo se od té doby ještě neústupnějším, neboť s poslední smrtící oportunistickou vlnou, kterou dějiny dělnického hnutí poznaly (stalinismus), komunistické strany přejaly národní a demokratické požadavky buržoazní třídy a vydávaly je za „socialistické“, čímž zároveň popřely jak proletářský internacionalismus, tak výlučně revoluční a komunistické úkoly komunistické strany a celé proletářské třídy na celém světě. Rok 1927 v Číně byl první velkou ukázkou stalinistické politiky: ta donutila čínskou komunistickou stranu se rozložit a přejít do Kuo-min-tangu, čímž dala Čankajškovi volnou ruku k masakrování revolučních proletářů v Kantonu a Šanghaji. Po druhé světové válce Mao Ce-tung neudělal nic jiného, než že navázal na buržoazní revoluci, kterou na počátku 20. století zahájil Sunjatsen, a dotáhl ji do konce tím, že v roce 1949 utvořil Čínu jako nezávislý buržoazní stát a nazval jej Čínskou lidovou republikou, která byla rovněž vydávána za „socialistickou zemi“. To se stalo ve všech zemích východní Evropy, které ruský imperialismus kolonizoval díky vítězství ve druhé světové imperialistické válce a díky dělbě práce na ovládání proletářských mas mezi dva mocné vítěze – USA a Rusko – a ve všech dalších zemích, v nichž stály stalinizované komunistické strany v čele „národně osvobozeneckých“ hnutí proti imperialismu, jako byla Korea, Vietnam, Kambodža, Kuba atd.
Můžeme tedy dospět k následujícímu závěru: ve „válce za národní osvobození“ v zemi, v níž je třeba fakticky zbavit kapitalistický výrobní způsob omezení předešlých výrobních způsobů a zbavit se bývalých vládnoucích tříd nastolením nového státu, se komunistická strana, pokud je fakticky přítomna a má reálný vliv na stávající proletářské vrstvy a chudé rolnictvo, zapojuje do této války, ale se svými vlastními cíli a svou vlastní organizací, zcela nezávislou na jakékoli jiné politické síle; a vede boj proti cizí koloniální mocnosti a zároveň také proti své vlastní národní buržoazii. Pro buržoazii kolonizované země je cílem jejího boje za „národní osvobození“ nastolit v zemi vlastní třídní panství, které by nahradilo panství cizácké buržoazie – a s tímto cílem mobilizuje dohromady proletáře, rolníky, maloburžoazii z měst i venkova. Cíl proletářské třídy je taktéž třídní, ale zcela opačný než cíl buržoazie, protože směřuje k dobytí politické moci za účelem nastolení diktatury proletariátu a nikoliv diktatury buržoazie. Je nevyhnutelným faktem, a historie to prokázala, že v protifeudální buržoazní revoluci a revoluci proti ještě starobylejším vládnoucím třídám vítězí buržoazie jen tehdy, podaří-li se ji strhnout za sebou rolnické a proletářské masy; jakmile však buržoazie vydobude moc, uplatňuje ji ke svým vlastním ekonomickým a politickým cílům a užívá všech prostředků, které má k dispozici, a především ozbrojené moci státu, aby rolnickým a proletářským masám vnutila své zákony, své třídní zájmy. S vítězstvím stalinismu v bolševické straně a v Komunistické internacionále byly všechny komunistické strany světa, ať už byly členy Komunistické internacionály, nebo vznikly později – a až na „italský“ levicový komunistický proud – stalinizovány; zcela ztratily rysy proletářské třídní strany, aby nabyly rysů strany národně-buržoazní „levice“ a ztotožnily svůj vlastní „antiimperialismus“ s národní lidovou revolucí, tudíž s revolucí buržoazní. Proto ani Mao Ce-tungova strana, ani Ho Či Minova, ani Castrova a všech ostatních „vůdců“, jež se vydávali za „komunisty“, nikdy komunistickými nebyly; ve skutečnosti byly „násilnickou oporou“ národní buržoazie bojující za dobytí vlastního národního trhu a volnost co nejvíce vykořisťovat svůj vlastní proletariát. Z hlediska historického vývoje představovalo utváření nezávislého státu a rozvoj kapitalismu uvnitř dosažených národních hranic zcela jistě krok vpřed ve srovnání s feudalismem, asijským despotismem a naturálním hospodářstvím; ale zároveň stalinistické strany představovaly smrtící zbraně buržoazní a imperialistické kontrarevoluce, které přispěly k ještě většímu rozdrcení proletariátu nejen hospodářsky zaostalých zemí, ale i zemí vyspělých.
Dějiny třídních bojů, revolucí a kontrarevolucí naučily buržoazii na celém světě, že demokracie je vynikající politickou zbraní k podrobení chudých proletářských a rolnických tříd skutečným potřebám kapitalismu; ale demokracie se svým parlamentním politickým systémem, svými postupy a správními prostředky ve skutečnosti stojí mnohem více než otevřeně diktátorský systém; jsou to výdaje, které si imperialistické mocnosti mohou dovolit, zatímco je mnohem obtížnější vynaložit takové výdaje pro slabší a zaostalejší země. Proto jsou v nejslabších a nejzaostalejších kapitalistických zemích demokratické systémy spíše ideologickou a demagogickou zástěrkou pro hospodářsko-finanční síly menších vlivových skupin více či méně skrytě napojených na některou imperialistickou mocnost (často bývalou koloniální mocnost), zatímco v mnoha případech má buržoazní moc podobu vojenské diktatury, někdy otevřené, jindy více či méně zahalené pseudodemokratickými mechanismy.
Dějiny vícečetných revolucí nebo „dvojích revolucí“, jak se jim dříve říkalo, prokázaly, že otázka „národně osvobozenecké válek“ se nyní stala především otázkou buržoazní, záležitostí boje mezi národními buržoaziemi a zahraničními buržoaziemi (Marxův a Engelsův Manifest připomíná, že „[b]uržoazie vede nepřetržitý boj: zpočátku proti aristokracii, později přímo proti těm částem buržoazie, jejichž zájmy se dostávají do rozporu s pokrokem průmyslu a ustavičně proti buržoazii všech cizích zemí.“ a samozřejmě proti třídnímu hnutí proletariátu), kdežto opravdovým bojem, který může otevřít cestu ke společenskému a revolučnímu vývoji, je třídní boj proletariátu a jeho revoluce proti všem buržoazním třídám, jak národním, tak zahraničním. Pařížská komuna, jde-li o kapitalisticky vyspělé země, a Rusko z října 1917, jde-li o země hospodářsky zaostalejší a přitom politicky spoutané starobylými předkapitalistickými třídami, představovaly pro tehdejší komunisty opravdové majáky a jsou jimi i pro současné a budoucí komunisty.
To neznamená, že „národní“ otázka již nevyvstává v žádné části světa nebo že nemůže znovu vyvstat jako otázka „osvobození se“ od dusivého útlaku imperialistické mocnosti. Někdy může historie v důsledku řady faktorů mezinárodní povahy vyvolávajících změny v poměru sil mezi třídami a mezi různými mocnostmi způsobit, že ve vývoji dané země nebo oblasti je učiněn krok zpět. Například neúspěch proletářské revoluce v Evropě na počátku dvacátých let (jako v Německu nebo Itálii) významně přispěl k opětovnému povzbuzení kontrarevolučních sil a jejich protiútoku, jímž obklíčily a zadusily revoluční moc v Rusku, narušily a odvrátily postup revolučních sil v Rusku i ve světě; a současně zmařily samotné dílčí hospodářské kroky podniknuté v Rusku na cestě k socialismu. Státní kapitalismus, respektive státní „industrialismus“, který pod kontrolou revoluční komunistické moci mohl být v Rusku krokem vpřed v boji socialismu proti kapitalismu, s vítězstvím kontrarevoluce plnil svou vlastní úlohu, totiž být odrazovým můstkem pro soukromý kapitalismus. Nemůžeme tudíž tvrdit, že „národní otázka“ již nikde není přítomna nebo že v určitých historických fázích střetů mezi jednotlivými imperialismy se „národní“ otázka již neprojeví s rysy „revolučního“ ozbrojeného boje; může se jednat o velmi specifické situace, ale nemůžeme je absolutně vyloučit. Faktem však zůstává, že čím více imperialismus rozvíjí svou moc ovládat ekonomiky všech zemí světa, tím více se národní otázka celých národů (např. Palestinců, Kurdů, Jemenců, Afghánců atd.) přetavuje do podoby útlaku, který může vyřešit pouze proletářská revoluce, v jistém smyslu jako v dobách carského Ruska, které na svém nesmírném území mezi Evropou a Asií utlačovalo více než sto národů, z nichž mnohé se dokázaly osvobodit z carského útlaku nikoli díky buržoazní revoluci, ale díky proletářské revoluci, která zvítězila v Moskvě a Petrohradě.
