Co odlišuje naši stranu

Mezinárodní komunistická strana (PCInt/Il Comunista)

2005-07-01

CO ODLIŠUJE NAŠI STRANU: Politická kontinuita, která sahá od Marxe a Engelse k Leninovi, k základům Komunistické internacionály a Komunistické strany Itálie; třídní boj Komunistické levice proti degeneraci Internacionály, boj proti teorii „socialismu v jedné zemi“ a stalinistické kontrarevoluci; odmítání všech lidových front a národních odbojových bloků; boj proti principům a praxi buržoazní demokracie, proti intermedismu, mezitřídní spolupráci a politické a odborové třídní kolaboraci, proti jakékoliv formě oportunismu a nacionalismu; obtížný úkol obnovy marxistické doktríny a revolučního orgánu par excellence – třídní strany – úzce spjatého s dělnickou třídou a jejím každodenním bojem v opozici vůči kapitalismu a buržoaznímu útlaku; boj proti osobnostní a volební politice, proti jakékoliv formě indiferentismu, chvostismu, movementismu či avanturistické praxi „ozbrojeného boje“; podpora jakéhokoli proletářského boje, který se rozchází se sociálním smírem a odmítá podřízení se mezitřídnímu kolaborantství; podpora veškerého úsilí o reorganizaci proletářské třídy na základě ekonomického sdružování s perspektivou rozsáhlého obnovení třídního boje, proletářského internacionalismu a revolučního antikapitalistického boje.

1926–1952: nejprve odlišení se od stalinismu

Text „Distingue il nostro partito“ (Co odlišuje naši stranu) byl poprvé napsaný po krizi Internacionalistické komunistické strany (Partito comunista internazionalista, PCInt) v letech 1951–1952, která vyústila v rozkol mezi frakcí, která pokračovala ve své činnosti se starým periodikem Battaglia comunista, a další, která dala vzniknout nové organizaci (dále pojmenované Internacionalistická komunistická strana) s novým periodikem Il programma comunista; tento text byl trvale umísťován hned vedle názvu periodika strany, aby lépe vystihl jeho politické pozice nejen ve vztahu k dalšímu periodiku, ale i obecně. Od té doby bylo tedy „Co nás odlišuje“ nedílnou součástí oficiální prezentace strany, která prostřednictvím svých tiskových orgánů – nejprve novin a poté dalších periodik a časopisů – otevřeně deklarovala své historické pozice, svůj původ a charakteristické stanoviska.

Tento text, původně zhuštěnější, uváděl, že se naše strana odlišuje „linií od Marxe k Leninovi, k založení Třetí internacionály, k Livornu 1921, k boji Komunistické levice proti degeneraci Moskvy, k odmítání lidových front a partyzánských bloků; usilovná práce na obnově doktríny a revolučního orgánu, ve spojení s dělnickou třídou, vně osobnostního a voličského politikaření“. Poprvé byl vydán v Battaglia comunista, č. 5, 6.–20. března 1952, poté, co se zasedání tehdejšího ústředního orgánu strany (který se ještě nazýval ústřední výbor), rozhodlo zveřejnit v těchto novinách komuniké a text „Base per l’organizzazione 1952“(1).

V té době ti, kdo se podíleli na politické činnosti, všeobecně věděli, že přihlašovat se k „Livornu 1921“ znamená, hlásit se k založení Komunistické strany Itálie (sekce Komunistické internacionály; PCd’I), které se uskutečnilo právě v tomto městě, a její neústupné linii vedené komunistickou levicí (Amadeo Bordiga, Umberto Terracini, Bruno Fortichiari, Ruggero Grieco, abychom jmenovali jen několik známých soudruhů), a nikoli Gramscim, který nijak zásadně nepřispěl k zakládajícím tezím PCd’I. Naopak, pokud někdo mluvil o Gramscim, měl nepochybně v úmyslu odkázat na Italskou komunistickou stranu (Partito comunista italiano; PCI), k níž Gramsci naopak přispěl rozhodným způsobem, zejména v tezích přednesených na sjezdu PCd’I v roce 1926 v Lyonu (teze, které byly zcela v souladu se stalinismem a v protikladu k tezím předloženým Levicí), stranu později vedenou Togliattim, zcela závislou na Moskvě, tj. tou dobou stalinizovanou bolševickou stranu; odkazoval na stranu, která přijala teze demokracie (jako by buržoazie v té době navždy neopustila metodu demokratické vlády ve prospěch fašistické metody, a úkolem proletariátu by bylo především „zvednout z bahna“ prapor demokracie, který buržoazie odhodila); odkazoval na stranu, která prosazovala lidové fronty, národní bloky v partyzánském odboji proti nacismu-fašismu, aby mohla být znovu nastolena demokracie (která pro skutečné marxisty nikdy nebyla „neutrální“, ale pouze „buržoazní“). Když se oficiální historiografie zabývala počátky Komunistické strany Itálie, tak v ojedinělých případech, když hovořila o Komunistické levici (Bordiga atd.), to bylo s cílem odsoudit ji jako „extremistický“ a „sektářský“ proud, který byl „naštěstí“ poražen proudem Gramsciho a stalinismem, falešně prezentovaným jako „pokračovatelé leninismu“.

Tehdy, když někdo mluvil o „degeneraci Moskvy“, bylo jasné, že má na mysli Třetí internacionálu, která měla ústředí v Moskvě, a to, co Komunistická levice považovala za politickou degeneraci, začínalo sérií taktických a politických ústupků, které se prosadily prostřednictvím formulací považovaných ze strany velkých mas mezinárodního a především evropského proletariátu za „vnímavější“, jako je „dělnická vláda“ (místo „diktatura proletariátu“, motto považované za příliš rázné a řízné pro dělníky zvyklé na demokracii); „politická“ jednotná fronta v iluzi, že dokáže přetáhnout na frontu revoluce reformní proudy a strany, které svými postoji a činy dostatečně prokázaly, že jsou vrozeně protirevoluční; s přechodnými taktickými postoji, aby se uspokojily údajně rozdílné „situace“ v různých zemích atd. až po antimarxistickou teorii „socialismu v jedné zemi“.

Třídní boje Komunistické levice, zejména v Itálii a evropských zemích, kam se uchýlili italští militanti Komunistické levice, aby unikli fašistickému útlaku, navzdory nelítostné a více než dvacetileté stalinské propagandě proti nim, byly stále živé v paměti a v uskupeních proletariátu v 50. a 60. letech. Bylo dobře známo, že leví komunisté, „bordigisté“, jak byli již tehdy nazýváni tací, kteří hájili a řídili se ustavujícími tezemi Komunistické internacionály a PCd’I, neustále vedli teoretický a politický nekompromisní boj proti jakémukoliv podvolení se principům a praktikám demokracie, proti jakémukoliv podvolení se dělnickému či intelektuálnímu sektářství, tudíž proti jakékoliv degeneraci strany a ještě více Internacionály, a to jak na taktické rovině (politické fronty, parlamentarismus atd.), tak i na politické rovině (dělnická vláda, demokratický antifašismus atd.), jakož i na organizační úrovni („sympatizující“ strany atd.) a na teoretické rovině (socialismus v jedné zemi, teorie útoku atd.).

V letech 1925–1926 byla Italská komunistická levice prakticky jediná, kdo tvrdil, že v Rusku nebyl vybudován socialismus, ale kapitalismus; a že teorie „socialismu v jedné zemi“ nebyla ničím jiným než plodem buržoazní kontrarevoluční ofenzívy, která ve stalinismu spatřila smrtící třetí oportunistickou vlnu, která zničí bolševickou stranu Lenina, Komunistickou internacionálu a na dlouhou dobu jakékoliv možné revoluční obrození mezinárodního dělnického hnutí. Což se stalo. Byli jsme známí jako ti, kteří tvrdili, že „Rusko není socialistické“; a jako ti, kteří tvrdili, že Stalin, se spoluúčastí největších představitelů staré bolševické gardy na teoretických ústupcích, ale především na základě porážky třídního a revolučního hnutí v západní Evropě, jehož symbolem jsou dějiny německé strany, obrátil marxistickou teorii naruby překroucením jejích pojmů a terminologie k potřebám kapitalistického vývoje v Rusku a pochopitelným zájmům jeho státu tím, že zfalšoval diktaturu kapitálu v Rusku jako diktaturu „proletariátu“. Celá ta stalinistická propaganda vydávaná za „marxismus-leninismus“ byla jen překroucením marxistické teorie ve snaze vydávat Stalina za jediného skutečného pokračovatele Lenina. Nic nemůže být vzdálenější pravdě, a čas ukázal, že stalinistická kontrarevoluce nebyla ničím jiným než tou nejdalekosáhlejší a nejhlubší buržoazní kontrarevolucí na mezinárodní úrovni a svým nelítostným potlačením celé bolševické staré gardy v Rusku i mimo něj (dokonce až tak, že se zbavila nezdolného Trockého ze strachu, že by mohl nějakým způsobem hodit vidle do válečných aliancí, které Stalin plánoval s ohledem na druhou světovou imperialistickou válku) kanibalističtější než Thiersovo potlačení poražených pařížských komunardů roku 1871.

Komunistická levice, zejména ta italská, po mnoha varováních na mezinárodní úrovni před nebezpečím degenerace samotné Internacionály a zejména Bolševické strany, a to jak na taktické úrovni – prostřednictvím nejednoznačných a zásadně mylných receptur, jako je jednotná politická fronta, přijetí tendenčně „národních“ cest k revoluci – tak na organizační úrovni – prostřednictvím akceptování členství jako „sympatizujících stran“ v Komunistické internacionále, a především prostřednictvím organizačního a ideologického terorismu vnuceného stalinismem na obranu ruských „státních pohnutek“ – vedla svou hlavní bitvu proti teorii „socialismu v jedné zemi“, která v roce 1926 historicky znamenala naprostý rozchod stalinismu s marxismem, s teorií proletářské a komunistické revoluce; a rozchod mezi Komunistickou levicí a gramscistickým vedením Komunistické strany Itálie.

Od té doby se komunisté náležící k proudu Levice a ukrytí v zahraničí, aby unikli fašistickým represím, reorganizují v takzvané „Frazione all’estero“ (Frazione del Partito comunista italiano; Zahraniční frakce, Frakce Italské komunistické strany), jejímž prostřednictvím vyvinuli veškeré úsilí, aby zůstali v úzkém sepětí s programem Livorna z roku 1921 a s texty Levice konzistentně názorově totožnými až do sjezdu v Lyonu roku 1926 a s ustavujícími tezemi Komunistické internacionály z let 1919 a 1920. Druhá imperialistická jatka rozvrátila každou potenciální mezi-imperialistickou rovnováhu a znovu postavila před těch několik zbývajících revolučních sil, které ještě zůstaly spojené s boji revolučního cyklu ruského Října a se vznikem Komunistické internacionály, vážné události a současně politickou nutnost znovu dobýt teoretické dědictví marxismu, pokřivené a rozervané silami kontrarevoluce.

V práci na teoretické obnově marxismu a v úsilí o znovuobnovení třídní strany, po skončení nejhlubšího kontrarevolučního cyklu s účastí v národních a partyzánských blocích bývalých komunistických stran na druhém světovém imperialistickém masakru a spoluúčastí na poválečné hospodářské obnově, již v roce 1943 a pak zejména v prvním období po druhé světové válce se Italská komunistická levice, jediný proud, který zůstal ukotven v revolučním marxismu a který byl ve skutečnosti schopen obecně zhodnotit revoluce a kontrarevoluce; obnovil svou činnost, zorganizoval se do strany (v té době „Internacionalistické komunistické strany“) a v roce 1952 se znovu objevil na historické scéně na jasných, definitivních teoretických a programových základech, v dokonalé návaznosti na linii, která sahá od Marxe-Engelse k Leninovi, až k založení Komunistické internacionály a Komunistické strany Itálie.