Díky své nekompromisnosti, nejen z hlediska doktríny, ale i z hlediska politického a taktického, opírající se o dlouhou historii třídních bitev proti západní demokracii, byla a je Komunistická levice Itálie jediným politickým proudem, který dokázal vyvodit všechna poučení nejen z revolucí, ale především z kontrarevolucí.
Pokud máte zájem o hlubší pochopení „národní a koloniální“ otázky, můžete najít informace na našem webu (www.pcint.org) v sekci „Témata“ (italsky) pod názvem „2.13 Národní a koloniální otázka“. Články zveřejněné v někdejších stranických novinách „il programma comunista“ a v současných novinách „il comunista“ jsou dostupné v elektronické podobě ve formátu pdf každého čísla.
Měla by vedení státu převzít komunistická strana nebo by to měly udělat sověty?
Komunistická strana je podle marxismu vědomým orgánem proletářské revoluce, dobytí politické moci (nikoliv dobytí státu), vykonávání diktatury proletariátu a uvedení do pohybu revolučního kurzu směřujícího k transformaci od kapitalistické ekonomiky k socialismu a nakonec k úplnému komunismu. Právě kvůli tomuto svému specifickému rysu se komunistická strana nesmí rozpustit v sociálních hnutích, odborech, sovětech, nebo dokonce ve státě proletářské diktatury. Její úkol je dialekticky vnitřní i vnější vůči všem společenským organizacím vytvořeným třídním bojem a jeho průběhem; to jest, v celé dějinné fázi postupu od kapitalismu k socialismu, a tedy k plnému komunismu – neboli k beztřídní společnosti, k lidské pospolitosti – plní komunistická strana svůj primární úkol jako třídní strana; jako politické vedení proletářské třídy ji připravuje na revoluci, na řízení proletářského státu a proletářské diktatury, aby politický a sociální převrat, kterou proletářská revoluce vyvolá, pokračoval až do úplné hospodářské přeměny společnosti a dovedl ji k plnému socialismu, a potažmo ke komunismu.
Aby se komunistické straně podařilo vést proletariát k revoluci a v revoluci a následně po vítězství v období třídní diktatury, musí dosáhnout rozhodujícího vlivu na proletariát; toho lze dosáhnout pouze souvislou prací zasahování do dění v proletářských organizacích (odborech, sovětech) – bojujíce proti buržoazním a oportunistickým vlivům, které nevyhnutelně odvrací, matou a paralyzují proletářský třídní boj – s vědomím, že „jakákoli perspektiva všeobecného revoluční hnutí závisí na přítomnosti následujících klíčových faktorů: 1) velký početný proletariát složený z naprostých námezdních pracujících, 2) velké hnutí dělnických sdružení s ekonomickým obsahem, které pojímá velkou část proletariátu, 3) silná revoluční třídní strana, která sdružuje pouze menšinu pracujících, ale která je schopna v průběhu boje rozsáhle a účinně uplatňovat svůj vliv v rámci odborového hnutí vůči buržoazní třídě a buržoazní moci“ (jak je uvedeno v našem textu „Revoluční strana a ekonomická akce“, 1951).
V Tezích o roli komunistické strany v proletářské revoluci (rezoluce II. sjezdu KI,1920), které obhajujeme, se v bodě 8 píše: „Staré ‚klasické‘ rozdělení dělnického hnutí do tří projevů – strana, odbory a družstva – je očividně překonané. Proletářská revoluce v Rusku vytvořila klíčovou formu proletářské diktatury – sověty. Nové rozdělení, ke kterému všude přikročíme, je: 1. strana, 2. dělnické rady (sověty), 3. výrobní sdružení (odborové svazy). Avšak jak dělnické rady, tak i revoluční odborové svazy musí být neustále a systematicky vedeny stranou proletariátu, tedy komunistickou stranou. Organizovaný předvoj dělnické třídy, tedy komunistická strana, musí vést boje celé dělnické třídy v hospodářské a politické oblasti, stejně jako v oblasti vzdělávání, musí být oživujícím duchem v rámci svazů a dělnických rad, stejně jako v každém jiném druhu proletářské organizace. (…) V dějinách Ruské revoluce bylo období, kdy sověty byly proti proletářské straně a podporovaly politiku zástupců buržoazie. To platí rovněž pro Německo. A totéž je možné i v jiných zemích. Aby mohly sověty splnit svou dějinnou úlohu, je nezbytná silná komunistická strana, strana, která se nejen ‚nepřizpůsobuje‘ sovětům, ale bude mít vliv na to, že se sověty nebudou ‚přizpůsobovat‘ buržoazii a bělogvardějské sociální demokracii, strana, která prostřednictvím svých frakcí v sovětech dokáže, že jsou to sověty, které následují komunistickou stranu.“
Zde se jasně hovoří o sovětech jako o nových formách proletářské organizace, které vzešly z revolučního hnutí v Rusku z roku 1905, formách, které s bolševickým vítězstvím v Říjnu 1917 objektivně nabyly všeobecné platnosti. Současně však bylo opětovně zdůrazněno, že „‚revoluce není otázkou forem organizace‘, (…) je naopak otázkou obsahu, neboli pohybu a působení revolučních sil v neustávajícím procesu, který nelze teoretizovat skrze nejrůznější pokusy zpracovat jeho obsah do jakési neměnné ‚doktríny uspořádání organizace‘ “ (z textu Il principio democratico, Bordiga A., 1922). Tím je myšleno, že v budoucí proletářské revoluci by průběh třídního boje mezi buržoazií a proletariátem mohl dát vzniknout i jiným proletářským organizačním formám; a pouze ty, které budou mít skutečně třídní a revoluční obsah, budou moci nabýt všeobecné platnosti, jako tomu bylo v případě sovětů.
Je to tedy komunistická strana, která uplatňuje proletářskou diktaturu prostřednictvím svého vedení sovětů (územních proletářských organizací, na rozdíl od odborů, které jsou proletářskými obrannými organizacemi na úrovni odvětví hospodářství, v průmyslu a zemědělství, v distribuci a dopravě), sovětů, které ruská revoluce vyzdvihla jako nové formy proletářské organizace. Proletářský stát, který se rodí po svržení a rozmetání buržoazního státu, je politicko-administrativním mechanismem, v němž je soustředěna revoluční moc a jehož úkolem jakožto třídní organizace je bojovat proti jiným třídám, které jsou zbaveny svých ekonomických a sociálních privilegií. Na rozdíl od buržoazního státu – který je ve skutečnosti výborem pro obranu třídních zájmů vládnoucí buržoazie, tj. menšiny obyvatelstva – „[p]roletářský stát (…) je faktickou dějinnou silou, který se přizpůsobuje cíli, jež sleduje, čili účelům, pro něž byl zrozen“ (citováno z Il principio democratico). Proletářský stát nevzniká proto, aby se stal permanentní centralizovanou mocí vládnoucí třídy, která svou nadvládu zakládá na třídním rozdělení společnosti; je centralizovanou organizací politické moci, kterou proletářská třída buduje na obranu revoluce, jejímž dějinným úkolem je smést buržoazní výrobní a vlastnické vztahy a definitivně překonat třídně rozdělenou společnost. Z hlediska historického vývoje lidských společností bojuje třída proletariátu prostřednictvím svého třídního boje a svého revolučního boje za zničení kapitalismu ve všech koutech světa; a, dovede-li tento revoluční boj do krajních důsledků, bojuje za úplné vymizení tříd, tedy i sebe sama. Právě z tohoto hlediska definovali Marx a Engels a v naprosté kontinuitě Lenin a Komunistická levice Itálie proletářský stát jako jakýsi ne-stát, organizaci ozbrojené síly proletariátu coby vládnoucí třídy, která z pohledu dějin, tváří v tvář minulosti a současnosti bojuje proti všem buržoazním státům a za proletářskou revoluci na mezinárodní úrovni; a tváří v tvář budoucnosti bojuje prostřednictvím despotických zásahů na politické, společenské a ekonomické úrovni (a tudíž v podstatě na úrovni buržoazních výrobních a vlastnických vztahů) za celkovou přeměnu hospodářství z kapitalistického výrobního způsobu na socialistický výrobní způsob, který bude základem společnosti bez tříd, plně komunistické společnosti.
Možná bude užitečné podtrhnout, že mluvit o demokracii a „vydobytí demokracie“ v roce 1848 (jak je tomu v Manifestu), uprostřed dějinného převratu buržoazního a souběžně proletářského významu, jehož smyslem bylo navždy svrhnout feudální výrobní způsob a jeho politickou moc, bylo něco zcela jiného než mluvit o tom dnes, kdy se demokracie ukázala být prohnilým záměrným klamem ohledně „svrchovanosti lidu“. Buržoazní revoluce tehdy nemohla být jinak než revolucí za nastolení demokracie proti monarchickému a feudálnímu absolutismu, protože se na ní nutně podílela většina populace, kterou tvořili rolníci a proletáři, ale i buržoazie a maloburžoazie. Ale již tehdy buržoazní demokracie projevila své nesporné historické meze, neboť svoboda a rovnost, kterých se buržoazní revolucionáři domáhali, nebyly ničím jiným než svobodou vykořisťování námezdní práce, tj. svobodným uplatňováním kapitalistických výrobních vztahů a buržoazního vlastnictví v každé hospodářské, finanční a společenské činnosti, vztahů, které prostřednictvím zákonů ustanovovaly formální rovnost všech občanů před státem. Samotný vývoj kapitalismu, počínaje Evropou, ukázal, že „demokratické svobody“ nejsou ničím jiným než svobodou nejsilnějších ekonomik vybavit se politicky a vojensky k dobytí trhů, kde mohou prodávat své zboží a kam mohou investovat svůj kapitál, a to násilným podrobením všech národů světa zákonům kapitálu, postupným zničením předkapitalistických způsobů výroby, díky nimž tyto národy dokázaly přežít, aby byly donuceny přežívat a umírat podle zájmů nejsilnějších buržoazií, jež se rychle staly buržoaziemi kolonialistickými a později imperialistickými.
Vrátíme-li se k proletářskému státu a k faktu, že je výrazem třídní diktatury proletariátu, v našem výše citovaném textu upřesňujeme, že tato faktická dějinná síla „v určitých okamžicích by mohla čerpat podněty z velmi široké poradní činnosti mas [zde uplatňujeme „demokratický“ mechanismus, jak to buržoazie nikdy neudělala, pozn. red], stejně jako z fungování velmi úzkých výkonných orgánů vybavených plnými pravomocemi; zcela zásadní je, aby tato organizace proletářské moci byla vybavena prostředky a zbraněmi k odbourání buržoazních ekonomických privilegií a buržoazního politického a vojenského odporu, a tím připravila samotné vymizení tříd a půdu pro stále podstatnější proměny svého úkolu a struktury“ [zde jde o uskutečnění co největší diktaturní centralizace, kterou například vyžadují okolnosti vážného ohrožení proletářské moci, pro něž není čas zahájit nejširší masové konzultace, pozn. red]. (citace z Il principio democratico). Proletářský stát, ne-stát, je tedy osobitou třídní organizací, která je naprosto nezbytná ke svržení kapitalismu a jeho společnosti a k zahájení úplné socialistické transformace, organizací, která je historicky na cestě k odumření. Konečným cílem proletářské revoluce, a tedy i proletářské diktatury, je dosáhnout vymizení společnosti rozdělené na protikladné třídy, beztřídní společnosti, lidské pospolitosti. A aby bylo možné tuto dlouhou, namáhavou a komplikovanou dějinnou pouť prošlapávat ve všech vzestupech a pádech, pokrocích a zvratech třídní války světového proletariátu proti buržoazii všech zemí, je zapotřebí politického orgánu, jakým je komunistická strana, která v současnosti představuje konečné cíle proletářské revoluce. Pouze třídní strana, komunistická strana, je tímto osobitým orgánem, protože je vybavena marxistickou teorií, teorií revolučního komunismu, díky níž nejen správně interpretuje historická fakta, ale také všeobecně předvídá jejich realizaci, a to nejen výkladem dějin třídních bojů, minulých revolucí a kontrarevolucí, ale také výkladem budoucích dějin.
V závislosti na událostech vyvolaných revolučním bojem na světové úrovni a dobytím moci v jedné zemi nebo ve více zemích a v závislosti na průběhu války, kterou budou muset revoluční síly vést na obranu dobyté moci a na podporu revolučního boje v dalších zemích, bude trvání proletářská diktatura více či méně dlouhé, ale rozhodně nebude nijak krátké.
Zpočátku bude mít nesmírně obtížné a složité úkoly a toto počáteční období „lze rozdělit do tří oblastí činnosti: politické, vojenské a ekonomické. Problém vojenské obrany proti útokům kontrarevoluce zevnitř i zvenčí, stejně jako problém obnovy hospodářství na kolektivních základech, závisí na existenci a uplatňování systematického a racionálního plánu činnosti, která při využívání rozmanitých sil veškerých mas, ba právě využívání s maximální účinností, musí zároveň dospívat k silné jednotě. Z toho vyplývá, že organismus, který primárně vede boj proti vnějšímu a vnitřnímu nepříteli, neboli revoluční armáda (a policie), musí být založen na disciplíně a jeho hierarchie musí být centralizována v rukou proletářské moci: i samotná rudá armáda je tedy pořád organizovaným tělesem, jehož hierarchie je zavedena zvenčí, tj. politickým vedením proletářského státu, a totéž platí pro revoluční policii a soudnictví.“ (opět z Il principio democratico).
Systematický a racionální plán využití veškerého úsilí proletářských mas a z něj vyplývající aktivita při jeho uplatňování může zajistit pouze komunistická strana, která plní svůj úkol zvenčí proletářských mas a jejich organizací (odborů, sovětů, státu) a dialekticky z jejich nitra prostřednictvím svých militantů je tak ovlivňuje a směřuje k všeobecným třídním cílům. Od vítězství v Říjnu 1917 uplynulo čtyři a půl roku, když Bordiga napsal onen citovaný text do časopisu „Rassegna comunista“: zde uvádíme všeobecné ponaučení týkající se organizace proletářského státu, které je tudíž platné pro všechny země.
„Mnohem složitější aspekty“, pokračuje citovaný text, „představuje problematika hospodářského mechanismu, který vítězný proletariát buduje jakožto základ nového systému výroby a rozdělování. Nezbývá než připomenout, že charakteristickým rysem, který odlišuje tento racionální správní aparát od chaosu soukromé buržoazní ekonomiky, je centralizace. Řízení všech podniků má probíhat v zájmu celého společenství a v souladu s potřebami celého plánu výroby a distribuce. Na druhé straně se tento hospodářský mechanismus, a zařazení jednotlivců v něm činných, neustále mění, a to nejen kvůli postupujícímu vývoji jeho budování, ale také kvůli nevyhnutelným krizím v období tak rozsáhlé transformace, které nemohou nedoprovázet politické a vojenské boje.“ Jaký závěr lze z těchto úvah vyvodit o počátečním období proletářské diktatury? Pokračujeme v citaci: „mají-li rady [sověty, pozn. red.] různých stupňů současně umožnit jmenování svých zástupců do zákonodárných orgánů na vyšší úrovni i do výkonných orgánů místní správy, absolutní odpovědnost za řízení vojenské obrany a méně přísnou odpovědnost také za řízení hospodářských operací musí zůstat centru. Co se týče místních orgánů, ty slouží k politickému začlenění mas do uskutečňování těchto plánů a získání jejich souhlasu s vojenskou a hospodářskou organizací. Tím vytvářejí půdu pro co nejširší a nejkontinuálnější aktivitu mas týkající se problémů kolektivního života a směřují ji k vytvoření silně centralizované organizace, kterou je proletářský stát“ (zvýrazněno námi).