Stalinismus byl a ještě dlouho bude hlavním nepřítelem, se kterým se proletářské a komunistické hnutí kdy setkalo na své historické cestě, a to kvůli své dvojí roli: jako hlavní oportunistické síly vzešlé z degenerace revolučních komunistických stran a v kontinuitě se sociální demokracií a jako buržoazní státní síly založené na urychleném kapitalistickém vývoji Ruska. Odlišovat se od stalinismu, tj. od národně-komunistické interpretace marxismu, a od z toho vyplývajícího napomáhání jiným třídám, a bojovat proti němu bylo pro každého marxistického konzistentního komunistu nejen nepostradatelné, ale i životně důležité.

Bezprostředně po skončení války je mezi různými snahami o politickou reorganizaci také výzva „Appello per la riorganizzazione internazionale del movimento rivoluzionario marxista“ (Výzva k mezinárodní reorganizaci marxistického revolučního hnutí)(2) napsaná ve francouzštině v roce 1949 jako návrh programového manifestu k mezinárodnímu rozšíření a určená všem silám, které se prohlašovaly za revolučně marxistické a byly ochotny „přijmout a vzít si za své tvrdé lekce nejprve z dlouhých desetiletí degenerace světového komunistického hnutí, a pak z pádu do propasti ‚stalinistické‘ kontrarevoluce“.

Kritika stalinismu, přicházející v té době od různých skupin a často umně podporovaná a řízená demokratickými buržoazními silami napojenými na západní imperialistické mocnosti, nebyla vskutku pro Komunistickou levici dostatečná. Bylo nutné vzít si z kontrarevolucí poučení v plném rozsahu a znovu nabýt správných teoretických a programových základů nefalšovaného revolučního marxismu. Za tímto účelem výzva poté, co objasnila obrovskou krizi mezinárodního proletářského hnutí, a s přihlédnutím k prvním příznakům reakce na stalinismus, trvala na tom, aby byly pevně stanoveny některé stěžejní body: přihlášení se ke zbraním revoluce – násilí, diktatuře, teroru; úplný rozchod s tradicí válečných spojenectví, partyzánskými a národně osvobozeneckými frontami; historické popření obranářství a federalismu mezi státy; odsouzení společných společenských programů a politických front s nenámezdními třídami; veřejné oznámení kapitalistického charakteru ruské společenské struktury; odmítnutí veškeré podpory ruskému imperiálnímu militarismu, otevřený defétismus vůči tomu americkému.

Nacházíme se v roce 1949, čtyři roky po skončení druhého imperialistického vraždění, na vrcholu stalinismu a antifašistického odbojářství, v době, kdy všechny „komunistické“ strany napojené na Moskvu a dotované jí přísahaly věčnou věrnost ideologickému, politickému a sociálnímu rámci stalinské kontrarevoluce a kdy si každá pro sebe vytyčila vlastní „národní cestu k socialismu“ v souladu s degenerovanou teoretickou tezí socialismu v jedné zemi. Poučení z kontrarevolucí čerpaly pouze skutečné síly Komunistické levice, zejména v její italské části; ani trockismus, jistě antistalinistický, ani tisíce druhů spontaneistických a imediatistických skupin nebyly schopné vyvodit rozhodující ponaučení: a ani nemohly vzhledem k teoretické a ideologické zátěži, kterou si s sebou nesly. Všechny byly, ať tak či onak spojeny s ideologií demokratického a antifašistického odboje, přestože používaly terminologii a pojmy, které připomínaly marxismus, a byly vězni mýtu demokracie: někteří ji chtěli „přímou“, a ne „parlamentní“, někteří ji chtěli „proletářskou“, a ne „buržoazní“, někteří ji chtěli „progresivní“, a ne „konzervativní“, někteří ji chtěli „lidovou“, a ne „třídní“, někteří ji chtěli „novou“, a ne „starou“, někteří ji chtěli „ekonomickou“ navrch k „politické“, jiní ji chtěli „národní“, a ne „imperialistickou“; ale vždy nenávratně chtěli demokracii.

Demokracie: základ principu a praxe oportunismu

Dalším důležitým bodem k odlišení linie strany od linie všech ostatních „levicových“ a „krajně levicových“ stran byl pro Komunistickou levici vždy ten, který souvisel s demokracií obecně, volbami, parlamentarismem.

V roce 1919 položil otázku parlamentarismu na mezinárodní scéně Zinovjev a poté Lenin (který s Bucharinem vypracoval teze k této otázce, které byly předložené, zdůvodněné a obhajované na II. sjezdu Komunistické internacionály v roce 1920) ve formě taktiky revolučního parlamentarismu. Cíl této taktiky byl společný všem tehdejším komunistům: zničit buržoazní parlament, a tím parlamentarismus se všemi důsledky vyplývajícími ze stran zastupujících různé zájmové skupiny v zemi, od buržoazních přes monarchistické až po sociální demokraty. Parlamentní demokracie není metodou vlády, která usnadňuje prosazování zájmů většiny obyvatelstva (proletářského, rolnického a deklasovaných vrstev), ale je metodou buržoazní vlády, která klame většinu obyvatelstva v oblasti práv a zájmů, zatímco ve skutečnosti jen zakrývá usilovnou obranu zájmů buržoazních průmyslových, obchodních a finančních skupin, které si čas od času – ve svém nezastavitelném soupeření – zajišťují vedení vlád a státu. Jak to bez obalu prohlásil Lenin v knize „Stát a revoluce“, buržoazní demokracie dává čas od času většině obyvatel země příležitost zvolit ty, kteří je budou utlačovat až do příštích voleb.

Protiklad mezi abstencionismem Italské komunistické levice a revolučním parlamentarismem Lenina a Bucharina nebyl nikdy protikladem principiálním, nýbrž taktickým. Bordiga a Lenin byli zcela v souladu v základní myšlence zničení buržoazního státu a všech jeho institucí (tedy včetně parlamentu) a jeho nahrazení proletářským státem; tudíž stavěli diktaturu proletariátu uplatňovanou samotnou komunistickou stranou do protikladu k diktatuře buržoazie, kterou vykonávají její různé strany (takové spektrum stran sloužící obraně kapitalismu a vládnoucí buržoazní třídy bylo vždy široké, od liberálních stran až po monarchisticko-konstituční strany, oportunistické strany – zburžoaznělé dělnické, jak je označoval Lenin – a fašistické strany).

Odlišné taktické vyhodnocení využívání voleb a parlamentarismu, zejména v západní Evropě, spočívalo v tomto. Podle Italské komunistické levice prokázala buržoazní demokracie v západní Evropě již dostatečně vysoký stupeň intoxikace dělnických stran a svou sílu svádět je z jistého revolučního směřování. Abstencionismus Italské komunistické levice nebyl pasivní taktikou, která by čekala, až proletářské hnutí ve svém pomyslném progresivním vývoji vnutí společnosti nové formy reprezentace a vládnutí, a nebyl ani určován fobií z „moci“, z použití státu jako donucovací síly, fobií charakteristickou pro anarchismus. Byla to aktivní taktika, jinými slovy: namísto toho, aby se v řadách proletářů nadále živila iluze, že pomocí voleb a parlamentarismu lze skutečně dosáhnout nejen zlepšení v sociální oblasti, ale dokonce úplné změny společnosti, a namísto toho, aby se většina sil revoluční strany věnovala a byla takto promrhána na poli parlamentarismu, bylo třeba bojovat nejen ideologicky, ale i prakticky proti iluzím buržoazní demokracie, tudíž mimo demokratické instituce, jejichž nejvyšším vyjádřením je parlament. V řadách proletářů bylo nutné přiživovat myšlenku, že prostředky a metody revoluce, aby byly v souladu s cíli revoluce (násilné svržení buržoazního státu, dobytí ústřední politické moci, nastolení diktatury proletariátu, zákaz organizace buržoazních sil, které byly poraženy jak v politické, tak v ekonomické sféře atd.), byly zcela v rozporu s prostředky a metodami buržoazní demokracie; že prostředky a metody proletářské revoluce jsou založeny na organizaci proletářských sil zcela nezávislých na jakékoliv jiné společenské síle, zejména té buržoazní; a aby místo plýtvání drahocennou energií a silami určenými na revoluční přípravu v buržoazním parlamentu byly všechny síly komunistické strany zasvěceny právě revoluční přípravě jak strany tak i proletariátu a aby by při všech příležitostech proletářského boje zasahovaly ve výlučné obraně nejen životních a pracovních podmínek, ale také samotných organizací proletářského boje (odbory, komory práce, rolnické spolky, družstva atd.), jejich novin a místních ústředí strany. Strana měla také věnovat svou energii a síly vojenskému výcviku (jak to dělala bolševická strana a jak to udělala Komunistická strana Itálie), aby se mohla se zbraní v ruce bránit útokům různých legálních i nelegálních sil buržoazie a aby byla v budoucnu schopna adekvátním způsobem organizovat povstání a dobytí politické moci (3).

Samotná zkušenost levicového proudu nejprve Italské socialistické strany (PSI) a poté Komunistické strany Itálie v jejích prvních letech, během protiproletářské ofenzívy, nejprve demokratické a poté fašistické, dokazuje, že právě to bylo rozhodující pole boje mezi proletariátem a buržoazií, a rozhodně ne parlament. Dějiny také ukázaly, že Bordigovo varování na sjezdu Komunistické internacionály ohledně otázky „revolučního parlamentarismu“ bylo více než opodstatněné: taktika parlamentarismu neusnadňovala postup revolučního boje proletariátu v západní Evropě, ale byla čím dál větší překážkou přispívající k politické degeneraci samotného mezinárodního hnutí.

Oportunismus, poražený Leninem i na půdě buržoazní demokracie v Rusku – kde vzhledem k úkolům dvojí revoluce bylo použití demokratických prostředků a metod historicky ospravedlnitelnější, alespoň v první fázi revoluce – neměl na buržoazním a demokratickém Západě tak těžký život jako v Rusku v letech Říjnové revoluce; mohl se i nadále spoléhat na buržoazní propagandu a její demokratickou ideologii a nadále klamat proletářské masy, že „dobytí“ obecních úřadů a křesel v národním parlamentu usnadní revoluční úkol dobytí moci. Buržoazní demokracie mohla být podle oportunistů ve stylu Turatiho a Kautského využívána k postupnému dosažení socialismu, kousek po kousku, krůček po krůčku, bez ozbrojené konfrontace; živili myšlenku, že je to nejlepší společenské a politické prostředí, ve kterém může proletariát naplňovat své cíle; živili myšlenku, že je to metoda vlády a všeobecná praxe natolik užitečná pro každou společenskou třídu, a tudíž i pro proletariát, že ji musí bránit proti každému násilnému útoku uvnitř i vně své země.

Oportunismus tradičních reformních proudů (jako byl Turatiho, aby bylo jasno) již zapustil kořeny v nové stalinistické oportunistické vlně: pro každou zemi „její“ národní socialismus, pro každý proletariát jeho boj „proti diktatuře“ – jako by diktatura byla synonymem pro krok zpět v dějinách –, pro každý lid jeho „lidová demokracie“.