V proletářské diktatuře tedy existuje státní hierarchie s centrem a se zprostředkujícími a místními orgány, které utvářejí pyramidu tvořenou silně jednotnou organizací, jíž je proletářský stát, na jehož vrcholu se nachází komunistická strana. V tomto smyslu je třeba vykládat známý výrok prohlašující, že diktatura proletariátu je uplatňována stranou: strana nenahrazuje organizaci „proletářského státu“, ale řídí ji ve všech jejích složkách tím, že zastává centralizované řízení, které není ani formální, ani demokratické, natož autonomní. Jednota organizace proletářského státu je zajištěna její centralizací a je vytyčena od samého počátku: není výsledkem demokratického procesu při poradách s masami, je výsledkem proletářské revoluce, která, jak Engels argumentoval proti anarchistům, je tím nejautoritativnějším, co existuje. Komunistická strana má za úkol ji prosazovat a hájit za každé situace. Tato centralizace nezabraňuje tomu, aby zprostředkující orgány měly možnost pohybu a iniciativy, které nebudou odpovídat kritériím rozdělení podle starých buržoazních podnikových a profesních schémat, ale budou odpovídat „na základě empirických kritérií, respektive se budou samy vytvářet na základě empirických kritérií, mezi kterými může docházet i ke splynutí jak na pracovišti, tak v místě bydliště, v posádce vojska, na frontě nebo v jakýchkoli jiných situacích každodenního života, aniž by je apriorně kdokoli vylučoval nebo vyzdvihoval jako model.“ Reprezentace státu proletářské revoluce – pokračuje citovaný text – bude tedy založena na „územním rozdělení do volebních okrsků, v jejichž rámci se konají volby.“ Ale to, co odlišuje systém zastupování proletářských mas v sovětech nebo v radách, chcete-li, je, že neodpovídá žádnému pevně stanovenému „ustavujícímu“ schématu, a že „většinová demokracie“ ve formálním a aritmetickém pojetí, s jejíž pomocí lze přijímat rozhodnutí, se nechápe jako jediná metoda koordinace vztahů uvnitř kolektivních orgánů jako by sama o sobě byla ušetřena nedostatků a chyb. Na druhé straně se odstraněním osobnostní a profesní klasifikace každého člena nové socialistické společnosti s touto novou organizací státu a zprostředkujících a místních orgánů, na nichž se proletáři podílejí, uvádí do chodu racionální proces přímého zapojení mas do nejrůznějších společenských činností ve výrobě a distribuci, kdy si při rozvoji tohoto procesu členové společnosti zvyknou přispívat svým dílem do celé šíře a různorodosti pracovních a společenských oblastí činnosti, do výroby, distribuce, řízení, správy, vzdělávání atd., a odlehčí tak své síly k tomu, aby se mohli věnovat umění, hrám, volnému času, vědě a poznání. Z tohoto pohledu s postupným odumíráním státu ztratí strana svůj charakter orgánu třídního boje a přemění se v orgán plánování a řízení celkového hospodářství.
V knize „Základní otázky revoluce: terorismus a komunismus“ Trockij o správné marxistické linii, obnovené Leninem ve věci strany a proletářského státu, uvádí:
„Výjimečná role komunistické strany v období vítězné proletářské revoluce je zcela pochopitelná. Jde o diktaturu třídy. V rámci třídy jako takové existují různé vrstvy, přístupy, různé stupně vývoje. Diktatura předpokládá jednotu vůle, směřování a jednání. (…) Revoluční nadvláda proletariátu předpokládá uvnitř samotného proletariátu politickou nadvládu strany s jasným akčním programem a neporušitelnou vnitřní disciplínou. (…) Bylo nám nejednou vyčítáno, že jsme diktaturu sovětů jen naoko připouštěli a ve skutečnosti jsme uplatňovali diktaturu naší strany. Přesto lze s jistotou říci, že diktatura sovětů byla možná pouze prostřednictvím diktatury strany: díky jasnosti své teoretické vize a silné organizaci poskytla strana sovětům možnost přeměnit se z beztvarých parlamentů dělnictva v aparát nadvlády dělnictva.“
Stejně jako Pařížská komuna byl i proletářský stát, který vznikl vítězstvím v Říjnu 1917, zároveň zákonodárným i výkonným orgánem, tedy orgánem činu; a tak tomu bude muset být i v případě budoucí proletářské revoluce, protože celkovým historickým cílem je společnost bez tříd, tedy bez třídního státu a bez třídní strany: v dějinném procesu, který bude zahájen vítězstvím proletářské revoluce, se „spěje k vývoji organismů, který nemůžeme plně předvídat, ale lze jen vytušit, že bude docházet ke sloučení všech různých orgánů: politických, správních a hospodářských, s postupným odstraňováním všech donucovacích prvků a samotného státu jako nástroje třídní moci a boje proti ostatním dosud existujícím třídám“ (z našeho „Il principio democratico“, Rassegna comunista, 1922).
Strana je tudíž orgánem, který vede proletářskou revoluci, řídí dobytí moci a nastolení proletářské diktatury; tím, že řídí sověty, které jsou proletářskými orgány tvořícími proletářskou třídní moc, řídí, samozřejmě, proletářský stát, ale nijak se v něm nerozpouští, a důvod pro to je výsostně politický (tedy v zásadě teoretický), protože komunistická strana během třídní diktatury bojuje současně jak za zničení ekonomických a společenských výsad buržoazie a buržoazního politického a vojenského odporu, tak i proti buržoaznímu a kontrarevolučnímu vlivu, který – zejména v ekonomických a vojenských obtížích revoluční války vedené proti všem vnitřním i vnějším buržoazním silám – bude mít stará vládnoucí třída, opírající se o všechny ekonomické, společenské, politické a kulturní aspekty staré společnosti, jež nemohou zmizet přes noc, na zaostalé maloburžoazní a proletářské vrstvy. Nezapomínejme totiž, že buržoazní ideologie, a zejména buržoazní demokracie (se svými praktikami, zvyky, báchorkami, lpěním na každodennosti a individualismu), bude mít i nadále vliv na proletářskou generaci, která provede revoluci a, vzhledem k tomu, že proletářská a komunistická revoluce nezvítězí najednou ve většině vyspělých kapitalistických zemí, bude mít vliv i na další generace a na proletáře v zemích, kde revoluce ještě nezvítězila, nebo kde byla dokonce při svém pokusu poražena. Izolace, do níž bolševická revoluce v Rusku upadla v letech následujících po vítězství v Říjnu, a tedy i neúspěch proletářské revoluce v Evropě – tedy v zemích vyspělého kapitalismu – přispěly fakticky zásadním způsobem k porážce mezinárodního komunistického hnutí, stejně jako kontrarevoluční činnost stran Druhé internacionály, které se každá ve své zemi zapojily do světové imperialistické války, a oportunistická činnost různých forem socialistického maximalismu v bezprostředně poválečném období, které úplně oslabovaly evropské proletářské hnutí tím, že napomáhaly obnovení buržoazního vlivu na toto hnutí, zejména prostřednictvím báchorek o demokracii a reformismu.
Závěrem lze říci, že sověty jsou územní proletářské orgány „bezprostřední“ povahy, kterých se účastní proletáři jakéhokoli pracovního odvětví, jakéhokoli politického či náboženského přesvědčení, jakékoli národnosti, věku či pohlaví (slovy Trockého jsou to beztvaré parlamenty dělnictva). Z tohoto důvodu jsou snadno ovlivnitelné buržoazií, a zejména městskou a rolnickou maloburžoazií a dělnickou aristokracií. V západní Evropě se jejich organizační forma překládala jako dělnické rady, ale význam, který jim byl dán ve slavných letech ruské revoluce, byl s kontrarevolučním vítězstvím stalinismu a jeho systematickým falšováním marxistického socialismu zcela zkreslen. Dnes by bylo nesmyslné dožadovat se znovuobnovení sovětů, jako by byly revoluční organizační formou samy o sobě, jakousi absolutní formou mimo čas a prostor. Ruské sověty se staly revolučními teprve tehdy, když se bolševické straně podařilo je ovlivnit a řídit; heslo „všechna moc sovětům“ se pak v ruské revoluci, která právě svrhla carskou moc, mohlo stát heslem proletářské a komunistické revoluce pouze proto, že bolševická strana získala jejich vedení. Po vítězství stalinistické kontrarevoluce se sověty opět staly orgány ovlivňovanými a řízenými kontrarevolučními silami.
Není vyloučeno, že v budoucím obnovení třídního boje vzniknou další nové organizační formy, vždy územního a bezprostředního charakteru, do nichž však budou mít militanti revoluční komunistické strany za úkol zasahovat a propagovat nejen třídní požadavky proletářského boje, ale i revoluční cíle. Na druhé straně má komunistická strana dnes a v budoucnu, stejně jako v minulosti, za úkol otevřeně zasahovat prostřednictvím svých organizovaných skupin v odborech dělníků, byť i řízených oportunisty a kolaboranty, a pokud k tomu mají reálnou praktickou možnost. Odbory jsou ve skutečnosti dělnické ekonomické organizace bezprostřední obrany, které jsou obvykle ovlivňovány a řízeny oportunisty a třídními kolaboranty; ale v míře, v jaké organizují masy proletářů, mají komunističtí militanti, pokud mají praktickou možnost, za úkol do nich zasahovat a šířit názory strany, a to jak na úrovni bezprostředních požadavků, tak na obecnější politické úrovni. Ve vyspělých kapitalistických zemích se po druhé světové imperialistické válce nesmírně rozvíjel postup integrace dělnických odborů do státních institucí, a to do té míry, že proletářům, kteří byli jejich členy, byl v nich znemožněn jakýkoli odborový život hodný toho jména, a to jak na pracovišti, tak i mimo něj. Na důkaz toho, že třídní nesmiřitelný protiklad mezi proletariátem a buržoazií není vymýcen konzervativními a třídně kolaborantskými praktikami, se tváří v tvář naléhavé potřebě bezprostřední obrany, a to jak z hlediska ekonomického, tak i z hlediska pracovních podmínek, neustále rodí a znovuzrozují organismy boje, které se snaží vymanit z područí třídní kolaborace, které působí tím více sabotérsky, čím více se vyjednává, a snaží se účinněji zorganizovat, když ne uvnitř tradičních odborů, tak mimo ně. A tímto se dostáváme k otázce, jakou roli by měli komunisté zaujímat v odborech.