Odkaz v „co nás odlišuje“ na odmítání partyzánských a národních bloků, odmítání lidových front a na práci strany vně osobnostního a volebního politikaření je zásadní a nepostradatelný. Dějiny degenerace mezinárodního komunistického hnutí procházejí prokletou sérií sklouznutí na pole buržoazní demokracie, spolupráce mezi třídami; čím více se stírají hranice mezi jasným a nekompromisním revolučním směrem a buržoazní demokracií, tím více buržoazní demokracie pohlcuje do své bažiny taktiku, metody, prostředky, praktiky, organizace proletariátu, přetváří vše ve zbraně společenské konzervace, ve zbraně ochrany buržoazního řádu. Nejzřetelnějším příkladem je demokratický antifašismus. Vítězstvím demokracie nad fašismem nebyl učiněn žádný krok vpřed směrem k socialismu, naopak: politická a společenská moc buržoazních vládnoucích tříd byla nýbrž posílena, čímž jim byla otevřena cesta – bez překážek – ke skutečné fašizaci společnosti.

Kontinuita komunistické levice v čase

Pro generace šedesátých a sedmdesátých let minulého století, při pokračující snaze o mystifikaci marxismu a dějin mezinárodního komunistického hnutí pod nadvládou demokratické (a přirozeně „antifašistické“) buržoazie, a tedy při plné ideologické a politické nadvládě oportunismu stalinského typu (a jeho variant, jako je maoismus) a tisíců různých forem spontaneismu nad proletariátem, již nemohly být odkazy nastíněné v našem doplňujícím komentáři vedle názvu stranického tisku tak jasné a zřetelné. Bylo nutné je vyjasnit, aby v nekontrolovatelných tanečcích mimoparlamentních a „levicových“ uskupení, která se zrodila a zanikla v rozmezí několika let, ne-li několika měsíců, mohli ti mladší mít méně neproniknutelný vhled do historické a politické pozice našeho proudu. Došlo tedy k prvnímu zásahu do textu „co nás odlišuje“ ohlášeném na vrcholném setkání strany, který nahradil, ale ještě ne definitivně, předchozí verzi počínaje číslem 16 ze dne 28. srpna 1975 „Il programma comunista“. Od vydání čísla 1 dne 9. ledna 1976 jsme začali publikovat text, který dodnes používáme v našem tisku. V následujícím čísle 8 z 23. dubna 1976 byl zveřejněn článek, který objasnil důvod nového znění (avšak se stejnou podstatou) našeho doplňujícího textu v záhlaví našeho tisku a zdůraznil neustálé potvrzování tezí a politických postojů, které byly základem těchto formulací (4).

Komunistická levice, zejména v Itálii, analyzovala a podala jediné přesné a důsledně marxistické historické a politické hodnocení stalinistické kontrarevoluce: a to bylo možné jen díky kombinaci několika nepostradatelných faktorů:

- žádný teoretický odklod on marxismu a žádná jeho domnělá „aktualizace“;

- důslednost a neústupnost v programových a politických tezích základů Komunistické internacionály a základů Komunistické strany Itálie;

- kontinuita v čase (5) s třídními boji mezinárodní komunistické levice, a tedy nejen těmi „italskými“;

- usilovná a neústupná obhajoba marxistické teorie po celé historické období, v němž probíhala stalinistická kontrarevoluce (a to až do účasti z imperialistického stanovista ve druhé imperialistické válce a na následném novém imperialistickém rozdělení světa);

- obnovení politické práce stranické povahy na základě zakládacího programu Komunistické strany Itálie (jediná komunistická strana v západní Evropě založená „po bolševicku“) a v úzkém spojení s třídními boji Komunistické levice na nejrozmanitějších frontách, od teoretických otázek o státu a diktatuře proletariátu, hospodářství, straně a jejím vztahu k třídě až po nejpalčivější politické otázky, jako je demokracie, antifašismus, vícečetné revoluce, dělnické ekonomické a odborové sdružování atd.

To vše umožnilo „usilovnou práci na obnově doktríny a revolučního orgánu“, kterou právě síly, jež se od roku 1943 reorganizovaly v Internacionalistické komunistické straně, považovaly za prioritní úkol a který od roku 1952, po velkém rozkolu s „Battaglia comunista“ (6), přijali za životně důležitý ti, kdo se organizovali kolem „Il programma comunista“. To je přimělo učinit rozhodující kroky, bez nichž bychom neměli dnes a neměli bychom ani v budoucnu, nezbytné podklady k dovedení tohoto cíle do konce. Jestliže Lenin byl v letech 1895 až 1924 velkým obnovitelem marxismu a bojoval zejména proti druhé vlně oportunismu, kterou představovala Druhá internacionála a zejména kautskysmus, pak Amadeo Bordiga od roku 1926 do roku 1970, kdy zemřel, byl stejným obnovitelem a bojoval zejména proti třetí historické vlně oportunismu, kterou představoval stalinismus a jeho varianty.

Spousta prací, kterou strana v tomto ohledu udělala, tyto „polotovary“ – jak je nazýval Amadeo Bordiga – pak našly své místo v textech a svazcích, které je daly dohromady podle témat a argumentů. Mezi nimi text, který lze považovat za bilanci stalinské kontrarevoluce – „Struttura economica e sociale della Russia d’oggi“ – a další, které považujeme za základní texty, například: „Tracciato d’impostazione – Charakteristické teze strany – I fondamenti del comunismo rivoluzionario“, „Strana a třída“, „La sinistra comunista in Italia sulla linea marxista di Lenin (Lenin nel cammino della rivoluzione)“, „L’Estremismo, condanna dei futuri rinnegati“, „Forza, violenza, dittatura nella lotta di classe“, „Dialogato con Stalin (sul preteso socialismo in Russia)“, „Dialogato coi Morti (sul XX congresso del Pcus)“, „In difesa della continuità del programma comunista (le tesi della Sinistra comunista, dalle Tesi della frazione comunista astensionista del 1920 alle tesi del 1965-66 del Partito comunista internazionale-programma comunista)“.

Velké množství dalších prací – například velmi dlouhá série článků „Sul filo del tempo“ pravidelně publikovaná ve stranických novinách, od roku 1949 až do rozkolu v roce 1952 v „Battaglia comunista“ a poté do roku 1954 v „Il programma comunista“, materiály publikované v časopise „Prometeo“ v letech 1946 až 1950, písemné zprávy o referátech přednesených na četných vrcholných sjezdech strany – jejichž prostřednictvím strana postavila zpět na nohy všechny různé teoretické otázky (marxistickou ekonomii, agrární otázku, otázku imperialismu, národní a koloniální otázku, otázku odborů, vojenskou otázku, otázku strany, otázku revoluce a diktatury, otázku státu atd.) metodou opětovného propojení dějinných otázek, doktríny a programu s dynamikou historických cyklů proletářského třídního hnutí a oportunismu. Tato obrovská práce nebyla vždy publikována v podobě užitečných a snadno dostupných publikací a sborníků (což stále zůstává úkolem strany), zůstává však stále přístupná, ať už jako stranické texty nebo jako texty, které svého času vydávaly Edizioni Iskra či Edizioni Sociali, nebo jako články ve stranických novinách a časopisech.

Co se týče struktury Ruska, tak z ekonomického hlediska poté, co bylo stanoveno, že v Rusku není socialismus, ale kapitalismus – přesněji řečeno, vzhledem k diktátorské politické centralizaci a nutnosti překonat stoleté zpoždění buržoazní revoluce, státní industrialismus (7), – bylo prohlášeno, že došlo k obrovskému pokroku ve srovnání s asijským despotismem, feudalismem, a dokonce naturálním hospodářství, které charakterizovalo velkou část ruské ekonomiky ještě ve 20. letech 20. století. Ze společenského hlediska nešlo neuvítat nutnou přeměnu velké části ruského rolnictva v tovární proletariát, budoucí společenskou sílu obnovení třídního a revolučního boje ve světovém měřítku. Z teoretického hlediska, jak již bylo řečeno, byl boj proti mystifikaci socialismu v jedné zemi a buržoazní degeneraci mezinárodního komunistického hnutí vždy nepokrytý, otevřený, neústupný, totální. Z politického hlediska proto boj proti degeneraci Komunistické internacionály a jejích členských stran nikdy nezakolísal, a to ani tehdy, když údery vražedných stalinistických represí šly ruku v ruce s údery buržoazních represí jak v jejich fašistické a poté nacistické podobě v Evropě, tak v jejich demokratické podobě ve Spojených státech amerických a po skončení války v Evropě.

I když byl proud Komunistické levice omezen na minimum, politicky i fyzicky pronásledován, pomlouván a obviňován z nejhorší zrady (stejně jako Trockij a mnozí další komunističtí militanti věrní Internacionále Lenina), například ze zaprodání se fašismu, tak pokračoval v politickém a teoretickém boji i v emigraci, třebaže šlo o mimořádně obtížné úsilí o marxistickou reorientaci. „Frazione di sinistra del PCI all’estero“, ustavená v Paříži v roce 1928, (8) se pokoušela o mimořádnou obranu marxismu a teoretických a programových předpokladů nezbytných pro znovuobnovení třídní strany, bojovala v odboji, dokonce fyzickém, aby organizované jádro militantů, které se přísně drželo revoluční tradice Října 1917 a prvních let existence Internacionály a Komunistické strany Itálie, mohlo žít dál a čekat na obnovení třídního boje a historické možnosti znovuobnovení třídní strany na těch teoretických, programových, politických, taktických a organizačních základech, které dříve umožnily vznik Leninovy Bolševické strany a Komunistické strany Itálie.

Strana, která v roce 1952 nabyla homogenní a koherentní podoby, byla silně spjatá s bilancí kontrarevoluce, a ačkoli uznávala houževnatý odpor ke stalinismu soudruhů po roce 1921 prchavše do zahraničí a organizujíce svou práci a svůj odboj proti stalinistické degeneraci Internacionály a jejích stran ve „Frazione del PCI“, nikdy se neuznala za „pokračovatele“ Frazione all’estero, která měla navíc mnoho teoretických nejasností; stejně jako se nikdy nepovažovala za „pokračovatele“ výhradně „italského“ proudu levice v mezinárodním komunistickém hnutí. Tak jako je marxistická teorie univerzálním celkem, který nelze uvěznit v národním rámci, tak i Komunistická levice, ke které se odkazujeme, a na kterou se strana minulosti vždy odkazovala, je v principu a ve skutečnosti internacionální. Teoretická, programová a politická kontinuita Komunistické levice jde ve skutečnosti od Marxe-Engelse přes Lenina až k Bordigovi – abychom použili jména velkých revolucionářů, které mezinárodní třídní hnutí proletariátu v dějinách vyprodukovalo a kteří lépe než jiní shrnuli historický výsledek boje mezi třídami – a na této linii kontinuity nacházíme příspěvky, které boji za komunismus dali všichni ti, kteří byli, byť jen na část svého individuálního života, pohlceni marxiánským „démonem revoluce“, od ne-„kautskystického“ Kautského v díle „Agrární otázka“ po ne-„trockistického“ Trockého v díle „Základní otázky revoluce: terorismus a komunismus“.