K tématu proletářské diktatury, strany a státu lze uvést mnoho pramenů, počínaje Marxovými texty o Pařížské komuně, Leninovým „Státem a revolucí“, Trockého „Základní otázky revoluce: terorismus a komunismus“ a Leninovým dílem „Proletářská revoluce a renegát Kautský“. A nechybí ani práce našeho proudu, jako je například text „Třídní strana a proletářská diktatura (Partito di classe e dittatura proletaria)“ z roku 1951, který spolu s dalšími zásadními pracemi tvoří klíčový základ pro vznik naší strany v letech 1951–1952.
Jakou roli by měli komunisté zaujímat v odborech?
„Odborová otázka“ je jednou z nejsložitějších otázek, které proletářské a komunistické hnutí vždy věnovalo a bude muset i nadále věnovat mnoho energie, protože tato otázka není vyřešena revolučním vítězstvím a nastolením proletářské diktatury; ve skutečnosti, jak nás učí i Říjnová revoluce a první léta proletářské moci, budou i v budoucnu existovat dělnické odbory a jejich úkolem bude hájit bezprostřední zájmy proletariátu, třebaže ve zcela jiném vztahu, než jaký existuje v buržoazní společnosti. Kapitalistické hospodářství nelze ani v nejvyspělejší kapitalistické zemi rázem nebo ve velmi krátké době přeměnit na hospodářství socialistické, a to jak z vnitřních důvodů země, v níž revoluce zvítězila, tak z důvodů obrany proti vnějším útokům.
Jak již bylo uvedeno výše, ve vyhlídkách každého všeobecného revolučního hnutí musí být přítomny tyto základní faktory: 1) široký a početný proletariát čistě námezdních dělníků; 2) velké hnutí dělnických sdružení s ekonomickým obsahem, které pojímá velkou část proletariátu; 3) silná, revoluční, třídní strana, v níž sice bojuje menší část dělníků, ale které průběh boje umožnil účinně a rozsáhle uplatnit svůj vliv v rámci odborového hnutí vůči vlivu buržoazní třídy a buržoazní moci.
Začněme podstatným rozdílem mezi odbory a stranou. Ve srovnání se stranou má odborová organizace rys „úplnější stejnosti materiálních a bezprostředních zájmů: v rámci příslušných mezí dané kategorie dosahuje značné stejnorodosti svého složení a může se z orgánu založeného na dobrovolném připojení se stát orgánem, k němuž se ze své podstaty nebo v proletářském státě za určitého vývojového stadia budou povinně muset přidružit všichni pracující v dané kategorii nebo odvětví“ (citováno z „Il principio democratico“, 1922). Přirozeně vycházíme z pojetí třídy, pojetí, které se vztahuje na každou třídu, na niž se společnost historicky dělí, a z konstatování, že dějiny se vyvíjejí skrze boj mezi třídami. „Když spatřujeme společenskou tendenci, jakési hnutí směřující k daným cílům, pak můžeme rozpoznat existenci třídy v pravém slova smyslu. Pak ale už v podstatě třídní strana existuje, i když zatím ne formálně. Strana žije, když existuje doktrína a způsob jednání. Strana je školou politického myšlení a tudíž i organizací boje. To prvé je faktem uvědomění, to druhé je faktem vůle, přesněji řečeno snahy směřovat k nějakému cíli. Bez těchto dvou charakteristik ještě nemáme definici třídy (…) Přičemž tyto dvě charakteristiky lze nalézt zhuštěné a konkretizované pouze v třídní straně.“ (z našeho textu Strana a třída, 1921).
Rozvoj kapitalismu se uskutečňuje prostřednictvím rozvoje výrobních sil, kterými jsou stručně řečeno kapitál a námezdní práce; v rámci tohoto rozvoje se kapitál a námezdní práce dostávají do nesmiřitelného antagonismu, do boje za zcela protichůdné zájmy. Právě v tomto boji se formuje vědomí a vůle jednat na obranu třídních zájmů jak na straně kapitálu, tak na straně námezdní práce, a toto vědomí a vůle se soustřeďuje do odpovídajících třídních stran. Různorodost protichůdných zájmů, které vznikají v rámci kapitalistického vývoje ve všech společenských třídách – vlastníci půdy, kapitalisté v průmyslu, obchodu, zemědělství, službách, městská a venkovská maloburžoazie, proletáři různých vrstev – je však v závislosti na ekonomickém a společenském vývoji kapitalistické země reprezentována více či méně rozsáhlým počtem politických stran, které hájí jejich třídní zájmy. Právě proto, že buržoazie zakládá své společenské výsady a svou dominující sílu na kapitalistické ekonomice (tj. na buržoazních výrobních a vlastnických vztazích, tudíž na zbožní výrobě, trhu a konkurenčním boji), vznikají nevyhnutelně konflikty mezi různými skupinami, které sice mají historicky stejný všeobecný a mezinárodní „třídní“ zájem (zachovat a maximálně rozvíjet vykořisťování námezdní pracovní síly v každé sféře a v každé zemi), ale tytéž kapitalistické zákony je nutí bojovat mezi sebou o průmyslovou, obchodní, finanční, politickou a vojenskou nadvládu. Jak připomíná Marxův a Engelsův Manifest, buržoazie neustále bojuje, a to proti starým dosud přežívajícím vládnoucím třídám, proti částem buržoazie za prosazení a zachování vlastních a individuálních společenských privilegií, proti zahraniční buržoazii a proti proletariátu. Kapitalistické výrobní vztahy, které kapitalistům přisuzují různou ekonomickou moc v závislosti na hodnotě soukromého vlastnictví, z něhož pocházejí (zděděné nebo násilím získané soukromé vlastnictví), a na velikosti kapitálu určeného pro proces zhodnocování (tj. maximální vykořisťování námezdní pracovní síly), vždy a v každém případě přisuzují námezdním pracujícím postavení lidí bez rezerv, výrobců společenského bohatství, které si zcela přivlastňuje menšina obyvatelstva tvořená kapitalisty, čímž se v zásadě prohlubuje bída vykořisťovaných tříd. Všude na světě je postavení proletariátu postavením těch bez rezerv, i když – jako je tomu v nejmocnějších imperialistických zemích – je vrstva dělnické aristokracie lépe placena a je vedena k tomu, aby sdílela nejen buržoazní ideologii, ale i buržoazní způsob života jakožto vlastník; proto je vedena k tomu, aby bránila buržoazní režim, který jí ve srovnání s velkou většinou proletářů světa umožňuje být privilegovanou vrstvou.
Proletariát má v každé zemi stejný základní ekonomický zájem: být méně vykořisťován a dostávat vyšší mzdu. Ve všech zemích kapitalisté, aby udrželi námezdní pracovní sílu v područí a platili jí co nejméně, uplatňují ve vztazích s proletariátem mechanismy odvozené z konkurenčních vztahů, které mají mezi sebou; a naučili se, že jejich boj proti proletariátu má větší šanci na vítězství, je-li založen na konkurenci mezi proletáři. Dělení proletářů podle kategorií, odvětví, oblastí, národností, profesí, specializací, věku, pohlaví atd. je na jedné straně nutností ekonomického uspořádání podniků, která charakterizuje kapitalismus v jeho různých sférách činnosti; a na druhé straně představuje určitou společenskou výhodu, protože výrazně usnadňuje všeobecnou společenskou kontrolu. Proletářské životní a pracovní podmínky však nutí masy, aby se organizovaly, aby se mohly lépe a účinněji bránit; právě v obraně těchto bezprostředních zájmů se zrodily odbory, nejprve profesní, později průmyslového odvětví. Vyjednávací síla proletariátu se zvyšuje do té míry, do jaké odbory pracujících používají třídní metody a prostředky boje, tj. výhradně na obranu proletářských zájmů. Jakmile si proletářské třídní boje dlouhým a usilovným bojem proti buržoazní moci vydobyly právo na boj a uznání svých ekonomických organizací, staly se dělnické odbory, počínaje průmyslem, nepostradatelným prvkem obrany bezprostředních zájmů pracujících. Ale právě kvůli svému lpění na bezprostředních zájmech byly vždy nevyhnutelně vystaveny vlivu buržoazní ideologie. Historicky se vztahy mezi odbory pracujících a buržoazní mocí vyvíjely ve třech hlavních obdobích: od zákazu jejich existence, a tudíž jejich potlačování, k jejich toleranci až po jejich integraci do mechanismů ochrany buržoazního režimu.