Stalinistická kontrarevoluce je buržoazní kontrarevoluce

Stejně jako v předchozích historických událostech, které se vyznačovaly velkými porážkami proletářského třídního hnutí, nemohlo být obnovení třídního hnutí, a zejména obnovení sil schopných ustavit třídní stranu na důsledně marxistickém základě, tak rychlé a přímočaré. Kontrarevoluční cyklus, který jsme nazvali stalinistickým, protože Stalin – vítězný vůdce bolševické strany a Internacionály v boji o moc v Rusku a v Internacionále – buržoazní kontrarevoluční hnutí v Rusku a ve světě vedl, musel historicky nabrat svůj směr; jinými slovy, musel dospět ke konečným nezbytným materiálním důsledkům v důsledku překroucení revoluční politiky, a tedy i revoluční teorie, která umožnila v říjnu 1917 vítězství v Rusku, nastolení první úplné diktatury proletariátu na světě, ustavení Komunistické internacionály a revoluční vítězství v dlouhé občanské válce v Rusku proti ruskému bělogvardějskému vojsku organizovanému, sponzorovanému a podporovanému všemi imperialistickými zeměmi světa. Materiálním důsledkům, které se kvůli síle proletářské revoluce nerýsovaly jako porážka revoluce na válečném poli, ale jako pomalá, avšak neúprosná, degenerace revolučních sil počínaje stranami, které je vedly a které uváděly teoreticky a politicky nejsilnější třídní stranu (Bolševickou stranu) ke stále většímu odklonu od správného směru až k popření vlastních původních postojů a revolučních marxistických tradic. Stejný osud postihl i Komunistickou stranu Itálie a všechny strany patřící ke Komunistické internacionále.

Chybějící revoluční vítězství v západní Evropě, a zejména v zemích, kde byl proletariát z hlediska třídního hnutí nejpokročilejší (Německo, Itálie; stačí si vzpomenout na pověstnou Leninovu představu „dv[ou] oddělen[ých] polovin socialismu“: Rusko s ustavenou diktaturou proletariátu, ale s velmi zaostalou ekonomikou, Německo s velmi vyspělou ekonomikou a s proletariátem, který během první světové války a po ní prokázal nezkrotnou bojovnost; a na třídní hnutí v Itálii, které vyprodukovalo jedinou „bolševickou“ komunistickou stranu v západní Evropě, tj. založenou na teoretické a politické neústupnosti a marxistické důslednosti, a které se jako první změřilo s fašismem, jenž se následně stal buržoazní metodou vlády par excellence), postavilo mladou proletářskou bolševickou diktaturu do nejkritičtější situace, pokud jde o udržení moci v Rusku a pevné a silné vedení Komunistické internacionály.

Materiální podmínky ruské hospodářské a společenské zaostalosti a souběžné potíže – z politického a teoretického hlediska – třídního proletářského hnutí v zemích západní Evropy nutily Bolševickou stranu nést celou tíhu moci v Rusku a revolučních úkolů Internacionály. A bohužel zároveň usnadnily zaujímání nerozhodných, nejistých, kličkujících a v konečném důsledku oportunistických postojů západních komunistických stran, zejména německé strany, které rozhodujícím způsobem ovlivnily politiku Internacionály a jejím prostřednictvím i politiku Bolševické strany, až zcela zničily její marxistické kořeny. Taktická a organizační selhání Komunistické internacionály, zejména v letech 1922 až 1926, neúprosně vytvářela katastrofální omyly v programové a teoretické oblasti až po vytvoření teorie socialismu v jedné zemi, skutečného a definitivního zřeknutí se marxistické teorie (9).

Politický boj proti jakémukoli odklonu od revolučního programu, který stál u zrodu Internacionály, který zahájily proudy levice různých členských stran (včetně bolševiků) v rozhodujících letech 1923-1926, nakonec nezvítězil; proudy levice byly přemoženy pravicovými proudy a především takzvanými centristy, kterým se se Stalinem podařilo rozbít politickou, taktickou, teoretickou, a tudíž i organizační kontinuitu původních vůdčích skupin. „Degenerace Moskvy“ postihla současně sovětské Rusko a všechny země světa a charakterizalo ji všeobecné stažení se do státních hranic Ruska (velký tlak na rozvoj národního kapitalismu vydávaný za „budování socialismu v jedné zemi“) a všeobecné upuštění od revolučních a internacionalistických úkolů Komunistické internacionály. Příznačným příkladem je případ velkého revolučního hnutí v Číně v roce 1927, které, ve stejné době, kdy probíhala největší stávka britských dokařů, znovu přineslo světovému třídnímu a revolučnímu hnutí další dějinnou příležitost k revolučnímu oživení a které namísto toho bylo stalinistickým vedením Internacionály nasměrováno do spárů čínského nacionalismu Čankajškova Kuomintangu, což umožnilo posledně jmenovanému zmasakrovat proletáře v Šanghaji a Kantonu poté, co včlenilo Komunistickou stranu Číny do Kuomintangu, čímž ji přimělo zaniknout, zatímco v Anglii bylo v nejohavnější izolaci stávkové hnutí poraženo a potlačeno, čímž mladá a křehká anglická komunistická strana prakticky zanikla.

V politickém boji, který se rozpoutal mezi různými proudy, do nichž se ruský bolševismus rozdělil, se již poněkolikáté pravicové a středové proudy vzájemně podporovaly, až zadusily proud levice, v němž se na krátkou dobu ocitli Trockij, Zinovjev, Kameněv a mnoho dalších, kteří se společně postavili proti tomu, co již v letech 1923–24 (viz např. „Gruzínská otázka“) bylo možno označit za „stalinismus“, tedy za politický proud, který více než ostatní ztělesňoval historické, stejně jako bezprostřední, zájmy vzmáhajícího se velkého ruského kapitalismu, tudíž politického proudu, který byl s ohledem na předkapitalistické Rusko sice revoluční, ale buržoazní, a tudíž protiproletářský a antikomunistický.

Po porážce třídního hnutí v Německu a Itálii (1918–1924) nabyly kontrarevoluční proudy v Rusku ještě více na síle, nicméně jejich mystifikovaný „proletářský a revoluční“ obal našel větší přitažlivost díky tomu, že se na historické scéně objevil fašismus, tj. onen nový způsob vlády, který buržoazie vyvinula, aby zničila proletářské třídní hnutí, které se nevzdávalo a které následně mohlo – navzdory porážkám, jež utrpělo během první imperialistické války a po ní – znovu nabýt sílu zpochybněním buržoazní nadvlády nad společností. Fašismus je otevřenou diktaturou kapitálu vyhlášenou kontrarevolucí ze strany vládnoucí buržoazie; aby však měl maximální účinnost jak v bezprostřední budoucnosti, tak i v průběhu času, tak musel čelit proletariátu, který již byl pokořený, napůl poražený, dezorganizovaný a politicky dezorientovaný. Tento specifický úkol pokořit, dezorientovat a dezorganizovat proletariát uskutečňovaly síly demokracie, a to jak v podobě reformistických dělnických strany (v té době známých jako sociální demokraté), tak lidových buržoazních stran.

Stalinistická kontrarevoluce v západoevropských zemích se historicky zhostila dvojího úkolu: svést mezinárodní komunistické hnutí z revoluční a marxistické cesty, a tím ho postavit do podmínek, v nichž bude jistě poraženo, a nasměrovat proletářské hnutí, nejen ruské, ale i mezinárodní, do mantinelů obrany národního buržoazního řádu, v Rusku šlo o historický revoluční úkol vzhledem k asijské a feudální zaostalosti této obrovské země (ale kontrarevoluční vzhledem k revolučnímu hnutí z Října 1917), ale v ostatních evropských zemích, kde proletářská revoluce již neměla žádné buržoazní úkoly, které by musela historicky řešit, to byl její prvořadý kontrarevoluční úkol. Tímto způsobem stalinismus zdědil sociální a politickou funkci sociální demokracie, která již v předchozí oportunistické vlně způsobila obrovskou ideologickou a politickou devastaci v proletářských řadách v souvislosti s první velkou imperialistickou válkou a podřídila proletariát příslušných zemí válečným a imperialistickým požadavkům jednotlivých národních buržoazií.

Stalinismus ve skutečnosti nejen zdědil sociální a politickou úlohu staré sociální demokracie, ale zesílil její účinky deviace a paralýzy na proletariát po celém světě, což způsobilo útlum proletářského třídního boje na mnoho desetiletí.

Fašismus a demokratický antifašismus, různé strany téže imperialistické buržoazní mince

Boj za demokracii proti fašismu, jako by návrat k metodám demokratických vlád byl nejplodnějším způsobem, jak “napomoci” rozvoji třídního a revolučního proletářského hnutí, čili “antifašistický demokratický” boj, byl – jak neustále zdůrazňoval Bordiga (10) – nejhorším a nejzáludnějším produktem samotného fašismu. Proletářské hnutí poražené v polovině dvacátých let minulého století na třídní frontě během revolučního období, které začalo vypuknutím první světové imperialistické války a mimořádným revolučním vítězstvím v Rusku, bylo podrobeno sociální demokracií a stalinismem potřebám národní obrany různých kapitalistických států, a to “pod cizí vlajkou”, tj. pod vlajkou demokracie, a vydáno ve stavu největší slabosti napospas buržoazní represi.

Z ideologického hlediska probíhalo v Rusku toto násilné podřízení se požadavkům kapitálu prostřednictvím nejgigantičtější mystifikace, jakou se oportunismu historicky podařilo vykonstruovat (rozvoj kapitalismu vydávaný za “budování socialismu”); v Německu a Japonsku to byla spoluúčast na imperialistickém rozvoji německého a japonského kapitalismu vycházejícího z jejich vlastní raněné národní hrdosti a nezadržitelné průmyslové a finanční potřeby překročit své vlastní národní hranice; ve Spojených státech prostřednictvím demokratického “Nového údělu (New Deal)”; ve Francii, Anglii a dalších evropských zemích prostřednictvím demokratické mezitřídní součinnosti na lidových frontách: ve Španělsku v občanské válce v letech 1936–1939 to znamenalo nejsmrtelnější proletářskou porážku a další důkaz definitivního přechodu stalinistických stran do tábora imperialistických demokracií; a zejména v Itálii a Francii to otevřelo cestu k přechodu stalinistických stran do spojeneckého imperialistického válečného tábora – tolik k revolučnímu defétismu Leninova odkazu! – ospravedlňujíc druhá imperialistická válečná jatka pomocí teorie demokratického antifašismu a “partyzánského odboje”.

Z ekonomického hlediska a z hlediska potřeby buržoazních mocností získat trvalou součinnost proletariátu (poté, co jej řádně zmasakrovaly v imperialistické válce a při potlačování jeho revolučních pokusů), ukázala fašistická vládnoucí buržoazie všem demokratickým vládnoucím buržoaziím, že železná pěst otevřené diktatury kapitálu má přesto eso v rukávu: uskutečnění části sociálních reforem, které odbory a dělnické reformistické strany již dlouho požadovaly. Takto se zrodily tlumiče sociálních otřesů (nemocenské pojištění, odstupné, důchody atd.), které si postfašistické demokracie nejprůmyslovějších zemí světa po pádu fašismu osvojily jako vynikající nástroj společenské kontroly, aby i nadále prostřednictvím činnosti buržoazních dělnických stran a třídně kolaborantských odborů, které se zrodily na konci druhé světové války (fašismus již prokázal službu zničením existujících třídních odborů), udržely svůj proletariát spoutaný s osudem národního kapitalismu.

Z politického hlediska byly stalinistické strany, jež byly nezbytné k tomu, aby se proletariát nechal masakrovat ve válce, aniž by se pokusil o vzpouru proti zavedenému buržoaznímu řádu, a třídně kolaborantské odbory základními instrumenty, jak udržet proletariát vyspělých kapitalistických zemí pevně připoutaný k soukolí vládnoucí buržoazie; a ukázaly se být ještě důležitější pro udržení se buržoazie během války a zejména po jejím skončení jako nepostradatelné pro to, aby proletariát zůstával být připoután ke svým národním buržoaziím, “ať už se jim během války přihodilo cokoli”, a aby byl připraven ubíjet se úmorným vyčerpáním v období poválečné obnovy.

Boj proti “degeneraci Moskvy”, proti teorii a praxi stalinismu a tedy proti jakémukoli teoretizování účasti různých tříd včetně proletariátu na obraně bezprostředních i budoucích zájmů vládnoucí buržoazie – tedy proti všem demokratickým, volebním a parlamentním iluzím, nešlo o ideologickou zaujatost “puntičkářů” komunistické levice, nešlo o “sektářský” postoj jejích nekompromisních představitelů a už vůbec ne o “neschopnost dělat politiku” ze strany našeho proudu (jež někteří novodobí movementisté chtěli označit za “vrozenou vadu” italské levice). Byl to smysl existence proletářského a revolučního třídního hnutí, šlo – a stále jde – o nepostradatelný teoretický a politický základ pro směřování třídní strany, a tedy i samotného dělnického hnutí k revolučním cílům a úkolům.

Jakýkoli odklon od marxistické linie byl vždy oportunisty ospravedlňován jako “snazší” cesta, jak se dostat k moci a socialismu. Viděli jsme, jak to dopadlo! “Základní charakteristikou jevu, který Lenin nazval a ocejchoval termínem přijatým od Marxe a Engelse oportunismus, je upřednostňování kratší, pohodlnější a méně náročné cesty před delší, nesnadnější a trnitější, na níž jedině lze dosáhnout plného spojení mezi prosazováním našich základních východisek a programů, tj. našich nejvyšších cílů, a uskutečňováním bezprostřední a přímé praktické činnosti v konkrétní momentální situaci”, tak se píše ve stranických tezích z roku 1966 (11). Na průběhu různých dějinných vln oportunismu a jeho nesčetných variant se ukazuje přesně to, co vždy zastávali Marx, Engels, Lenin, Bordiga, zkrátka to, co vždy zastával nefalšovaný marxismus: pokud proletářská strana, komunistická strana, přijme do svého programu, do svých cílů, do svých prostředků a metod činnosti, do své praxe zásady a praktiky charakteristické pro buržoazní vládnoucí třídy a obranu jejich třídních zájmů, je tato strana předurčena k degeneraci, ke zničení své vlastní třídní základny a k přejití k protivníkovi.

Demokracie jako princip a praxe představovala a stále představuje nejúčinnější intoxikaci proletariátu buržoazními vládnoucími třídami. Na základě formální falešné “rovnosti” (ve stylu “zákon je pro všechny stejný”, každý jedinec si je vzhledem k demokratickým institucím “roven” s ostatními, a existují-li individuální názorové rozdíly, pak je dáno, že “vítězí většina” atd.), která ve skutečnosti zastírá skutečnou sociální nerovnost a protiklady, staví demokracie svůj ideologický i praktický úspěch na materiálních předpokladech, které marxismus dobře vystihl již ve svých počátcích. Ekonomické mocenské působení, jímž se kapitalistický způsob výroby prosadil vůči všem předchozím výrobním způsobům (feudálnímu, asijskému, naturálnímu hospodářství atd.) a čímž zničil samotné základy přežití lidských společenství, která na těchto výrobních způsobech zakládala svou společenskou organizaci, “osvobodilo” člověka ze středověkých a zaostalých pout nevolnictví a feudální izolace, avšak učinilo jej zároveň, zejména většinu rolnictva, zcela závislým na novém výrobním způsobu a trhu tím, že jej zbavilo jeho existenčních prostředků. V tomto momentu většina obyvatelstva, sužovaná a utlačovaná aristokratickými třídami, jež byla pánem své výhradní “pracovní síly”, nemohla nepřijmout demokracii jako jediný politický prostředek, který hluboce podkopal moc “hrstky” a nahradil ji mocí “mnoha”. Továrníci, řemeslníci, obchodníci a intelektuálové, opírající se o povstání rolnických mas na venkově a proletářských mas ve městech, násilně svrhli moc králů, duchovenstva a šlechty a přeorganizovali celou společnost podle požadavků nového kapitalistického výrobního způsobu a jeho rozvoje.

Svoboda, rovnost, bratrství, ona magická slůvka Velké francouzské buržoazní revoluce, za jejíhož provolávání byla monarchie svržena, až do stětí krále. Už tehdy ale obsahovaly charakteristický rozpor kapitalismu: svoboda pro jakou třídu, rovnost vůči čemu, bratrství mezi jakými třídami? Je tomu tak, protože buržoazní revoluce definitivně rozvrátila předchozí výrobní způsoby a předkapitalistické společenské uspořádání, ale nevyřešila rozdělení lidské společnosti do vzájemně protikladných tříd. Buržoazní třída, rozhodně početnější než aristokratické třídy a duchovenstvo a rozhodně pracovitější než ony, převzala moc, zjednodušila společenské vztahy zásluhou výrobního způsobu, který učinil všechny lidi stejně závislými na trhu, vytvořila zákony, které v první řadě brání novou buržoazní moc před těmi předchozími, a do středu všeho postavila soukromé vlastnictví. Demokracie umožňuje, aby každý člověk, nikoho v principu nevyjímaje, byl “vlastníkem” něčeho, i když jen své vlastní pracovní síly a své vlastní bídy, do níž jej sama buržoazní společnost uvrhuje. Demokracie z politického hlediska umožňuje podřízeným třídám, třídám, které nemají jiné zdroje obživy než své vlastní paže, aby si čas od času zvolily ty, kteří je budou systematicky vykořisťovat (Lenin). Bylo období, kdy demokracie sehrála navzdory záměrům a zájmům vládnoucích buržoazních tříd vůči rolnickým a proletářským třídám pozitivní roli: otevřela jim cestu k sociálnímu boji, k ozbrojenému boji, ke vzdělávání, k byť i jen základnímu poznání, k politice. Buržoazní revoluční cyklus se nemohl uskutečnit bez zapojení všech společenských tříd a musel rolnickou a proletářskou třídu uvést do takového postavení, díky němuž bylo možné bojovat proti armádám aristokracie a porazit je. Demokratické zapojení všech tříd podřízených staré feudální společnosti pod praporem revoluční buržoazie bylo vysoce revolučním činem; buržoazie by sama nikdy neuspěla.

Jakmile však revoluční fáze a železná revoluční diktatura buržoazní třídy pominuly a buržoazní výrobní způsob se v zemích Evropy a Ameriky dostatečně rozvinul a zbavil se svázanosti do sebe uzavřené feudální a předkapitalistické společnosti, přešel dějinný vývoj kapitalismu do reformistické fáze, ke “stabilizaci” národního trhu a k dobytí mezinárodního trhu pod hlavičkou co nejširší a “nejsvobodnější” konkurence. Ale právě kvůli ekonomickému rozvoji kapitalismu začala po celém světě buržoazní demokracie velkých kapitalistických zemí z důvodů trhu a konkurence bránit demokratickému a kapitalistickému rozvoji ve všech ostatních zemích světa, které se namísto toho staly “ekonomickými oblastmi” k ovládnutí (suroviny a odbytové trhy). Nerovnoměrný rozvoj kapitalismu podmiňuje nerovnoměrný rozvoj demokracie (tj. občanských a sociálních svobod a práv, které litera demokracie zakotvuje); demokracie “svobodné soutěže” se stále více stává demokracií monopolů, imperialismu. S rostoucí konkurencí mezi velkými kapitalistickými zeměmi a souběžně mezi velkými průmyslovými a finančními skupinami (trusty) se stále více prohlubuje propast, která odděluje hospodářský a sociální – a tedy i politický – vývoj kapitalisticky zaostalých zemí od zemí průmyslových, a která je předurčena k tomu, aby se stále více prohlubovala, což nutí většinu zemí světa k závislosti na hospodářském úspěchu a konkurenčním boji malé hrstky velkých imperialistických států.

Ukazuje se tedy, že buržoazní demokracie od reformistické fáze až po imperialistickou fázi vývoje kapitalismu není schopna stimulovat a napomáhat hospodářskému a sociálnímu pokroku převážné většiny zemí světa. Na druhé straně je imperialismus, neboli nejrozvinutější možné stadium kapitalismu, vyjádřením moci malého počtu trustů (nadnárodních společností, jak se dnes říká) a států jejich příslušných zemí původu, které vnucují své zájmy zbytku světa, tj. drtivé většině národů a zemí, a které ve jménu obrany těchto zájmů bez jakýchkoli skrupulí uvrhávají celé populace a rozsáhlá území do hladu, bídy, zkázy, znečištění, degradace životního prostředí a válek.

Historická fáze moderního imperialismu je charakterizována monopolní koncentrací ekonomiky, zrodem kapitalistických trustů, převahou finančního kapitálu nad průmyslovým a obchodním kapitálem a velkým hospodářským plánováním, které je řízené z ústředí státu (i když se tomuto plánování dávalo označení “pětiletka” jako v podání stalinismu). “Buržoazní ekonomika se proměňuje a ztrácí rysy klasického liberalismu, kdy každý vlastník podniku byl autonomní ve svých ekonomických rozhodnutích a ve svých směnných vztazích” – stojí v našem základním textu z roku 1946 s názvem “Tracciato d’impostazione” (12) – “Dochází ke stále přísnější regulaci výroby a distribuce; ekonomické ukazatele již nejsou výsledkem svobodného konkurenčního soupeření, ale v první řadě vlivu sdružení kapitalistů, poté subjektů soustřeďujících bankovnictví a finance a nakonec přímo státu. Politický stát, který byl v marxistickém smyslu výborem zájmů buržoazní třídy a chránil je jako orgán vlády a policie, se stále více stával orgánem kontroly a dokonce řízení ekonomiky. Toto soustředění ekonomických pravomocí do rukou státu si lze mylně splést s přechodem od soukromého ke kolektivnímu hospodářství pouze tehdy, ignoruje-li se záměrně skutečnost, že současný stát vyjadřuje výhradně zájmy jisté menšiny a že jakékoli zestátnění prováděné v rámci obchodně směnných forem vede ke kapitalistické koncentraci, která kapitalistický charakter hospodářství posiluje, nikoli oslabuje.

Této dějinné fázi ekonomického vývoje odpovídá dějinná fáze vývoje stran buržoazní třídy. Vycházejíce z právě citovaného “Tracciato” opakujeme, že: „Politický vývoj stran buržoazní třídy v této současné fázi, jak to jasně konstatoval Lenin ve své kritice moderního imperialismu, vede k formám zostřeného útlaku a jejich projevy se objevily v nástupu režimů, které se nazývají totalitní a fašistické. Tyto režimy představují ten nejmodernější politický typ buržoazní společnosti a proces jejich šíření se bude stále zřetelněji projevovat po celém světě. Doprovodným aspektem této politické koncentrace je absolutní převaha několika velmi významných států na úkor autonomie středně velkých a menších států.“

Ze strany oportunistů byl fašismus vždy prezentován jako “krok zpět” v dějinách, a tedy jako režim, proti němuž je třeba bojovat, aby bylo možné “znovu dobýt” demokracii, která je následně prezentována jako pokrokové společenské a politické prostředí, jež je nejvhodnější k prosazování proletářských požadavků a pro třídní boj. Buržoazní fáze totalitarismu (jejímiž projevy fašismus a nacismus bezpochyby byly) byla vždy oportunistickými silami – a buržoazními demokratickými silami samotnými – prezentována jako fáze, v níž je třídní útlak a represe největší, v níž je násilí vládnoucí třídy nejvíce a nejrozsáhleji uplatňováno.