Rovněž buržoazie se poučila z třídního boje proletariátu. Stejně jako na politickém poli pochopila, že demokracie, volební systém, parlamentarismus jsou zbraněmi „odklonění mas“ schopnými přesunout proletáře z terénu třídního boje na terén spolupráce mezi třídami, stejně tak pochopila, že odbory tím, že organizují proletářské masy na bezprostředním terénu, by mohly prostřednictvím buržoazního ideologického a praktického vlivu dokonce i sloužit k lepšímu a ještě většímu ovládání proletariátu ve prospěch buržoazní moci.
Dělnické odbory mohou tudíž být nebo se stát třídními odbory, tj. organismy protikapitalistického a protiburžoazního proletářského boje, pouze tehdy, působí-li na půdě třídního boje; to otevírá možnost politického vlivu revoluční komunistické strany, která má za úkol – jak již bylo zmíněno výše s odkazem na jeden z našich textů z roku 1951 – účinně a široce uplatňovat svůj vliv v rámci odborového hnutí vůči vlivu buržoazní třídy a buržoazní moci. To znamená, že po většinu času, dokud nedozrají všeobecné společenské podmínky pro opětovné obnovení proletářského třídního boje, a tím i pro možnost komunistické strany zasáhnout do něj a ovlivnit ekonomické organizace proletariátu, jsou dělnické odbory a jakékoli jiné proletářské organizace bezprostředního charakteru – družstva, sousedské výbory, výbory nájemníků, výbory proti represím atd. – neúprosně ovlivňovány buržoazní třídou a buržoazní mocí.
V citaci z textu Il principio democratico o pět odstavců výše je velmi zajímavá zmínka, kde se říká, že odbory jsou orgánem, který se z orgánu založeného na dobrovolném připojení se může stát orgánem, k němuž se ze své podstaty nebo v proletářském státě za určitého vývojového stádia budou povinně muset přidružit všichni dělníci v dané kategorii nebo odvětví. Z toho lze vyvodit, že po vítězství revoluce a následném nastolení proletářského státu, tedy v období proletářské diktatury a za určitého stadia jeho vývoje, se všichni dělníci povinně přidruží k jim odpovídajícím odborům. Komunisté jako marxističtí revolucionáři, a nikoli jako utopisté či voluntaristé, vědí, že ekonomická a společenská přeměna kapitalistické společnosti ve společnost socialistickou neproběhne ve velmi krátké době, ani automatickým působením opatření učiněných proletářským státem, a že úkoly a neodkladnosti diktované samotným revolučním bojem proti všem buržoaziím světa jsou podmíněny silovými vztahy mezi proletářskou revolucí a proletářským státem (či státy) a dosud nesvrženými buržoazními mocnostmi. Jakmile proletariát získá moc v jedné zemi (nebo více zemích), bude mít v závislosti na hospodářství (rozvinutém nebo zaostalém) a v závislosti na vývoji revolučního boje v ostatních vyspělých kapitalistických zemích a ve světě proletářská moc větší či menší sílu vzdorovat útokům buržoazní kontrarevoluce, které se aktivně zúčastní všechny buržoazie světa. Proto bude jedním z prioritních úkolů vítězné proletářské moci bránit se všemi prostředky –- vojenskými, politickými, ekonomickými i ideologickými –- proti útokům kontrarevoluce. K nepostradatelným zbraním této obrany proletářského státu patří podněcování a podporování revolučního boje proletariátu v kapitalistických zemích, protože tento boj zcela jistě oslabí buržoazní státy, které jím budou trýzněny; boj, který za určitých okolností (například v případě proletářského povstání v kapitalistické zemi nebo při obraně jiného proletářského státu) může požívat hmotné podpory ze strany rudé armády (jak se o to pokusila Rudá armáda v Polsku v letech 1918–1921).
V tomto obrovském úsilí proletářské diktatury maximálně soustředit proletářské síly, a to jak k odrážení kontrarevolučních útoků uvnitř i vně země, v níž zvítězila, tak k reorganizaci hospodářství z trosek imperialistické války a války mezi revolučními a kontrarevolučními silami a k udržení třídního a revolučního boje na mezinárodní úrovni, je povinností proletářské diktatury zabývat se problémem proletářských životních a pracovních podmínek, a to především z hlediska všeobecných zájmů proletariátu a revoluce, avšak aniž by opomenula potřebu samotného proletariátu – který se stále nachází v podmínkách námezdní práce – nadále obhajovat své dílčí, ale třídní zájmy proti ekonomickému útlaku (danému právě námezdní prací), který stále existuje. Aby se tyto dílčí, ale třídní zájmy, nestaly nositelem immediatistických tendencí, rozvratu revolučního proletářského hnutí a znovu neotevřely průchod konkurenci mezi proletáři (což by usnadnilo působení buržoazní kontrarevoluce), musí být nasměrovány tak, aby neohrožovaly všeobecné proletářské zájmy. Proto se třídní dělnické odbory – které se s blížící se revoluční konfrontací s buržoazním státem přeměnily v revoluční odbory a na které měla revoluční komunistická strana možnost působit a řídit je – stanou za proletářské diktatury orgány, k nimž se dělníci budou muset povinně připojit. Tato povinnost je zároveň aktem obrany všeobecných zájmů proletariátu – pro jejichž obranu je ústřední strukturou proletářský stát – a překážkou vzniku bezprostředních organizací buržoazního, a tedy kontrarevolučního charakteru. Nezapomínejme totiž, že proletářský stát mezi prvními opatřeními, která zavede, bude absolutní zákaz zakládání ať už otevřeně či nepřímo buržoazních stran a organizací. Období diktatury proletariátu není obdobím míru, v němž síla vítězné revoluce stačí k tomu, aby tolerovala reorganizaci poražené buržoazie, byť v omezených možnostech; je to naopak období, v němž třídní válka nabývá maximálního vzepětí a v němž – vzhledem k tomu, že revoluce může zpočátku zvítězit jen v jedné nebo několika málo zemích – budou všechny buržoazní státy, zejména ty imperialistické, organizovat nejrůznější útoky na proletářský stát a podporovat svými ekonomickými a finančními zdroji nejrůznější podněty a organizace vedoucí k oslabení diktátorské moci proletářského státu a ke vzniku průrev v jeho řízení a obraně. Povinnost námezdně pracujících vstoupit do odborů uznaných proletářskou diktaturou je ve skutečnosti aktem obrany proletářských zájmů, a to jak všeobecných, tak dílčích, který vyžaduje přísné omezení jejich vlastní „svobody organizace“.
Na druhou stranu bychom neměli zapomínat, že orgány proletářské diktatury – ať už se budou nazývat sověty nebo ne, v každém případě půjde o orgány, které politicky zapojí proletářské masy a na jejichž směřování se bude podílet revoluční komunistická strana, která diktaturu vede – zapojí tytéž proletářské masy, které budou povolány k účasti v odborech jednotlivých profesí nebo odvětví. V celkovém obraze tedy lze vidět na jedné straně proletářské masy, které s revolučním bojem a dobytím politické moci získávají možnosti a zkušenosti přímé účasti na přeměně společnosti na všech úrovních (politické, hospodářské, společenské), a na druhé straně revoluční komunistickou stranu, která vede celý revoluční proces od jeho počátku až po jeho konečné uskutečnění; vedení, které vyžaduje nejen silnou centralizaci moci, ale také schopnost jít proti proudu, a to nejen před revolucí (proti buržoazním dělnickým stranám a všem projevům oportunismu a mezitřídního kolaborantství), ale také v průběhu diktatury proletariátu, neboť by bylo naivně idealistické domnívat se, že po získání politické moci a ustavení proletářského státu již nebudou v proletářských vrstvách existovat žádné buržoazní vlivy. Dokud nebude uskutečněna nejen politická, ale především hospodářská přeměna, alespoň ve většině kapitalisticky vyspělých zemí, bude vždy existovat možnost, že se buržoazní třídy s využitím kapitalistické materiální základny (která nezmizí ze dne na den) reorganizují ve snaze znovu získat moc a svrhnout diktátorskou moc proletariátu.