Teze komunistické levice, vycházející bez výhrad z marxismu, tvrdí, že totalitní fáze kapitalistického vývoje (tedy fáze, v níž se projevil Mussoliniho fašismus a Hitlerův nacismus) není “krokem zpět” v dějinách, ale krokem vpřed, logickým důsledkem imperialistického vývoje kapitalismu na úrovni politické moci buržoazní vládnoucí třídy, která tímto způsobem plně odhaluje skutečnou třídní a totalitní povahu politické moci. “Fašismus bezpochyby rozpoutává větší množství policejního násilí a represí, rovněž velmi krvavých,” – jak se můžeme dočíst v jiném z našich základních stranických textů – “ale tento aspekt uplatněné síly postihuje především a vážně hrstku autentických revolučních vůdců a kádrů dělnického hnutí spolu s vrstvou profesionálních politiků z řad střední buržoazie, kteří se vydávají za pokrokáře a přátele dělnické třídy, ale ve skutečnosti nejsou ničím jiným než milicí speciálně vycvičenou kapitalisty pro použití v časech parlamentní komedie. Ti, kteří včas nezmění svůj styl a nepřevléknou kabát, jsou vyneseni nohama napřed – což je hlavní důvod jejich křiku” (13). Pro marxismus není totalitní fáze buržoazního režimu překvapením, zdaleka ne: je to fáze předvídaná a očekávaná. Kapitalismus nezemře, aniž by si prošel všemi svými možnými variantami: “Bojovat za oddálení tohoto obnažení sil protichůdných společenských tříd,” – opakujeme z již citovaného textu – “provádět marnou a řečnickou propagandu vyvolanou principiální stupidní hrůzou z diktatury, to celé je práce vykonávaná jen ve prospěch zachování kapitalistického režimu, prodlužování poroby a útlaku pracující třídy.” (14)

Jeden z aspektů účinnosti totalitní metody buržoazní vlády spočívá v maximální koncentraci ekonomických sil společnosti, díky níž je buržoazní režim schopen zasahovat do všech oblastí společenského života, a zejména do oblasti ekonomické, a to prostřednictvím zavádění způsobů plánování, které se lépe hodí k usměrňování střetů mezi třídami a zároveň k intenzivnímu posilování spolupráce mezi nimi. Podívejme se na další pasáž z citovaného textu: „[N]ový způsob zavádějící plánování do řízení kapitalistické ekonomiky – který představuje ve srovnání se zastaralým neomezeným klasickým liberalismem minulosti určitou formu sebeomezení kapitalismu – vede k vyrovnávání vysávání nadhodnoty okolo jakéhosi průměru. Přijímají se reformistická opatření, která pravicoví socialisté prosazovali po mnoho desetiletí. Tímto dochází ke zmírnění nejhorších a nejdrsnějších projevů kapitalistického vykořisťování za současného rozvoje forem systému sociální podpory. To vše má za cíl oddálit kritický střet mezi třídami a rozpory kapitalistického způsobu výroby, ale bezpochyby by toho nebylo možné dosáhnout bez toho, že by se podařilo do jisté míry skloubit neskrývané represe proti revolučním předvojům a uspokojení nejnaléhavějších ekonomických potřeb širokých mas. (…) Zvyšuje-li v totalitní fázi buržoazní třídní útlak míru uplatněného užití násilí ve srovnání s užitím potencionálního násilí, celkově se tlak na proletariát nezesiluje, nýbrž zeslabuje.” Z čehož lze vyvodit materialistický závěr: “Právě proto dochází k historickému oddálení konečného zlomového stádia třídního boje.“ (15)

Nezbývá než závěrem konstatovat: demokracie je třídní kolaborace ve slovech, fašismus je třídní kolaborace ve skutečnosti; ať tak či onak, záhuba revolučních sil tkví v kolaboraci mezi třídami. (16)

Buržoazní demokracie v imperialistické a, chcete-li, „postfašistické“ epoše neochraňuje lidstvo před stále ostřejšími nerovnostmi, bratrovražednými boji, válkami a pustošením; vyjma žvástů o “společných” zájmech proletariátu a buržoazie – na nichž je postavena propagandistická struktura třídní kolaborace – funguje demokracie ve prospěch koho? Hrstky obrovských trustů a státních gigantů, které vysají krev a pot z devíti desetin světové populace ve výhradní prospěch kapitalistického zisku. Věřit ještě dnes, že východisko a metoda demokracie jsou “jediným” politickým řešením vražedných rozporů, které trhají buržoazní svět na kusy, znamená být v zajetí volebního a parlamentního kretenismu, který napomáhá pouze primitivnímu podřizování se ekonomickým zájmům a privilegiím 500 trustů, které vládnou světu.

V tomto smyslu se postfašistická demokracie vlastně fašizovala, její represivní aparát se stal více a více monstróznější, stále méně a méně liberální i pro mnohé maloburžoazní a buržoazní vrstvy. “Jiný svět je možný”, pějí noví chóristé smíru mezi třídami, kteří věří, že mohou zmírnit nejkrvavější a nejbrutálnější aspekty kapitalismu tím, že dají větší prostor zboží z průmyslově zaostalých zemí, že dají na trhu více prostoru údajně ekologické, biodynamické a geneticky nemodifikované produkci. Ve skutečnosti je to trh sám, kdo odkrývá tento klam: zboží je zboží, ať už je to koncentrát jedů nebo projev tradičního pěstování, ať už je produkt brutálního otrockého vykořisťování “po čínsku” nebo produkt mírnějšího vykořisťování jako v určitých oblastech Kyrgyzstánu nebo Nepálu. Zákony trhu neponechávají žádné východisko: kyrgyzské nerostné zdroje nebo některé nepálské horské průsmyky jsou předurčeny stát se předmětem zájmu sousedních zemí, trustů a imperialistických mocností, a pak vykořisťování námezdní práce, které je dnes ve srovnání s Čínou ještě mírné, projde nevyhnutelným procesem “počínštění”.

Strana a třída

Třídní strana je revolučním orgánem par excellence; představuje v současnosti budoucnost revolučního hnutí proletariátu, představuje třídní vědomí proletariátu jako dějinné třídy, a proto pouze strana disponuje teorií proletářské revoluce, teorií komunismu, a tudíž i obecnou perspektivou třídní revoluce až po konečné historické vyústění, kterým je komunistická společnost. Komunistická strana je tedy na mezinárodní úrovni vedením revolučního hnutí proletariátu, a protože zná dějinnou cestou, kterou jsou bojující třídy materialisticky nuceny jít, zná předem i vývoj boje mezi třídami. Na základě těchto poznatků strana ví, že třídní boj, má-li maximálně rozvinout svůj revoluční potenciál, musí překročit terén ekonomických, společenských a politických požadavků slučitelných s buržoazní a kapitalistickou společností a přejít na terén obecnějších a politických cílů, které překračují hranice slučitelnosti s kapitalismem a které představují politické, ekonomické a společenské řešení všech rozporů kapitalismu.

Komunistická strana je výsostně politickým orgánem, jehož cílem je důsledný a nekompromisní boj za prosazení všeobecných zájmů třídy proletariátu proti všeobecným zájmům buržoazních tříd, a to jak na bezprostředním terénu bojů ekonomické povahy, tak na širším a všeobecnějším terénu bojů politické povahy. Komunistická strana se liší od jakékoli jiné proletářské organizace (hospodářských sdružení, odborů, družstev, spolků vzájemné pomoci, sovětů, stran či jiných) tím, že její prioritní a historické úkoly vyplývají přímo z cílů spojených s komunistickou společností, k jejichž dosažení je nutný do konce dovedený protikapitalistický revoluční boj (proletářská revoluce, povstání a svržení buržoazní politické moci a jejího státu, nastolení proletářského státu a třídní diktatury, světová revoluce, přeměna kapitalistického hospodářství v hospodářství socialistické). Tyto úkoly definují komunistickou stranu jakožto nepostradatelný orgán proletářské revoluce a diktují postoje, chování, postupy, taktiku a akce, které jsou s nimi v souladu. Blíže je to upřesněno v jednom ze základních textů našeho proudu: „Nepostradatelný úkol strany je tak vyjádřen dvojím způsobem, nejprve jako fakt svědomí a poté jako fakt vůle; první je převeden do teoretické koncepce revolučního procesu, kterou musí sdílet všichni její stoupenci; druhý do přijetí jasné disciplíny, která zajišťuje koordinaci, a tím i úspěch akce.“ (17)

Každá jiná proletářská organizace, nezávislá na aparátech a politice mezitřídního kolaborantství, má úkoly spjaté s obranou proletářských podmínek života, práce a boje, které se týkají všech proletářů bez ohledu na jejich ideologickou, politickou nebo náboženskou příslušnost; ke komunistické straně se naproti tomu připojuje pouze menšina proletářské třídy, ta nejvyspělejší, nejuvědomělejší, nejvnímavější k nejvyššímu cíli proletariátu, a může být pouze menšinou třídy, jelikož strana – majíc všeobecnou vizi cesty, po níž se musí proletariát vydat, aby se skutečně osvobodil od námezdního otroctví – hájí vždy a v rámci každého dílčího dělnického boje zájmy celé proletářské třídy. Ke komunistické straně se jednotlivě přidávají příslušníci nejen z proletářské třídy, ale i z jiných společenských tříd, tito proslulí přeběhlíci, jak je nazýval Lenin, kteří přijímají cíl komunismu spíše z intelektuálního hlediska a postupem času jej přetvářejí – i když ne mnohým se to podaří – v přilnutí k proletariátu materiálně založené na proletářských životních a pracovních podmínkách.

Komunistická strana není organizátorem odborů, nezávislých a třídních bezprostředních proletářských organizací boje, ale podporuje znovuzrození ekonomických a bezprostředních třídních sdružení a prostřednictvím svých militantů spolupracuje na jejich formování a třídní orientaci, přičemž vždy hájí jejich povahu coby bezprostředních proletářských organizací, nezávislých na buržoazním a oportunistickém aparátu, schopných organizovat co největší masu pracujících. Klade si za úkol ovlivňovat je a nasměrovávat jejich činnost tak, aby co nejvíce odpovídala vývoji třídního boje, s výhledem ovlivnit většinu proletariátu v jeho boji za emancipaci; nebrání se však působit prostřednictvím svých militantů také v odborech nebo podobných bezprostředních organizacích proletariátu, které mají dokonce reakční rysy – pokud je jejich zcela nezávislá intervence možná –, protože cílem je ovlivňovat proletáře ke správnému a důslednému třídnímu boji, a nikoli dělat „kariéru“ v odborářském aparátu.

Bod 4 programu strany (který pravidelně uveřejňujeme v každém čísle našich novin a časopisů) jednoznačně říká: „Nepostradatelným orgánem revolučního boje proletariátu je třídní strana. Komunistická strana sdružující nejpokročilejší a nejrozhodnější část proletariátu sjednocuje úsilí pracujících mas tím, že je obrací od bojů za zájmy různých skupin a za případné dílčí výsledky k všeobecnému boji za revoluční osvobození proletariátu. Úkolem strany je šířit revoluční teorii uvnitř mas, organizovat materiální prostředky akce, řídit dělnickou třídu v průběhu boje a zároveň zajišťovat historickou kontinuitu a mezinárodní jednotu hnutí.“ (18)

Na základě poučení z historie mezinárodního komunistického hnutí víme, že bez rozhodujícího vlivu na proletariát a jeho bezprostřední organizace boje nebude mít komunistická strana šanci účinně a vítězně vést dělnické hnutí k revolučnímu vyústění; a také víme, že zkratky a triky (jako je zakládání speciálních „komunistických“ nebo „revolučních“ odborů) nejsou cestou, jak toho výsledku dosáhnout, nýbrž je jí neustálá, trpělivá a houževnatá činnost intervence do dělnických bojů v úzkém kontaktu s požadavky, problémy a rozpory těchto bojů, aniž by se kdy ztratila třídní a revoluční perspektiva.