Vrátíme-li se do současnosti, nebo alespoň do období po druhé světové válce, je pro nás prokázaným faktem, že odbory v imperialistické epoše jsou jistě organizacemi pracujících, avšak jsou stále více součástí státního mechanismu. Existují tací, jako jsou například „florenťané“ (skupina, která se odštěpila od naší strany v letech 1973–74, která vydává noviny „Il partito comunista“ a která se rovněž označuje za „mezinárodní komunistickou stranu“), kteří tyto odbory definují jako „prorežimní odbory“. My dáváme přednost označení „třídně kolaborantské odbory“, protože třebaže se v podstatě svou kolaborantskou politikou s buržoazní mocí neliší od fašistických odborů, nežijeme dnes v režimu jedné povinné odborové organizace, jako tomu bylo během fašistického období od 20. do 40. let minulého století. Každá otevřená a deklarovaná diktatura (ať už fašistická nebo proletářsko-komunistická) podřizuje celou společnost maximální centralizaci nejen své vlastní moci, ale i všech společenských a ekonomických organismů. Ať už za fašismu nebo za demokracie, vždy dominuje buržoazní třída a stát není ničím jiným než buržoazním státem; za fašismu je společenská politika vůči proletariátu – po zničení jeho třídních organizací a jeho politických stran – politikou spolupráce mezi třídami, která je založena na utišení primárních potřeb proletariátu uskutečněním požadavků, které vznesl socialistický reformismus (důchody, sociální zabezpečení atd.). Buržoazie se vždy snažila získat většinu proletariátu na svou stranu, a to buď násilím nebo reformismem, případně obojím.
Fašismus byl řešením, ke kterému buržoazní vládnoucí třída čelící vážnému nebezpečí proletářské a komunistické revoluce v Itálii (a Německu), poté, co využila buržoazní dělnické strany (všechny oportunistické strany) k tomu, aby odvrátily proletáře od třídního a revolučního boje, oslabovaly je a vyčerpávaly v dílčích a lokálních bojích bez výsledků, a poté, co se zreorganizovala z chaosu způsobeného válkou, nakonec dospěla a dosáhla tak dvojího výsledku. Na jedné straně potlačování demonstrací proletariátu squadristickým násilím, ničení jeho sídel a novin, lokální útoky vůči nim pod ochranou státních složek; na druhé straně likvidace složek socialistického reformismu, dělnických stran a odborů, jejich družstev a sdružení s cílem zabránit proletariátu v jeho třídní a revoluční reorganizaci, působíc tak jako preventivní kontrarevoluce. Fašismus využil demokracie a ochrany buržoazního státu, aby tak vykonal svou funkci „ilegálního“ ozbrojeného křídla proti proletářským organizacím a aby se dostal do parlamentu coby „legální“ síla, což mu posléze umožnilo delegovat na sebe veškerou moc a smést demokracii a její parlamentní mechanismy. Zároveň však musel vládnoucí buržoazní třídě zaručit společenské „zklidnění“, které by jí umožnilo plně se věnovat obchodu a dobývání trhů a kolonií. Za tímto účelem fašismus uplatňoval otevřenou a neskrývanou třídní spolupráci jakožto základní pilíř své sociální politiky (třídní spolupráci, kterou předtím částečně a často skrytě uvedli do chodu socialističtí reformisté) a uskutečnil řadu reforem s cílem ovlivnit a zapojit proletariát do obhajování buržoazních zájmů, a to jak v míru, tak ve válce (od koloniální války až po válku světovou).
Postfašistická demokracie, politicky podporovaná silami stalinistické kontrarevoluce, které se v míru i válce spojily s buržoazními silami „demokratických“ imperialistických zemí, není pro osvobození proletariátu nijak „krokem vpřed“, stejně jako fašismus nebyl v dějinách „krokem vzad“. V obou případech je proletariát třídou, která zaplatila absolutně nejvyšší cenu za rozvoj kapitalismu v jeho imperialistické fázi. Miliony mrtvých v první světové imperialistické válce mohly být vykoupeny revolučním a komunistickým hnutím, které zvítězilo v Říjnu 1917 v Rusku a pokusilo se převzít moc v Maďarsku, Německu a Polsku. Revoluční a komunistické hnutí bylo poraženo, ještě před buržoazními vojenskými silami, sociálnědemokratickou rakovinou, která vedla k degeneraci celého mezinárodního hnutí. Miliony mrtvých ve druhé světové imperialistické válce nebyly vykoupeny vůbec žádným revolučním a komunistickým hnutím, protože degenerace Komunistické internacionály v polovině dvacátých let a rozmach stalinistické kontrarevoluce po celém světě s následným zničením internacionalistických komunistických stran a fyzickou likvidací celé staré bolševické gardy, znemožnily ruskému proletariátu – slavnému protagonistovi Říjnové revoluce a prvních let proletářské diktatury v této obrovské zemi – a proletariátu západních kapitalistických zemí v tom, aby měl spolehlivý politický a teoretický opěrný bod a mohl se tak ze všech sil postavit světové válce, která se po porážce čínského proletariátu v roce 1927 a španělského proletariátu v letech 1934–1937 blížila mílovými kroky.
Tvrdili jsme tehdy, že jedním z nejhorších důsledků fašismu pro osud proletariátu byl antifašismus: antifašistická demokracie byla nejsilnějším jedem, který buržoazní mocnosti dokázaly objevit. Buržoazie takto nejen omladila demokracii, která prokázala všechny své iluze a falešnou ochotu usnadnit osvobození proletariátu; ale mohla také znovu použít všechny své mechanismy a všechny své iluze coby hrozivé zbraně k připoutání proletariátu, tentokrát na dlouhou dobu, všude k buržoaznímu soustrojí. V tomto složitém uspořádání sehrálo poválečné odborové hnutí velmi důležitou úlohu, která byla vcelku paralelní s úlohou stalinizovaných komunistických stran, mezi nimiž měla italská Komunistická strana Gramsciho a Togliattiho v Evropě jistý primát: byla největší „komunistickou“ stranou na Západě.
Dobře jsme věděli, jak byla Italská všeobecná konfederace práce (CGIL) v roce 1943 ustavena, pod politickým řízením stalinistů a spojenců, kteří urgovali a podporovali organizaci partyzánského hnutí, jež byla nezbytná k co nejpřísnější kontrole stávkových hnutí, která spontánně vznikala v továrnách severní Itálie. CGIL založena v roce 1943 neměla nic do činění s předválečnou Všeobecnou konfederací práce (CGL), která byla zničena fašismem: máme zde zrádcovské, třídně kolaborantské odbory (není náhodou, že do názvu bylo vloženo „I“, italská), zatímco CGL byla třídní odborová organizace, i když vedená oportunisty (stejně jako byly všechny odbory).
V jednom z článků ze série „Sul filo del tempo“ z roku 1949 u příležitosti rozkolu v CGIL, z něhož vzešly CISL a UIL, nazvaném „Le scissione sindacali in Italia“ (1), poté, co znovu stvrdil, že tyto rozkoly „nenaruší společenský vývoj v porobení odborů buržoaznímu státu a představují pouze jednu fázi kapitalistického boje, jehož cílem je připravit budoucí revoluční třídní hnutí o pevný základ skutečně svébytného dělnického odborového rámce“, se konstatuje, že „ani Konfederace, která zůstává se sociálkomunisty typu Nenniho a Togliattiho, není založena na třídní nezávislosti. Nejde o rudou organizaci, jde rovněž o organizaci v barvách trikolóry (třídně kolaborantskou) střiženou podle Mussoliniho vzoru.“ Pro nás bylo důležité s jistotou stanovit směr, kterým se dělnické strany a bezprostřední dělnické organizace vydaly s ohledem na imperialistickou válku a její poválečné období. Podřízení se buržoaznímu státu se ve skutečnosti týkalo jak CGIL, tak PCI, ovšem s rozdílnými rolemi. Ale pokud jde o CGIL, naše strana, ačkoli ji považuje za třídně kolaborantskou organizaci „střiženou podle Mussoliniho vzoru“ (tedy nikoli za odborovou organizaci ve všech ohledech fašistickou, nýbrž za odborovou organizaci vytvořenou podle tohoto vzoru, avšak v situaci, kdy je povolena svoboda odborové organizace), nemohla nevzít v úvahu, že velká část pracujících mas organizovaných v odborech byla členy CGIL; proto se třídní strana, která má za úkol vykonávat svou práci a své intervence „ve spojení s dělnickou třídou“ (jak uvádí naše „Co nás odlišuje“), nemůže zříci intervence v odborech pracujících, přestože jsou „třídně kolaborantské“ (Lenin s ohledem na zájem strany působit tam, kde se dělníci organizují nebo jsou organizováni k bezprostřední obraně, tvrdil, že by bylo užitečné intervenovat i v odborech organizovaných policií, samozřejmě s patřičnou obezřetností). Úkolem strany je především odsuzovat oportunistickou a kolaborantskou politiku a praxi třídně kolaborantských odborů, snažit se ovlivňovat skupiny dělníků, které jsou vedeny k boji, aby směřovaly k třídním, a nikoli kolaborantským cílům, a aby používaly metody a prostředky třídního boje, a nikoli metody a prostředky mezitřídního kolaborantství. Tato práce uvnitř odborů je pro stranu životně důležitá, protože proletáři mají možnost poznat přímo, v praxi, v boji, na bezprostřední půdě revoluční komunisty, co říkají, co prosazují, co dělají, jak jednají: je to základ práce vlivu revolučních komunistů uvnitř proletářské třídy s výhledem na budoucí obnovení třídního boje.