Na zasedání strany v roce 1951 (19) byly předneseny teze, v nichž se opakují základní pojmy vztahu mezi stranou a ekonomickou činností; od roku 1951 nedošlo k tak zásadním změnám v celkové situaci, aby bylo nutné „přepsat“ faktory, které byly podkladem k vytyčení bodů, které nyní připomeneme; bod 8 zní:

„Kromě případné otázky, zda v té či oné zemi se má revoluční komunistická strana podílet na práci daných typů odborů, nebo se držet vně nich, vedou dosud shrnuté body této otázky k závěru, že v každé perspektivě jakéhokoli všeobecného revolučního hnutí nemohou absentovat tyto klíčové faktory: (1) velký a početný proletariát čistě námezdních pracujících; (2) velké hnutí sdružení, které má ekonomický obsah a které čítá úctyhodnou část proletariátu; (3) silná třídní, revoluční strana, v níž sice bojuje menšina pracujících, ale které průběh boje umožnil účinně a rozsáhle postavit svůj vliv v rámci odborového hnutí vůči vlivu buržoazní třídy a buržoazní moci.

Faktory, které vedly ke stanovení nezbytnosti každé a všech těchto tří podmínek, na jejichž přínosné kombinaci bude záviset výsledek boje, byly dány: správným uplatněním teorie historického materialismu, která spojuje základní ekonomické potřeby jednotlivce s dynamikou velkých sociálních revolucí; správným náhledem na proletářskou revoluci ve vztahu k problémům hospodářství, politiky a státu; poučeními z dějin všech organizovaných hnutí dělnické třídy, a to jak z jejich triumfů a vítězství, tak z jejich neúspěchů a porážek. Celková linie výhledového obratu nevylučuje možnost nejrůznějších okolností při proměnách, zánicích a opětovných obnovách sdružení odborového typu; všech těch sdružení, která se objevují v různých zemích, ať už jsou spojena s tradičními organizacemi, které prohlašovaly, že jsou založeny na metodě třídního boje, nebo jsou více či méně spojena s nejrozmanitějšími metodami a společenskými směry, dokonce i konzervativními.“

Úkoly třídní strany naproti tomu nelze „delegovat“ na ekonomická a bezprostřední sdružení proletariátu ani za příznivé revoluční situace, protože pole působnosti těchto dělnických sdružení jsou historicky omezena existencí kapitalistického výrobního způsobu, tedy existencí dělnické třídy jakožto třídy pro kapitál, třídy náležející ke kapitalistické společnosti. Tato třídní sdružení proletariátu zakládají své aktivity a důvody své existence na skutečnosti, že proletáři – jako námezdní pracující – zpravidla organizovaní prostřednictvím stejnorodých profesních skupin, musí hájit své zájmy jako námezdní pracující, jako jednotlivci i jako skupiny, proti šéfům a organizacím zaměstnavatelů a proti aparátům a institucím veřejné správy, pokud tyto hájí jak dílčí, tak obecné zájmy šéfů a kapitalistů.

Komunistická strana naopak právě proto, že v současnosti představuje budoucnost třídního hnutí (všeobecné zájmy pracující třídy, všeobecné zájmy proletářské revoluce a dějinného hnutí, které svržením kapitalistické moci otevírá cestu k přeměně společnosti ve společnost, která již nebude rozdělena v třídy, a tím i k zániku každé třídy včetně proletariátu) vymezuje své dějinné úkoly v historické dialektice boje, který je třídní, pokud proletářská třída bojuje jako třída proti ostatním třídám v této společnosti, který však historicky směřuje k překonání hranic antagonismů mezi třídami tehdy, pokud revoluční boj proletariátu zvítězí na mezinárodní úrovni a bude tak schopen – pod vedením komunistické strany – zasáhnout do ekonomiky a přeměnit ji z obchodní a kapitalistické ekonomiky v ekonomiku socialistickou a nakonec komunistickou. Během celého tohoto dějinného období, který se ubírá od třídního boje za svržení buržoazní moci a nastolení proletářské moci k boji za transformaci kapitalistické ekonomiky v ekonomiku socialistickou, plní komunistická strana úkol mezinárodního vedení protikapitalistické a protiburžoazní revoluce, tedy úkol prosazovat všeobecné zájmy námezdně pracujících tříd proti všeobecným i konkrétním zájmům všech ostatních existujících společenských tříd, ať už současných nebo jako pozůstatků předešlých společností. A již v tomto ohledu se komunistická strana jasně odlišuje od odborů a všech ostatních bezprostředních proletářských organizací, které známe z minulých dějinných zkušeností nebo které budou známy v dějinných zkušenostech budoucnosti.

Ale je toho víc. Komunistická strana, vzhledem k tomu, že marxistická teorie, jejímž je opatrovníkem, představuje dějinný skok mezi třídně rozdělenou společností a beztřídní společností, mezi kapitalismem a komunismem, je předurčena nejen k tomu, aby vykonávala roli vedení mezinárodní proletářské revoluce a vykonávání proletářské diktatury, ale také aby se následně přeměnila ve správní orgán komunistické společnosti, v níž – po vymizení všech stop rozdělení do tříd a donucovacích mocenských aparátů – bude třeba spravovat centrálně vhodnými formami výrobu a rozdělování pro celou lidskou společnost, která se konečně bude věnovat radostnému životu, vědění a umění a nebude již určována potřebami „trhu“, „zhodnocování kapitálu“ a „konkurence“, ale skutečnými potřebami lidského života současných a budoucích generací. V jednom textu strany z roku 1953 (20) se navíc uvádí, že strana v jistém smyslu „nikdy nezaniká, ani po zániku tříd, protože se stává orgánem studování a organizace boje mezi lidským druhem a přírodními podmínkami“. Je zřejmé, že strana jako formální organizace revolučních militantů čelí a plní v různých historických fázích různé úkoly: něco jiného je vést proletářské povstání za účelem uchopení moci, vykonávat třídní diktaturu a vést revoluční válku proti buržoazním armádám, které se spojily v kontrarevoluci, a něco jiného je spravovat výrobu a distribuci ve společnosti, v níž společenské třídy již nebudou existovat.

Pozn. překl: Na překladu zbývajících čtyř kapitol textu se stále pracuje.


Poznámky:

(1) Po zasedání ve Florencii v prosinci 1951 byl předložen a rozeslán text s názvem „Base per l’Organizzazione 1952“. V Battaglia comunista, č. 5, 6.–20. března 1952, poté, co ve straně došlo k mnoha projevům nekázně a frakcionismu, byly publikovány současně tři texty:

Distingue il nostro partito

Communicato del Comitato Centrale

Base per l’organizzazione 1952

Znění dvou prvních textů jsou následující:

CO ODLIŠUJE NAŠI STRANU: Linie od Marxe k Leninovi, k Livornu 1921, k boji Levice proti degeneraci Moskvy, k odmítání partyzánských bloků; usilovná práce na obnově doktríny a revolučního orgánu, ve spojení s dělnickou třídou, vně osobnostního a voličského politikaření.

„KOMUNIKÉ Ústředního výboru. *Toto rozhodnutí, přijaté jednomyslně ÚV dne 24.2. 1952, vykonává potřebu dát organizaci a činnost strany do pořádku po skončení období opakovaných a závažných projevů nekázně a otevřeného rozvratu, které musí být bezpodmínečně považováno za skončené.

Rozhodnutí bylo přijato ÚV také v důsledku řady kontaktů, setkání a konzultací s mnoha soudruhy a skupinami v organizaci, kteří s ním souhlasili bez nejmenší výjimky či výhrady.

Má se za to, že připojení všech členů bylo dosaženo jejich členstvím pro rok 1952, které již probíhá v souladu se základy a elaboracemi zde uvedenými.

Strana se všemi svými orgány a stoupenci se zavazuje pracovat na základě výsledků studijních setkání, která se uskutečnila v roce 1951 v Římě, Neapoli a Florencii, jakož i na základě stanov-programu a politických platforem, které byly předtím vypracovány a zveřejněny.

Se zvláštním odkazem na praktické úkoly a činy v současném tvrdém a těžkém období proletářského hnutí se činnost strany odvíjí od textu představeného ve Florencii v prosinci 1951 a již šířeného ve svých řadách jako ‚Base per l’Organizzazione 1952‘, který má charakter (po připomenutí základních zásad hnutí) vymezení působnosti a rozšíření strany v souppčasné situaci.

Body této elaborace uvádějí, že aniž by se mlčky přešlo a zapomínalo na jakýkoliv aspekt celkového úkolu třídní strany, tak úkoly opětovného nastolení řádu v teorii, obnovení organizace s co největším možným rozvojem, získávání nových přívrženců a propagandy jsou dnes prvořadé v přesvědčení, že nikdy neopuštěná agitace uvnitř mas a s masami dosáhne v nepříliš vzdálené budoucnosti své mohutnosti a síly.

Strana nikdy neztrácí kontakt s konkrétními a hmatatelnými projevy třídního boje; brání se tomu, aby byla zaměňována s hnutími chladně intelektuálního a sektářského charakteru; pokračuje ve své činnosti a ve své práci podle bodů části IV citovaného textu, který bude uveřejněn ve stranickém tisku (Battaglia Comunista, č. 5, 1952).

Ústřední orgány strany zůstávají v Miláně a jejich fungování je postoupeno ÚV exekutivě svěřené soudruhu Bruno Maffimu, který pro rozdělení práce různých odvětví (organizace, tisk – Battaglia comunista a Prometeo, administrativa) využije práci jiných soudruhů ÚV nebo pro specifické úkoly jiných lidí v organizaci.

Všechny projevy, aktivity a publikace mimo tyto přesné pokyny a organizační rámec musí být považovány za straně cizí.*

ÚV 24. února 1952“

Pokud jde o „Base per l’Organizzazione 1952“, v č. 5 Battaglia comunista byly v plném znění zveřejněny pouze body „III. Tattica ed azione del Partito“ a „IV. Azione del Partito in Italia e altri Paesi al 1952”, zatímco body „I. Dottrina“ a „II. Compito generale del Partito di classe“ byly pouze sumarizací. Úplné zveřejnění těchto „Základních bodů pro vstup do strany“ bylo provedeno v „Il programma comunista“ o deset let později, v roce 1962.