„Florenťané“ zapomněli na to, co strana od svého vzniku prosazovala ve vztahu k CGIL a odborům po druhé světové válce; nechali se zaslepit dělnickými boji druhé poloviny šedesátých let, a zejména „horkým podzimem“ roku 1969; domnívali se, že proletariát je připraven zneuznat vedení CGIL kvůli jejich neustálému sabotování bojů (které bylo navíc stále více „jasněji formulováno“); považovali CGIL za „rudou“, „třídní“ odborovou organizaci, na jejíž obranu je třeba bojovat proti špičkám vedení, jejich politice a jejich projektu sjednocení s CISL a UIL, jako kdyby toto sjednocení znamenalo konec „rudého“ odborářství a začátek „fašistického“ odborářství. Zapomnělo se, že CISL a UIL byly původně proudy jedné odborové organizace CGIL a že se šest let po jejím ustavení oddělily od původního tělesa, v němž všechny působily, žluté, rudé, bílé i černé, bez ohledu na to, jaké byly, s cílem dále rozdělit proletariát a proto, že společenské síly, které byly výrazem různých stran, se potřebovaly opřít o snáze kontrolovanou společenskou a voličskou základnu. Nicméně tendence podřídit se buržoaznímu státu zůstala v zásadě nedotčena, jen se projevovala v různých organizacích, které byly shodně třídně kolaborantské.
Ve výše zmíněném článku ze série „Sul filo del tempo“, pokud jde o fašistické odbory, se dočteme, že:
„Fašistické odbory se objevily jako jedna z mnoha odborových značek, třídně kolaborantská proti rudým, žlutým a bílým, ale kapitalistický svět byl nyní světem monopolismu, a tyto odbory se transformovaly ve státní odbory, v povinné odbory, které zasazují dělníky do struktury vládnoucího režimu a fakticky i právně znemožňují každou jinou organizaci. Tato velká nová skutečnost současné doby byla nezvratná; a představuje klíč k vývoji odborů ve všech velkých kapitalistických zemích.“ Proto se potýkáme s celosvětovým trendem, který nelze zvrátit; to znamená, stručně řečeno, že odborové organizace ve všech velkých kapitalistických zemích, tak jak jsou ustaveny a strukturovány, se nemohou stát v procesu rozvoje demokratických mechanismů v odborech z třídně kolaborantských odborů opět rudými. Odbory jsou stále a každopádně organizacemi pracujících, které organizují pracující na poli bezprostředních bojů, a právě na tomto poli mohou a musí komunisté do dění vstupovat s cílem směřovat pracující na cestu třídního boje; strana v těchto orgánech působí, dokud „není vyloučena poslední faktická a na základě stanov zamezující možnost nezávislé třídní aktivity“ (Charakteristické teze strany, rok 1951, kapitola IV. Činnost strany v Itálii a dalších zemích v roce 1952), proniká do nich a pokouší se, když je „reálný početní poměr mezi jejími členy, sympatizanty a těmi, kteří jsou organizováni v daném odborovém orgánu, znatelný“, při nevyhnutelných střetech s konzervativními silami i o její vedení. Proto není vyloučena ani vzdálená možnost rozvoje třídní a komunistické činnosti v rámci třídně kolaborantských odborů; nezávislá třídní činnost, která, pokud povede k rozhodujícímu vlivu na proletáře dohnaných k třídnímu boji, kteří jsou členy tohoto konkrétního odborového orgánu, by mohla umožnit i dobytí jeho vedení (dalo by se říci: třeba i výpraskem). Pokud by však této nezávislé třídní činnosti bránily stanovy a vnitřní mechanismy odborové organizace, museli by se komunisté omezit na propagandu cílů, metod a prostředků třídního boje, a to pokud možno uvnitř odborů a vždy a za všech okolností i mimo ně, a podněcovat proletáře, aby vzali organizaci svého boje přímo do svých rukou. Na druhou stranu víme, že v desetiletích od konce druhé imperialistické války proces integrace třídně kolaborantských odborů do státu neustále postupoval, postupně likvidoval odborový život, na němž se podílela většina pracujících, likvidoval dělnická shromáždění, na nichž se rozhodovalo o bojích, cílech, prostředcích boje, které se mají použít, atd., a proměňoval delegáty odborů v pouhé úředníky byrokracie, jejímž cílem bylo udržovat stabilní vztahy spolupráce se šéfy, jejich sdružení a buržoazního státu, aby se vypořádaly se všemi problémy, které vznikají v kapitalistických výrobních a distribučních vztazích z hlediska produktivity, konkurenceschopnosti, ekonomického růstu a dobré ekonomické výkonnosti podniků a národního hospodářství.
V podstatě se nic neliší od toho, co chtěl fašismus vytěžit z odborů, jenže dnes demokracie umožňuje, aby se skupiny pracujících, které nesouhlasí s linií odborů, jejichž jsou členy, sdružovaly a organizovaly jinak, avšak vždy řídíce se pravidly a zákony, které svazují odborovou činnost tak, aby byla od počátku kontrolována, pokud jde o stanovy, členství, členské příspěvky atd. Aby se proletáři mohli znovu organizovat skutečně nezávislým a třídním způsobem, budou muset projít hlubokým rozchodem s třídní kolaborací a nepřetržitým, časově a prostorově neomezeným, znovuoživením třídního boje. V období, které nás dělí od znovuoživení třídního boje, se komunisté nestahují do věže ze slonoviny; neomezují se dobrovolně na studování a střežení marxistické teorie: snaží se spojit vnucené omezení svých možností zasahovat do existujících bojů a do bezprostředních dělnických organizací s činností propagandy, intervence a organizační činnosti ve všech skulinách, které reálná situace otevírá, očekávajíce – rozhodně nikdy se neprosazují „machinací, lstí, které využívají ony skupiny, kádry a vrstvy, které dnes, uzurpujíce si jméno proletářské, socialistické, komunistické, ovládají masy“ (Teze z roku 1951, tamtéž) – že v rámci vnitřní neodvratitelnosti krize kapitalismu se budou vyvíjet ekonomické, politické a společenské síly, které budou objektivně tlačit proletářské masy k obnovení třídního boje, k prolomení sociálního smíru a okovů spolupráce mezi třídami.
Rozhovořili jsme se velmi dlouze, ale věříme, že jsme poskytli některé platné podklady pro pochopení našich postojů k tak složitým a obtížným otázkám. Na druhé straně je naše dnešní práce spojena s prací strany minulosti a výhledově i s prací strany budoucnosti, sledujeme však hledisko, podle něhož již bylo dosaženo obnovení marxistické doktríny, jemuž naše strana věnovala své nejlepší síly v průběhu třiceti let po konci druhé světové války; a že na základě této obnovy byly definovány Teze, které nás odlišují od kdejakého jiného politického uskupení, jež si říká proletářské, komunistické a revoluční; práce, která tvoří nezcizitelný teoretický a politický základ internacionalistické a mezinárodní komunistické strany.
(1) Tento článek je součástí série „Sul filo del tempo“ Amadea Bordigy a vyšel v čísle 21 z 25. května až 1. června 1949 tehdejších stranických novin „Battaglia comunista“. Spolu s dalšími články této série, které se zabývají „odborářskou otázkou“, je zařazen do naší publikace Reprint „Il comunista“, č. 9, květen 2015, s názvem Partito di classe e “questione sindacale” (Třídní strana a „odborová otázka“).