(2) „L’Appello per la riorganizzazione internazionale del movimento rivoluzionario marxista“, napsaná v roce 1949 ve francouzštině, byla znovu zveřejněna v italštině v „Il programma comunista“ č. 18 z roku 1957. Předmluva k této opětovné publikaci uváděla, že tato výzva „sloužila jako základ práce na obnovení vazeb mezi skupinami marxistické komunistické levice v různých zemích. Ale především byla užitečná uvnitř naší malé strany v Itálii ke stanovení jasnější programové orientace a pro lepší organizační selekci elementů, které byly v základních bodech na scestí nebo nerozhodné. (…) Je zřejmé, že to, co je v ‚Appello‘ řečeno o stalinismu, platí tím spíše pro onen podřadný vedlejší produkt, kterým je takzvaný poststalinismus; naopak kritika skupinek falešné levice a jejich nevyhnutelné nerozhodné váhavosti má v tomto sedmiletém období, v Itálii i v zahraničí, a v bolestných událostech maďarského hnutí roku 1956 řadu evidentních potvrzení“. Tento text byl později zařazen do čísla 7 série nazvané „I testi del partito comunista internazionale“ s titulkem „Lezioni delle controrivoluzioni“, což byl malý svazek vydaný stranou v květnu 1981, který je k dispozici i v současnosti (pouze v italštině).

(3) K specifické otázce parlamentarismu viz zejména stranický pamflet s názvem „O preparazione rivoluzionaria, o preparazione elettorale“, který obsahuje články a projevy Lenina, Bordigy, Trockého, Repossiho atd. Viz také stranický pamflet z roku 1976 s názvem „Le ragioni del nostro astensionismo“, který je již po dlouhou dobu nedostupný tiskem a který znovu publikujeme v nynějších číslech „Il comunista“.

(4) Od č. 16 do č. 24 z roku 1975 „Il programma comunista“ je obsah tohoto doplňujícího textu následující: „Co odlišuje naši stranu: politická kontinuita od Marxe k Leninovi, k programu Livorna 1921, k založení Komunistické internacionály a její obraně proti degeneraci, k boji proti teorii socialismu v jedné zemi a stalinské kontrarevoluci; k odmítání lidových front a partyzánských a národních bloků; usilovná práce na obnově doktríny a revolučního orgánu, ve spojení s dělnickou třídou, vně osobnostního a voličského politikaření“. V č. 8 z roku 1976 je publikován text později samostatně zpracovaný v brožuře, která objasňuje naše „co nás odlišuje“, a to pod názvem: „Distingue il nostro partito“.

(5) Časová kontinuita, časově kontinuální (ital. filotempismo, filotempista), termíny vytvořené od nuly naší stranou k označení kontinuity autentických marxistických postojů v čase a prostoru, mimo jakékoliv domnělé aktualizace, revize, přizpůsobení programových a teoretických tezí údajně novým a nepředvídaným situacím. „Sul Filo del Tempo“ byl název série článků, které Amadeo Bordiga napsal v letech 1949 až 1953, publikoval je až do rozkolu v roku 1952 v „Battaglia comunista“ a poté v „Il programma comunista“ a jimiž chtěl propojit historická fakta a programové a politické teze marxistického hnutí mezi „minulostí“ a „dneškem“ a prokázat platnost teoretické a politické kontinuity komunistické levice; články, jejichž cílem byl především boj proti oportunismu minulosti, dneška a zítřka.

(6) Rozkolu, k němuž došlo v Internacionalistické komunistické straně v roce 1952, jsme se věnovali několikrát, zejména v bilancující práci o krizi strany. Například v „Bolletino interno, č. 3“ (Interním bulletinu) z února 1975, který jsme převzali do naší bilancující práce, kterou jsme prováděli od roku 1982 a dále, a který byl uveřejněn v „Il comunista“ č. 25-26, 27 a 28 z roku 1991; a v článku „La portée de la scissione de 1952 dans le Partito Comunista Internazionalista“ publikovaném v č. 93 (květen 1993) našeho časopisu „Programme Communiste“.

(7) K státnímu industrialismu viz polemika mezi Bordigou a Damenem o „státním kapitalismu“ v Rusku z let ke konci druhé světové války a po ní. V této polemice se Bordiga staví proti Damenově jednoduché a povrchní formulaci ruské ekonomiky jako již „státního kapitalismu“ se složitější a dialektičtější formulací: v Rusku ekonomika směřuje ke kapitalismu a stát funguje jako urychlovač vzhledem k moci, kterou soustřeďuje ve svých rukou, zatímco to, co se v Rusku šíří, je industrialismus, tedy právě onen proces, který urychluje šíření kapitalistické ekonomiky díky existujícímu kapitalistickému potenciálu, který ještě není historicky plně rozvinutý. Směřuje ke kapitalismu ze dvou důvodů: první – historicky progresivní – od naturální a předkapitalistické ekonomiky, zejména v zemědělství, ke kapitalismu, druhý – historicky reakční – od oblastí nižší fáze socialismu zavedeného na základě revolučního vítězství (bezplatná městská doprava, vlakové průkazky, atd.) k čistému systému založenému na zboží a penězích (za vše se platí penězi). „Státním kapitalismem“ je třeba rozumět to, že všechny ekonomické aktivity (v průmyslu, zemědělství, službách, tedy jak ve výrobě, tak v distribuci) jsou natolik rozvinuté, že mohou být centralizovány v rukou státu a být jím řízeny (jako ve fašismu); což neznamená, že soukromé podnikání již neexistuje, ale že stát (nejvyšší vyjádření obrany obecných zájmů kapitalismu, a nikoli součtu zájmů jednotlivých kapitalistů) je schopen přímo řídit ekonomiku země také v roli podnikatele.

(8) O „Frazione all’estero“ viz report přednesený na vrcholném setkání strany v listopadu 1980 a publikovaném v první sérii „Il comunista“ v č. 7, 8, 9 a 10 v roce 1984 jako „Storia della Frazione comunista all’estero“.

(9) Roku 1926 byla věnována specializovaná studie strany, jejímž výsledkem bylo čtvrté číslo Quaderni del Programma Comunista z dubna 1980 nazvané „La crisi del 1926 nel partito e nell’Internazionale“ (Krize roku 1926 ve straně a v Internacionále), které je stále k dispozici.

(10) Amadeo Bordiga ve svém proslulém rozhovoru z roku 1970, krátce před svou smrtí, písemně odpověděl na jednu z otázek, které mu tazatelé položili: “Na rozdíl od teorií vypracovaných Gramscim a centristy italské strany jsme oponovali tomu, že fašismus lze vysvětlit jako spor agrární, pozemkové buržoazie a buržoazie profitující na poli nemovitostí s novější průmyslovou a obchodní buržoazií. Agrární buržoazii lze nepochybně označit za spjatou s italskými pravicovými hnutími, jakými byli katolíci či klerikální politický střed, zatímco průmyslovou buržoazii lze považovat za bližší stranám politické levice, které jsme si zvykli nazývat sekulárními. Fašistické hnutí rozhodně nebylo zaměřeno vůči jednomu z těchto dvou pólů, ale mělo za cíl zabránit znovuoživení revolučního proletariátu prostřednictvím boje za zachování všech společenských forem soukromého hospodářství. Již před mnoha lety jsme bez jakéhokoli váhání prohlásili, že úhlavním nepřítelem a největším nebezpečím nebude fašismus nebo ještě hůře osoba Mussoliniho, ale že největší zlo bude představovat “antifašismus”, který fašismus s jeho hanebnostmi a zlořády vyvolává; “antifašismus”, který umožní dějinnou existenci toxického monstra v podobě širokého bloku zahrnujícího všechny odstíny kapitalistického vykořisťování a subjekty mající z něj prospěch, od vlivných příslušníků bohaté vládnoucí vrstvy až dolů po směšné řady poloburžoazie, intelektuálů a obyčejných lidí”, viz “Comunismo e fascismo”, edizioni Quaderni Internazionalisti, Torino 1994, str. 320.

(11) Viz “The Supplementary Theses on the Historical Task, Action and Structure of the World Communist Party” (Doplňující teze o historickém úkolu, činnosti a struktuře světové komunistické strany), duben 1966. Tyto teze jsou též známé jako “Tesi di Milano” (Milánské teze), protože byly předneseny na všeobecném setkání strany, které se konalo v Miláně ve dnech 2.–3. dubna téhož roku; tyto teze byly zveřejněny v “Il programma comunista” č. 7 z roku 1966. Později souborně vydané ve svazku nazvaném “In difesa della continuità del programma comunista”, sv. 2 v sérii “I testi del partito comunista internazionale”, Florencie, červen 1970. Citace je z bodu 5, strana 184.

(12) Viz “Tracciato d’impostazione”, text uveřejněný v č. 1 z července 1946 časopisu “Prometeo”, teoretické revue Partito comunista internazionale, později zařazený do nevelkého sborníku, který strana vydala v listopadu 1974 jako číslo 1 v sérii “I testi del Partito comunista internazionale”. Citace se nachází na str. 17–18 této posledně jmenované publikace.

(13) Viz text “Forza violenza dittatura nella lotta di classe”, uveřejněný v pěti částech v revue “Prometeo” v letech 1946–1948, později otištěný v č. 4 série “I testi del Partito comunista internazionale” pod názvem “Partito e classe”, Milano, 1972. Citace je převzata z tohoto sborníku a nachází se na str. 96–97

(14) Tamtéž, str. 96.

(15) Tamtéž, str. 97.

(16) K tématu demokracie a fašismu viz také “Rapporto Bordiga sul Fascsismo” na IV. kongresu Komunistické internacionály v roce 1922, v “Il comunista”, č. 42 (1994); článek A. Bordigy z roku 1921 s názvem “Che cosa è il fascismo” v “Il comunista”, č. 43–44 (1995); zpráva z vrcholného setkání strany z roku 1994 s názvem “Democrazia e fascismo: quale lotta per il proletariato?” uveřejněná v “Il comunista”, č. 48, 49–50, 56; doporučujeme také přečíst si některé z textů, jako je “Communisme et fascisme”, vydaný stranou v roce 1970 a znovu vydaný v roce 2002 obsahující sérii článků A. Bordigy z let 1921–1923, Bordigův report o fašismu na sjezdech KI v letech 1922 a 1924 a Gramsciho report pro ÚV PCI z roku 1924; “Relazione del partito comunista d’Italia al IV congresso dell’IC , novembre 1922”, Edizioni Iskra, 1976, a malý sborník “Comunismo e fascismo” obsahující řadu textů Komunistické levice o fašismu z let 1921–1926, který publikovaly “Quaderni internazionalisti”, Turín, 1994.

(17) Viz „Strana a třída“ (Partito e classe), A. Bordiga, v „Rassegna Comunista“ roč. I, č. 4, 31. 5. 1921; později uvedeno ve stranickém sborníku s názvem „Partito e classe“, viz str. 37–47; citát je na str. 39.

(18) Viz Program Mezinárodní komunistické strany v kterémkoli čísle novin „Il comunista“ nebo od čísla 89 v teoretickém časopise strany „Program communiste“.

(19) Viz zpráva z římského setkání strany z 1. dubna 1951, uveřejněná v „Bolletino interno“, č. 1 z 10. září 1951, která obsahovala dva texty: „Il rovesciamento della prassi nella teoria marxista“ a „Revoluční strana a ekonomická akce“ (Partito rivoluzionario e azione economica), později uvedeny ve sborníku č. 4 řady „I testi del Partito comunista internazionale“. Nyní citovaná pasáž pochází z textu nazvaného „Revoluční strana a ekonomická akce“, str. 124–125 uvedeného sborníku.

(20) Viz článek ze série „Sul filo del tempo“ nazvaný „Gracidamento della prassi“, uveřejněný v č. 11 „Il programma comunista“ z roku 1953, poté uveden spolu s dalšími články „Sul filo del tempo“ a jinými materiály v brožuře „Classe, partito, Stato nella teoria marxista“ (Třída, strana, stát v marxistické teorii), kterou strana vydala v roce 1972 a z níž je citace přebrána (str. 45–46).


Poznámky předkladatele: